Ranní úvaha: Pavla Horáková: Když architektura pohrdá člověkem

Vyrostla jsem na normalizačním sídlišti, a tak nedokážu adorovat tehdejší architekturu, jak je dnes v kurzu. Nejen proto, že ji považuju za ošklivou – vkus je samozřejmě subjektivní kategorie, ale protože byla nefunkční. Byla taková už tehdy a neživotaschopnost některých veřejných staveb se plně projevila v porevolučních poměrech. Kupříkladu kulturní a nákupní středisko, na které jsem v dětství koukala z okna.