HLAVOU, SRDCEM A RUKAMA 44: „Pracovat pro Lobmeyr je úžasná zkušenost. Rok jsem trpěla, ale zůstala osm let,“ říká rytečka Pavlína Čambalová, která vede školu po Jiřím Harcubovi a otevírá ateliér
O epizodě podcastu
Původně vystudovala střední turnovskou „šperkárnu“, kde se věnovala oboru rytí a broušení drahých kamenů. Zatímco broušení ji příliš neoslovilo, rytí do kamenů a později do skla propadla natolik, že měla už tehdy jasno, že jestli se chce profesně do něčeho opravdu vážně „zakousnout“, pak to bude právě tahle práce. Že to myslí vážně zanedlouho poznal i legendární sklářský výtvarník, glyptik, medailér a pedagog Jiří Harcuba , který jí v jejích 24 letech nabídl a požádal, aby po něm jednou v budoucnu převzala a vedla i školu, kterou založil jako poctu jiné ikoně – Dominiku Bimannovi . Ryteckých škol Jiří Harcuba založil více. Například v Corningu a Pilchucku, ale to je jiný příběh.
„Po maturitě jsem neměla kam jít. Tam jsem si říkala, dobrá, zkusím teda „nějaký to“ sklo. A zjistil, že je to úžasný materiál. Proto jsem pokračovala ve studiu na vyšší odborné na škole v Nového Boru, kde jsem měla ohromné štěstí na úžasného učitele, Jiřího Tesaře. Je to skvělý člověk, který má doslova hlubokou lásku k řemeslu. Dodnes považuji za veliké štěstí, že jsem tam nastoupila v době, kdy tam působil. Rozpoznal, že mám o techniku a řemesla zájem. On sám zase vždycky strašně usiloval o to, aby se právě naše řemeslo rozvíjelo a předávalo dalším generacím. A na co nejvyšší úrovni,“ vzpomíná Pavlína Čambalová.
Zanedlouho po škole ji čekal další osudový okamžik její profesní kariéry. Příležitost pracovat pro legendární rakouskou značku Lobmeyr přišla naprosto nečekaně a jak už to tak v životě bývá, poněkud kuriózním způsobem.
„Vyrazili jsme se školou do Vídně, kde má tahle firma v centru na pěší zóně svůj obchod. Vlastně jsme se tam ocitli náhodou. Tak jsme se tam nechali provést a shodou okolností se nás ujal jeden z majitelů, který mimo jiné vyprávěl, jak velmi složitě shánějí pro techniku, které jsem se věnovala, kvalitní a šikovné řemeslníky, kteří by u nich chtěli dlouhodobě pracovat. Hned jsem zpozorněla a říkala si, že by to byl sen. Ale nevěřila si, že bych to dokázala. Nakonec mě spousta lidí v mém okolí podpořil v rozhodnutí, ať to prostě zkusím. Majitelé měli a mají neuvěřitelný přístup. Na začátku jsme se domluvili, že tam zůstanu minimálně pět let a nakonec tam působila osm roků. Věděli, že chvíli potrvá, než se vypracuji na požadovanou úroveň. Ale dali mi prostor a podporovali mě. Je fakt, že první rok a půl jsem často brečela a říkala si, že na tohle prostě nemám a mít nebudu. Ale vydržela a jsem za to moc rána. Byla to ohromná zkušenost,“ vyprání rytečka Pavlína Čambalová s tím, že ohromný prostor a důvěru dostala od majitelů společnosti i v okamžiku, kdy dala najevo, že by se kromě práce na zakázkách pro značku chtěla věnovat ve volném čase také své autorské tvorbě.
„Jednoduše mi dali klíče od dílny a ateliéru a řekli, že jsou mi k dispozici. Věděli, že podporovat můj rozvoj je správná cesta i pro ně. Hodně českých zaměstnavatelů by se od nich mohlo učit,“ dodává Pavlína Čambalová.
Zajímá vás, proč nakonec skvělou práci v Rakousku opustila a založila vlastní ateliér v Železném Brodě? Kdo může a navštěvuje její školu Jiřího Harcuby? A nebo, za jak dlouho se jako naprostý amatér naučíte některou z technik rytí skla? Případně, kdy se můžete vypravit na workshop přímo k Pavlíně Čambalové do jejího nového studia?
Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, které se netýkají pouze vztahu k překrásnému řemeslu tytí skla, vám nabízí další díl naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama .
Příjemný poslech!
Původně vystudovala střední turnovskou „šperkárnu“, kde se věnovala oboru rytí a broušení drahých kamenů. Zatímco broušení ji příliš neoslovilo, rytí do kamenů, a později do skla, propadla natolik, že měla už tehdy jasno – pokud se chce profesně do něčeho opravdu „zakousnout“, pak to bude právě tahle práce. Že to myslí vážně zanedlouho poznal i legendární sklářský výtvarník, glyptik, medailér a pedagog Jiri Harcuba, se kterým už ve svých 24 letech učila kurz rytí v německém Frauenau. Ten v ní rozpoznal pokračovatelku pro své rytecké kurzy a na přání kolegů po jeho smrti převzala i školu, kterou založil jako poctu jiné ikoně – Dominiku Bimannovi . Ryteckých škol Jiří Harcuba založil více, například v Corningu a Pilchucku, ale to je jiný příběh.
„Po maturitě jsem neměla kam jít. Tam jsem si říkala, Dobrá, zkusím teda „nějaký to“ sklo. A zjistila jsem, že je to úžasný materiál. Proto jsem pokračovala ve studiu na vyšší odborné škole v Novém Boru. Dodnes považuji za veliké štěstí, že jsem nastoupila v době, kdy tam působil úžasný učitel, Jiří Tesař. Je to skvělý člověk s hlubokou láskou k řemeslu. Rozpoznal, že mám o techniku a řemeslo zájem. On sám vždy velmi usiloval o to, aby se právě naše řemeslo rozvíjelo a předávalo dalším generacím, a to na co nejvyšší úrovni,“ vzpomíná Pavlína Čambalová.
Krátce po škole ji čekal další osudový okamžik její profesní kariéry. Příležitost pracovat pro legendární rakouskou značku Lobmeyr přišla naprosto nečekaně a jak už to tak v životě bývá, poněkud kuriózním způsobem.
„Vyrazili jsme se školou do Vídně, kde má tahle firma v centru na pěší zóně svůj obchod. Nechali jsme se tam provést a shodou okolností se nás ujal jeden z majitelů, který mimo jiné vyprávěl, jak velmi složitě shánějí kvalitní a šikovné řemeslníky (na dlouhodobou spolupráci) zrovna pro techniku, jíž jsem se věnovala. Hned jsem zpozorněla a říkala si, to by byl sen. Ale nevěřila jsem, že bych to dokázala. Nakonec mě spousta lidí v mém okolí podpořilo v rozhodnutí, ať to prostě zkusím. Majitelé měli a mají neuvěřitelný přístup. Na začátku jsme se domluvili, že tam zůstanu minimálně pět let, a nakonec jsem tam působila osm roků. Věděli, že chvíli potrvá, než se vypracuji na požadovanou úroveň, ale dali mi prostor a podporovali mě. Pravdou je, že první rok a půl jsem často brečela a říkala si, že na tohle prostě nemám a mít nebudu. Ale vydržela jsem a jsem za to moc ráda. Byla to ohromná zkušenost,“ vypráví rytečka Pavlína Čambalová . Prostor a důvěru dostala od majitelů společnosti i v okamžiku, kdy dala najevo, že by se kromě práce na zakázkách pro značku chtěla věnovat ve volném čase také své autorské tvorbě.
„Jednoduše mi dali klíče od dílny a ateliéru a řekli, že jsou mi k dispozici. Věděli, že podporovat můj rozvoj je správná cesta i pro ně. Hodně českých zaměstnavatelů by se od nich mohlo učit,“ dodává Pavlína Čambalová.
Zajímá vás, proč nakonec skvělou práci v Rakousku opustila a založila vlastní ateliér v Železném Brodě? Kdo může a navštěvuje její školu Jiřího Harcuby nebo za jak dlouho se jako naprostý amatér naučíte některou z technik rytí skla? A kdy se můžete vypravit na workshop přímo k Pavlíně Čambalové do jejího nového studia?
Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, které se netýkají pouze vztahu k překrásnému řemeslu rytí skla, vám nabízí další díl naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama .
Příjemný poslech!