
Češi, Venezuela a svět, kde vítězí síla a právo přestává chránit slabší

V nové Devítiminutovce Klubu rváčů se věnujeme Venezuele a otázce, jak se tamní vývoj může dotknout i Česka a našeho regionu.
V české debatě se často vytrácí základní rámec: právo – ať už mezinárodní, nebo v rámci státu – existuje proto, aby vyrovnávalo nerovnost moci. Aby slabší měli šanci se bránit silnějším. Jakmile se tento princip rozbije, v ohrožení jsou všichni. Dopadá to především na menší státy, tedy i na Česko.
Ano, režim Nicoláse Madura byl zločinný. Ano, Venezuela je příkladem rozvráceného státu, narkodiktatury a dlouhodobého porušování lidských práv. To ale samo o sobě nedává žádnému státu právo porušovat základní pravidla mezinárodního řádu. Charta OSN umožňuje použití síly jen ve dvou jasně vymezených případech – a Venezuela do nich nespadá.
Jakmile začneme připouštět logiku „silnější má pravdu“, přestává mít smysl mluvit o demokracii, legitimitě nebo ochraně menších zemí. Přesně to vystihuje i citát z aktuální článku publicistky Anne Applebaum: „Jestliže začne platit, že právo má ten silnější a že si USA mohou ve své sféře vlivu dělat cokoli, pak přestává mít smysl mluvit o demokracii, transparentnosti nebo legitimitě. Hlasy lidí z menších zemí se nepočítají – nedostanou žádnou skutečnou roli. Jejich zájmy nezajímají ani nadnárodní firmy, které chtějí jejich suroviny, ani imperiální lídry, kteří potřebují dobyvačnou propagandu, aby si doma udrželi moc.“
A je tu ještě jeden rozměr, který často uniká. Jak se stát chová navenek, tak se dříve či později začne chovat i dovnitř. Hodnoty nejde oddělit na „zahraniční“ a „domácí“. Historie ukazuje, že porušování práva začíná vždy u těch slabších.
Co si z toho vzít? Radovat se z toho, že někde jinde padl diktátor takovým způsobem, jak bylo výše popsáno, není pro malé evropské státy dobrá zpráva. Naopak. Je to varování, že svět se může posouvat směrem, kde pravidla přestávají chránit slabší a začínají sloužit silnějším. Ostatně stačí se podívat, jakou rétorikou se americký prezident Trump ohání v případě Grónska a Dánska.
Nejde o Venezuelu. Jde o to, jaký svět si jako menší země můžeme dovolit akceptovat – a jaký už ohrožuje naši vlastní bezpečnost, svobodu a budoucnost.