Ranní úvaha: Tereza Horváthová: Čekání

Procházíme studenou prázdnou chodbou přes písčitý dvůr, porostlý pýrem, podél polozbourané zdi, která stále připomíná, že tenhle dům tu už vůbec neměl stát, ke starému kanapi přiraženému za domem. Je vedro. Holčičky se hned chopí A. a jsou připraveny mu ukázat něco důležitého. Nikdy neprotestuje, holky to s ním umí. Chápou, že musíme být samy.