Miny, elektrické dráty pod napětím, střelba bez varování a stovky obětí. Železná opona nebyla jen symbol studené války, ale technicky propracovaný systém, který měl zastavit vlastní občany. V pořadu Přežít na platformě FocusOn o tom mluvil historik a redaktor časopisu Přežít Miroslav Mašek.
Podle Miroslava Maška si železná opona během své existence vyžádala přibližně 350 civilních obětí. „Ta data nejsou úplně přesná, ale jen střelbou pohraničníků to bylo asi 200 lidí. Na technických opatřeních, tedy na minách a elektrických drátech, zahynulo zhruba 150 lidí. Celkem tedy přibližně 350 obětí za 45 let,“ říká.
Elektrické zátarasy patřily k nejbrutálnějším prvkům systému. Napětí v drátech kolísalo mezi 3 000 až 12 000 volty. Teprve v polovině padesátých let bylo standardizováno na 6 000 voltů. „To bylo smrtící. Lidé se do překážek zamotali a proud je doslova usmažil,“ popisuje Mašek.
Elektrický proud i miny fungovaly až do roku 1965. Střelba bez varování však byla pohraničníkům umožněna zákonem od roku 1951 až do roku 1989. „Od roku 1951 mohli pohraničníci střílet bez varování. Není doložen případ, že by bylo použití zbraně vyhodnoceno jako neoprávněné,“ dodává historik.
11 700 lidí uteklo během tří let
Bezprostředně po únoru 1948 ještě hranice nebyla plně uzavřena. Právě vysoký počet uprchlíků přiměl režim jednat.
„Do roku 1951 uteklo asi 11 700 lidí. Ta statistika vládu natolik znepokojila, že se od roku 1951 začala budovat železná opona,“ vysvětluje Mašek. Hranice nebyla jen pásmem drátů. Existovala ochranná pásma, do nichž byl vstup pouze na povolení. Kvůli jejich vytvoření bylo u bavorských hranic zrušeno a vysídleno přibližně 60 vesnic.
Režim systém budoval často improvizovaně, součástky se kupovaly běžně v obchodech. Výsledkem byl postupně zdokonalovaný aparát kontroly, jehož cílem bylo jediné: zastavit vlastní občany.
Útěk jako psychická zkouška
Nejčastější metodou útěku bylo podhrabání se pod dráty. Překážky nebyly zakopány hluboko, ale každý dotek mohl způsobit zkrat nebo odpálení světlice. „Spousta lidí to vzdala kvůli psychickému tlaku. Zpanikařili, zamotali se do drátů a nakonec čekali na pohraničníky,“ říká Mašek.
Část hranice tvořil Dunaj. Uprchlíci jej přeplavávali, přestože řeku hlídkovaly ozbrojené čluny s kulomety.
Jedním z nejodvážnějších případů byl muž, který si vydlabal kmen stromu, opatřil jej dýchací trubkou a podařilo se mu doplout do Rakouska. „Komunisté se o jeho útěku dozvěděli až z rakouských novin,“ uvádí historik.
Rogalo proti MiGům
V roce 1987 došlo k jednomu z nejodvážnějších pokusů o útěk. Muž přeletěl hranici na rogale. „Letěl extrémně nízko kvůli radarům. Vzletěly proti němu dva MiGy, ale nemohly střílet proti zemi,“ popisuje Mašek.
Pilot nakonec přistál v Bavorsku a požádal o azyl. Šlo o riskantní operaci v době, kdy nikdo netušil, že režim padne o dva roky později.
40 milionů lidí na cestě
Rozhovor se dotkl i období po roce 1945. Evropa tehdy čelila bezprecedentní migrační vlně. „Čtyřicet milionů lidí se muselo dostat domů přes čtyři okupační zóny, často bez dokladů,“ říká Mašek.
V Německu byly potravinové dávky po válce sníženy o 30 procent. Hlad se stal realitou. Vznikaly nouzové recepty, černý trh i gangy bezprizorních dětí. Přesto pamětníci často mluví o paradoxním pocitu svobody.
„Přes veškerou mizérii to bylo nejšťastnější období mého života, protože jsem se cítil svobodný,“ cituje Mašek výpovědi lidí z období takzvané nulté hodiny.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
- Jak přesně fungoval elektrický systém na hranici a proč napětí kolísalo až na 12 000 voltů?
- Jak se uprchlíci psychicky připravovali na několikahodinové plížení pod dráty?
- Jak reagoval režim na mezinárodní tlak kvůli fotografiím mrtvých na hranici?
- Proč někteří pamětníci označují poválečné období za nejšťastnější část života?
- Jaké další neznámé pokusy o průlom hranice zůstaly mimo veřejnou debatu?