„,Když chtěl člověk napodobit chůzi, vynalezl kolo, které se vůbec nepodobá noze. Tak dospěl k surrealismu, aniž věděl jak’. Při troše interpretační tolerance a chápavého nadhledu můžeme i tomuto slavnému úryvku z autorského úvodu k dramatu Guillauma Apollinaira Prsy Tiresiovy , napsanému v roce 1903 a inscenovanému v roce 1917, rozumět jako pokusuvystihnout paradox, který – buď jak buď – stojí u základu zprvu vlastně převelice bizarní dovednosti, jež ústí do vášně zvané cyklistika,“ to píše v úvodu svého eseje literární historik a pedagog Jan Wiendl. Esej vyšla v knize Je to jízda: O svobodě na kole ve městě i krajině , již uspořádal pedagog, spisovatel, překladatel, editor a kulturní manažer Ondřej Buddeus. A jakoby v návaznosti na Apollinairovo tušení píše komparatista, básník a člen redakce časopisu Plav , Jan Musil – coby autor koncepce a odpovědný redaktor 3. loňského čísla Plavu – o touze “podívat se na to, jak sport vystupuje v literatuře”.
Právě na toto téma si povídáme v poslední předprázdninové Kovárně společně se třemi zmíněnými, Ondřejem Buddeusem, Janem Wiendlem a Janem Musilem.