23.5.2026 | Alžběta Hanychová | Světlo, marast a nové narození

Kázání vychází z Janova evangelia, z rozhovoru Ježíše s Nikodémem, a jako vstupní motiv volí světlo. Hostující kazatel nejprve rozvíjí, že světlo obvykle vítáme — dává růst, zahání strach, ukazuje, co se povedlo — ale ne vždy po něm toužíme: když jsme unavení, když nás bolí hlava, a hlavně když nechceme, aby bylo vidět všechno, co nám probleskne hlavou. Podobně na tom byl Izrael na poušti, který reptal, pouštěl „jed" nespokojenosti a obviňoval Mojžíše. Kazatel v tom rozpoznává i naši vlastní zkušenost s vypouštěním špatné nálady. Na tomto pozadí přichází Nikodém, vážený člen židovské rady, a Ježíš mu odpovídá slovy o nutnosti narodit se znovu — přičemž řecké slovo znamená zároveň „znovu" i „shůry".

Ve druhé části kazatel vykládá, co znamená narodit se z Ducha. Není to reinkarnace („znovu a znovu" jako koloběh utrpení), ale nový počátek podobný stvoření z první kapitoly Genesis — stát se Božím dítětem působením Ducha, který „vane, kam chce": nevíme, odkud přichází ani kam směřuje. Ježíš připomíná Izrael na poušti a bronzového hada vyvýšeného na holi jako znamení, k němuž se má člověk podívat, aby žil. Kazatel zdůrazňuje, že věčný, proměněný život začíná už teď, ne až po smrti, a že toto nové narození nepotřebujeme jen jednou, ale „znovu a znovu" — a k tomu potřebujeme průvodce, svědky, kteří ukazují ke světlu. Kázání vrcholí veršem „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna" — světlo je tu pro celý svět a všichni jsou zváni se podívat.