Ranní úvaha: Anna Beata Háblová: Já, stadion

Kůže mi praská a z mých betonových paží mi rostou břízy a plevel. Jsem oblečený do grafiti a mechu, rez a izolace ze mě tečou jako pot. Omítkou se sesypávám, dlaždicemi se hroutím do sebe. Z oplechování už je jen závoj, který ze mě vlaje. Stále jsem ale rozkročený mohutným a elegantním podloubím na temeni Strahovského kopce. Tribuny jsou jako paže, kterými objímám devět fotbalových hřišť.