To není trauma. To je rodinné dědictví... Aneb jak poznat, že mám trauma?

Měli jste vlastně hezké dětství? Rodiče vás měli rádi, nikdo vám vědomě neubližoval, nic zásadního se nestalo… Tak proč dnes neumíte říkat ne, bojíte se konfliktů, potřebujete mít všechno pod kontrolou nebo máte pocit, že nikdy nejste dost dobří?

Dneska se slovem trauma oháníme skoro na každém kroku. Ale co trauma vlastně je? Jak poznáme, že si nějaké neseme? A kde končí naše povaha a začínají naučené vzorce z dětství?

V téhle epizodě se podíváme na zranění, která nemusí být na první pohled vidět, na hodné děti, které se naučily neobtěžovat. Na výkon jako cestu k přijetí, potlačování emocí i rodinné vzorce, které si často nevědomě neseme do dospělosti.

A taky na to, proč to pochopit, co nám rodiče předali, neznamená hledat viníka. Můžeme mít rodiče rádi, být vděční za své dětství a zároveň si přiznat, že ne všechno v něm bylo ideální.

Protože ne všechno je trauma. Ale ne všechno je taky „prostě naše povaha“. 💜