Hudební magazín Headliner

Hudba

Filip Kaňkovský: Ostře proti rasismu platí pořád. Ska je špinavá hudba (178)

Headliner CZ

O hudbě zevnitř i zvenku. Rozhovory, komentáře, názory a souvislosti od Honzy Vedrala. Pozor, revue NOTY VOLE nově na samostatném kanálu!

Po patnácti letech se o pozornost hlásí kapela špičkových hráčů Green Småtroll, ve které zpívá Filip Kaňkovský. O tom, jak se stal z rude boye uznávaným hercem Národního divadla. A že hudba v jeho příběhu hrála vždycky důležitou roli, mluví v podcastu Headliner CZ s Honzou Vedralem. 
Album Carousell of Pain pokřtí Green Småtroll 28.11. v klubu Futurum. Kaňkovský zároveň ztvárnil hlavní roli v audioknize Roy Ellis: Šéf skinhead, jejíž vznik můžete podpořit v crowdfundingové kampani na ⁠hithit.cz/symarip⁠.
Začalo to na Sedmičce
„Na tom koncertě jsi viděl rudeboys, kluky s bekovkou, totální grindcore pankáče a skinheady,“ vzpomíná Filip Kaňkovský na iniciační večer ve strahovském Klubu 007, kde se ocitnul na začátku nultých let ještě jako student hudebního gymnázia. „Já byl vychovanej v tom, že skinhead je nepřítel. Když jsem viděl tu symbiózu, nebyl jsem to schopen pochopit. A o to víc mě to zajímalo.“ 
Subkultura reggae a ska tehdy bujela. A jeho rychle pohltila se vším všudy. To byl taky důvod, proč založil Green Småtroll – ska-jazzovou kapelu, která se od zbytku tehdejší scény lišila zejména tím, že uměla hrát. Byli to sice vesměs kluci z hudební školy, ale taky dovedli jasně formulovat názory a postoje. Jedním z prvních hitů Green Småtroll se stala písnička SHARP odkazující na hnutí Skinheadi proti rasismu. „Byl jsem tou myšlenkou fascinovaný. Naprosto jasně se to stavěla proti tomu, co si tu běžná společnost myslela o skinheads,“ připomíná Kaňkovský neblahou pachuť devadesátých let, kdy se u nás plešatci spojovali s rasistickým násilím i vraždami. I skutečné kořeny subkultury, které sahají stejně tak na Jamajku jako do londýnských klubů a boxeren 60. let. 
„Vostře proti rasismu, vostře proti útlaku, vostře proti tuposti,“ zpíval Filip ve skladbě SHARP. A povahu té doby dokázal shrnout do jednoduché věty v textu: „Když rasista si myslí, že si kámoš...“
„Tu písničku jsem měl přichystanou, ale chybělo mi ji doťuknout. Já si tehdy čerstvě pořídil harringtona s logem Lonsdale. Nikdo z mých známých mi nechtěl věřit, že jsem měl tu odvahu ho nosit. Ta doba byla přeci jen trochu jiná a divočejší,“ vzpomíná Kaňkovský na nepříjemnou událost, která se do skladby vepsala. „Měl jsem tehdy malou čubinu, křížence rotvajlera s dobrmanem. Byla ale dobračisko. Byl jsem s ní v parku a šel proti mě vyloženej nácek, kterej na ní pustil svoje dva dobrmany. Ty jí trochu potrhali a on se mi vysmál,“ vypráví historku, která v něm zanechala vztek a hněv. A díky které nakonec písničku, kterou od té doby Smatrollové zavírají své koncerty, dokončil.
„Na základě toho, že jsem měl na sobě značku Londsale si myslel, že k sobě patříme. Přitom Lonsdale je jenom další z insignií, který rasisti ukradli původním skinheadům. Byl to čistě černošskej boxerskej klub z roku 1960,“ vypráví Kaňkovský.  „Vysvětlovat, jak to bylo se skinheads je dlouhá odysea. Ale to, co jsme tehdy zažívali, to bylo jasný. To byla renesance toho původního hnutí,“ vrací se do dob, kdy se s autorem rozhovoru Honzou Vedralem – tehdy členem The Chancers – často potkávali na koncertních pódiích.  
Po patnácti letech
Zájem o reggae a ska časem (a také vlnou tupých zábavových kapel) ochabnul. V ústraní alespoň na pohled skončili také Green Småtroll. S novým albem, které dostalo název Carousel of Pain se vrací po patnácti letech. Křtít ho budou 28.11. v pražském klubu Furturum. „Patnáct let zní fatálně. Ta proluka logicky souvisela s mým přerodem a tím, že jsem se začal hodně věnovat divadlu,“ vysvětluje Kaňkovský v podcastu. „DAMU je fakticky vojenská škola. Vyžaduje drill a přípravu a jsi tam od nevidím do nevidím. Dřív jsem organizoval zkoušky, psal ve velkým procentu muziku. Ale to všechno přestalo. Od osmi do osmi jsem byl ve škole a potřeboval jsem najít sám sebe a rozvinout se.“ 
Kapela Green Småtroll ale přesto nikdy hrát nepřestala. Čekala na impuls, který přišel letos. A přestože je plná vytížených špičkových hráčů se čtyřicítkou na krku, pustili se do práce na novém albu jako za mlada. „Zkoušeli jsme v nevytopitelný zkušebně od desíti do dvou do rána. A o víkendu furt,“ popisuje Filip přípravu písniček, které nakonec nahráli s Adamem Karlíkem ve špičkových studiích Sono. Výsledkem je zvukově i obsahově dotaženáý nahrávka, která v sobě má něco z atmosféry, kdy tady žánr ska začínal. A kde v sobě rozlítaní muzikanti, z nichž každý už má dávno svoje zájmy a povinnosti, vzali energii a vůli? „Náš saxofonista Filip Kučera mi jednou řekl: „Hele, já hraju ve spoustě uskupení, ale nikde není taková chemie jako s touhle rodinou pacientů,“ vysvětluje si to Kaňkovský. 
Album nakonec dostalo striktní černobílý vizuál a pro tuzemské šablonovité vnímání žánru možná až nepochopitelný název – kolotoč bolesti. „Protože běžnej život je kolotoč bolesti. A možností být naštvaný je nekonečno,“ říká k tomu Filip lakonicky. „Ska a reggae by podle mě mělo bejt špinavý, ať už to znamená cokoliv. Inspirací pro Carousell of Pain bylo násilí. A životní příběh, který se mi spojil s příběhem Terryho Halla z The Specials a Fun Boy Three,“ připomíná ikonického zpěváka který se nikdy neusmál, přestože hrál v zásadní britské ska kapele. Svoje démony si Hall mrazivě vyzpíval v písni Well Fancy That, v níž odvyprávěl své životní trauma, kdy ho učitel ze školy ve dvanácti letech odvezl do Paříže, kde se stal obětí gangu pedofilů… 
Audiokniha s Royem Ellisem
Krom nového alba své kapely se FIlip Kaňkovský podílí také na vznikající audioverzi knihy Roy Ellis: Šéf skinhead, kterou napsal šéfredaktor Headlineru Honza Vedral. „Do tý knihy a historie se nořím znovu. A říkám si, že je úplně jedno, jestli si ze Singapuru, Kingstonu, nebo z Prahy z Nuslí. Je tam tolik styčných věcí a ta hudba je takový propojovák, že mi nad tím zůstává rozum stát,“ říká Kaňkovský a vzpomíná na své první setkání s legendou žánru, ke kterému došlo v roce 2008. 
Tehdy na Subculture Festu v pražském Abatonu Green Småtroll dělali Royu Ellisovi jako první tuzemská parta doprovodnou kapelu. „Říkali jsme si, že se z toho nesmíme složit. Všichni to brali totálně vážně,“ popisuje tehdejší přípravy. A tak jako většina muzikantů, kteří měli tu čest stát s Mr. Symaripem na jednom pódiu, na koncerty, které spolu odehráli, vzpomíná jako na životní a formativní zážitek. 
Možná i protože sám býval zakřiknutý kluk, ve kterém se skrývala touha se někam dostat a něco dokázat. A útočiště našel ve zvuku a historii reggae, ska i rocksteady. 
Není přesto vydávání nového alba „na druhou dobu“ nebo knížek o historii v dnešní době čirá bláhovost? Může se zájem o tyhle žánry v Česku zase vrátit?
Filip se nad tou otázkou, kterou řeší oba účastníci rozhovoru, zamyslí. 
 „Myslím, že je to spíš naše přání, ale fouká se tu do ohýnku, který by mohl chytit.“ 

Po patnácti letech se o pozornost hlásí kapela špičkových hráčů Green Småtroll, ve které zpívá Filip Kaňkovský. O tom, jak se stal z rude boye uznávaným hercem Národního divadla. A že hudba v jeho příběhu hrála vždycky důležitou roli, mluví v podcastu Headliner CZ s Honzou Vedralem. 
Album Carousell of Pain pokřtí Green Småtroll 28.11. v klubu Futurum. Kaňkovský zároveň ztvárnil hlavní roli v audioknize Roy Ellis: Šéf skinhead, jejíž vznik můžete podpořit v crowdfundingové kampani na <a href="http://hithit.cz/symarip" rel="ugc noopener noreferrer" target="_blank">⁠hithit.cz/symarip⁠</a>.
Začalo to na Sedmičce
„Na tom koncertě jsi viděl rudeboys, kluky s bekovkou, totální grindcore pankáče a skinheady,“ vzpomíná Filip Kaňkovský na iniciační večer ve strahovském Klubu 007, kde se ocitnul na začátku nultých let ještě jako student hudebního gymnázia. „Já byl vychovanej v tom, že skinhead je nepřítel. Když jsem viděl tu symbiózu, nebyl jsem to schopen pochopit. A o to víc mě to zajímalo.“ 
Subkultura reggae a ska tehdy bujela. A jeho rychle pohltila se vším všudy. To byl taky důvod, proč založil Green Småtroll – ska-jazzovou kapelu, která se od zbytku tehdejší scény lišila zejména tím, že uměla hrát. Byli to sice vesměs kluci z hudební školy, ale taky dovedli jasně formulovat názory a postoje. Jedním z prvních hitů Green Småtroll se stala písnička SHARP odkazující na hnutí Skinheadi proti rasismu. „Byl jsem tou myšlenkou fascinovaný. Naprosto jasně se to stavěla proti tomu, co si tu běžná společnost myslela o skinheads,“ připomíná Kaňkovský neblahou pachuť devadesátých let, kdy se u nás plešatci spojovali s rasistickým násilím i vraždami. I skutečné kořeny subkultury, které sahají stejně tak na Jamajku jako do londýnských klubů a boxeren 60. let. 
„Vostře proti rasismu, vostře proti útlaku, vostře proti tuposti,“ zpíval Filip ve skladbě SHARP. A povahu té doby dokázal shrnout do jednoduché věty v textu: „Když rasista si myslí, že si kámoš...“
„Tu písničku jsem měl přichystanou, ale chybělo mi ji doťuknout. Já si tehdy čerstvě pořídil harringtona s logem Lonsdale. Nikdo z mých známých mi nechtěl věřit, že jsem měl tu odvahu ho nosit. Ta doba byla přeci jen trochu jiná a divočejší,“ vzpomíná Kaňkovský na nepříjemnou událost, která se do skladby vepsala. „Měl jsem tehdy malou čubinu, křížence rotvajlera s dobrmanem. Byla ale dobračisko. Byl jsem s ní v parku a šel proti mě vyloženej nácek, kterej na ní pustil svoje dva dobrmany. Ty jí trochu potrhali a on se mi vysmál,“ vypráví historku, která v něm zanechala vztek a hněv. A díky které nakonec písničku, kterou od té doby Smatrollové zavírají své koncerty, dokončil.
„Na základě toho, že jsem měl na sobě značku Londsale si myslel, že k sobě patříme. Přitom Lonsdale je jenom další z insignií, který rasisti ukradli původním skinheadům. Byl to čistě černošskej boxerskej klub z roku 1960,“ vypráví Kaňkovský.  „Vysvětlovat, jak to bylo se skinheads je dlouhá odysea. Ale to, co jsme tehdy zažívali, to bylo jasný. To byla renesance toho původního hnutí,“ vrací se do dob, kdy se s autorem rozhovoru Honzou Vedralem – tehdy členem The Chancers – často potkávali na koncertních pódiích.  
Po patnácti letech
Zájem o reggae a ska časem (a také vlnou tupých zábavových kapel) ochabnul. V ústraní alespoň na pohled skončili také Green Småtroll. S novým albem, které dostalo název Carousel of Pain se vrací po patnácti letech. Křtít ho budou 28.11. v pražském klubu Furturum. „Patnáct let zní fatálně. Ta proluka logicky souvisela s mým přerodem a tím, že jsem se začal hodně věnovat divadlu,“ vysvětluje Kaňkovský v podcastu. „DAMU je fakticky vojenská škola. Vyžaduje drill a přípravu a jsi tam od nevidím do nevidím. Dřív jsem organizoval zkoušky, psal ve velkým procentu muziku. Ale to všechno přestalo. Od osmi do osmi jsem byl ve škole a potřeboval jsem najít sám sebe a rozvinout se.“ 
Kapela Green Småtroll ale přesto nikdy hrát nepřestala. Čekala na impuls, který přišel letos. A přestože je plná vytížených špičkových hráčů se čtyřicítkou na krku, pustili se do práce na novém albu jako za mlada. „Zkoušeli jsme v nevytopitelný zkušebně od desíti do dvou do rána. A o víkendu furt,“ popisuje Filip přípravu písniček, které nakonec nahráli s Adamem Karlíkem ve špičkových studiích Sono. Výsledkem je zvukově i obsahově dotaženáý nahrávka, která v sobě má něco z atmosféry, kdy tady žánr ska začínal. A kde v sobě rozlítaní muzikanti, z nichž každý už má dávno svoje zájmy a povinnosti, vzali energii a vůli? „Náš saxofonista Filip Kučera mi jednou řekl: „Hele, já hraju ve spoustě uskupení, ale nikde není taková chemie jako s touhle rodinou pacientů,“ vysvětluje si to Kaňkovský. 
Album nakonec dostalo striktní černobílý vizuál a pro tuzemské šablonovité vnímání žánru možná až nepochopitelný název – kolotoč bolesti. „Protože běžnej život je kolotoč bolesti. A možností být naštvaný je nekonečno,“ říká k tomu Filip lakonicky. „Ska a reggae by podle mě mělo bejt špinavý, ať už to znamená cokoliv. Inspirací pro Carousell of Pain bylo násilí. A životní příběh, který se mi spojil s příběhem Terryho Halla z The Specials a Fun Boy Three,“ připomíná ikonického zpěváka který se nikdy neusmál, přestože hrál v zásadní britské ska kapele. Svoje démony si Hall mrazivě vyzpíval v písni Well Fancy That, v níž odvyprávěl své životní trauma, kdy ho učitel ze školy ve dvanácti letech odvezl do Paříže, kde se stal obětí gangu pedofilů… 
Audiokniha s Royem Ellisem
Krom nového alba své kapely se FIlip Kaňkovský podílí také na vznikající audioverzi knihy Roy Ellis: Šéf skinhead, kterou napsal šéfredaktor Headlineru Honza Vedral. „Do tý knihy a historie se nořím znovu. A říkám si, že je úplně jedno, jestli si ze Singapuru, Kingstonu, nebo z Prahy z Nuslí. Je tam tolik styčných věcí a ta hudba je takový propojovák, že mi nad tím zůstává rozum stát,“ říká Kaňkovský a vzpomíná na své první setkání s legendou žánru, ke kterému došlo v roce 2008. 
Tehdy na Subculture Festu v pražském Abatonu Green Småtroll dělali Royu Ellisovi jako první tuzemská parta doprovodnou kapelu. „Říkali jsme si, že se z toho nesmíme složit. Všichni to brali totálně vážně,“ popisuje tehdejší přípravy. A tak jako většina muzikantů, kteří měli tu čest stát s Mr. Symaripem na jednom pódiu, na koncerty, které spolu odehráli, vzpomíná jako na životní a formativní zážitek. 
Možná i protože sám býval zakřiknutý kluk, ve kterém se skrývala touha se někam dostat a něco dokázat. A útočiště našel ve zvuku a historii reggae, ska i rocksteady. 
Není přesto vydávání nového alba „na druhou dobu“ nebo knížek o historii v dnešní době čirá bláhovost? Může se zájem o tyhle žánry v Česku zase vrátit?
Filip se nad tou otázkou, kterou řeší oba účastníci rozhovoru, zamyslí. 
 „Myslím, že je to spíš naše přání, ale fouká se tu do ohýnku, který by mohl chytit.“

Aplikace Youradio Talk

Filip Kaňkovský: Ostře proti rasismu platí pořád. Ska je špinavá hudba (178)

Poslechněte si podcast