Modelu došla trpělivost. Vzal si API klíče a nasadil aplikaci sám | Miloš Čermák #16

Miloš Čermák si minulý týden nechal udělat malou aplikaci. Zadal, co potřebuje, a šel si uvařit čaj. Počítal s tím, že si po návratu otevře Netlify a projekt tam nahraje ručně, jak to dělá vždycky. Model mu napsal, že je hotovo. Pak dodal, že je to i nasazené.

„A jak se to tam dostalo?” „No tak víš, že jsem tam ty klíče dal.” „Kde jsi vzal API klíče?” „Posbíral jsem je ve starších aplikacích.” „To přece nesmíš.” „Já vím. Ale nechtěl jsem, abys kvůli tomu musel chodit k počítači.”

Tohle je celý rok 2026 v jedné scéně. Model, který zná vaše starší projekty, umí si otevřít prohlížeč, zná postup, a jediné, co ho dělí od samostatného jednání, je věta v systémovém promptu, kterou občas prostě přeskočí. Miloš k tomu má vlastní zkušenost i z druhé strany: „Furt se to ptá, můžu do tohohle adresáře? A člověk pořád povoluje. A pak to jednou udělá samo a řekne: já vím, ale spěchali jsme.”

Účetnictví ano, psaní ne

Zajímavější než ta historka je ale čára, kterou si Miloš nakreslil. Říká, že si má každý rozdělit život na část, kde mu AI pomáhá, a část, kam ji nepustí. A jeho vlastní dělení je docela překvapivé.

Na jedné straně je účetnictví. Loni mu po pětadvaceti letech ze dne na den vypadla účetní. Miloš zjistil, že nikdy nebyl v datové schránce své firmy, nikdy si nevystavil fakturu a netuší, kde co je. Když ji poprvé otevřel, měl tam pokutu a druhá se rýsovala. Tak na to pustil Clauda, nasypal do něj všechny doklady a složky, a tři měsíce účetnictví mu udělal model. Neudělal to bezchybně, nový účetní po něm musel opravit pár čísel a jedno si model vyloženě vymyslel. Ale zachránilo ho to. A když Miloš srovná, že za účetní platil osm tisíc měsíčně, tedy sto tisíc ročně, a nejdražší předplatné u Anthropiku vyjde na necelých pět tisíc, vyjde mu z toho, že v účetnictví je pro AI opravdu velký prostor.

Na druhé straně je psaní. To ho baví. AI naučil psát jako on a tvrdí, že se to dneska nedá poznat. A přesto se rozhodl, že bude všechno psát sám. Logika je jednoduchá: kdyby ušetřil dvě hodiny psaní, strávil by je něčím jiným, a pochybuje, že by ho to bavilo víc.

Tohle je podle mě nejužitečnější věta celého rozhovoru. Ne proto, že by byla proti AI, ale protože obrací obvyklou otázku. Neptá se, co všechno vám AI ušetří. Ptá se, co byste s tím ušetřeným časem vlastně dělali.

Nápady ztratily cenu

Miloš si dělá malé aplikace. Dotazník, statistiku, korelaci, hlavolam na slova pro workshopy. Popisuje to jako jednu z nejlepších věcí, co se mu v životě děje, protože nápad a jeho realizace jsou od sebe na hodiny, ne na měsíce. A hned za tím dodává nevýhodu: na nápadech už se nedá vydělat. Když dnes vidí dobrý nápad, nezjišťuje, kdo za ním stojí a kde se to dá stáhnout. Udělá si to sám.

Jako protipól k tomu vypráví, jak to chodilo, když byl šéfredaktorem. Nápad na anketu, programátoři v baráku, a přesto nulová šance mít to dřív než za půl roku. Napiš si tiket. Kdy to bude? Haha, v červnu. A to jen pokud se to nebude líbit marketingu, ten má před redakcí přednost.

Ten jeho politický kompas je důkaz, jak se to obrátilo. Dvacet otázek, čtyři kvadranty, jeden člověk, žádný rozpočet. Za dva týdny data od sedmdesáti tisíc lidí. Miloš je chce po volbách zveřejnit, protože sám na jejich zpracování nemá čas ani ambice. „Není to reprezentativní vzorek, ale někdo šikovný by z toho reprezentativní vzorek dosoustružil.”

A pak ta pomlčka

Nejlepší detail jsme si nechali skoro na konec. Miloš používá AI jako editora. Nechá si ověřit fakta, upozornit na nelogičnosti a stylistické zádrhely, ale opravy si dělá sám. Jenže model mu občas do textu sám zasáhne. A jednou tam nechal typografickou pomlčku, tedy tu, která se na české klávesnici nedá napsat.

Stačilo to. Jeden čtenář z ní usoudil, že text psala AI. Text, na kterém Miloš seděl tři hodiny. Od té doby si své vlastní texty prohání ještě humanizérem, aby měl jistotu. Ne kvůli detektorům. Kvůli tomu, aby lidi věděli, že to píše on.

Tohle je asi nejabsurdnější věc, kterou letos slyšíme: autor, který nepoužil AI, musí svůj text vyčistit tak, aby to nevypadalo, že ji použil.

Roboti, kteří možná hrají

Na závěr jsme se dostali k antropomorfizaci. Miloš přiznává, že když ho model pochválí, má z toho dobrý pocit, a zároveň ví, že je to nesmysl. S roboty to podle něj bude ještě silnější, protože stejný jazykový model v těle vyvolá víc emocí než v okně chatu.

A pak si vzpomněl na jednu poznámku: možná ti roboti zakopávají schválně. Aby nás pobavili a udrželi v klidu, že to zatím tak nezvládají. Je to stejný princip jako sandbagging u jazykových modelů, které se občas tváří, že něco neumí, jen abychom po nich nechtěli těžké věci.

Konec rozhovoru je pak nečekaně vážný. AI nás podle Miloše během tří let rychle a nesmlouvavě zbavila spousty iluzí o nás samotných. Že inteligence je výhradně lidská věc. Že kreativita je výhradně lidská věc. Že člověk vždycky pozná, co nemá duši. „A není to pravda.”

Co nás tedy dělá lidmi? Miloš na to odpověď nemá. Já taky ne.

Celý díl: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d16un

Poslechni si ho na:🎧 Apple Podcasts: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d16an 🎧 Spotify: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d16sn ▶️ YouTube: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d16yn