Glosa Plus: Ivan Hoffman: Opožděný smích

Ty hodně staré vzpomínky z mládí, kdy člověku bylo šestnáct, jsou ostré a věrné, odlité do paměti jako z bronzu. Navždy. Až je škoda, že už pro ně zbývá jen nepočetné publikum pamětníků. Nemá ale cenu zlobit se na mladé, že je vzpomínání starých v lepším případě nudí a v horším otravuje. Konec konců i oni na tom jednou budou jako vypravěči obtížně sdělitelného stejně.