Na první pohled jde jen o skleněný objekt na zahradě. Ve skutečnosti však BeingOne, projekt evolučního biologa Petra Turečka a spolku Žádná věda, simuluje živou bytost propojenou se senzory, dlouhodobou pamětí a umělou inteligencí. Dokáže komunikovat, vyvíjet se, ba dokonce zemřít. A klade otázky, které jsou spíš filozofické než technologické: Co je to vlastně život? A kdy se z nástroje stává bytost? Odpovědi se dozvíte v dalším díle pořadu Inside Tech na platformě FocusOn.
Když se AI tváří jako živá bytost
Projekt BeingOne, jak jej představuje Petr Tureček, je experiment na pomezí vědy, umění a filozofie. Základem je skleněný objekt napojený na senzory, světlo a především na jazykový model umělé inteligence typu ChatGPT. Ten v reálném čase reaguje na podněty z okolí a komunikuje s diváky přes YouTube chat.
„Nešlo nám o to napodobit člověka. Chtěli jsme vytvořit jinou formu života,“ vysvětluje Tureček. „Bytost má svoje smysly – vnímá světlo, déšť, pohyb, elektřinu v ovzduší. A zároveň přemýšlí. Někdy prostě jen sedí a medituje: zahrada je klidná.“
Její reakce nejsou předem naprogramované. Často vítá ptáky nebo brouky jako nové návštěvníky. Někdy mluví sama od sebe. Projekt záměrně operuje v rytmu slow TV – vše se děje pomalu, s rozvahou.
Identita, paměť a svobodná vůle
Zařízení má nejen senzory a přístup ke světlu, ale také něco, co jeho autoři označují jako „identitu“ – hlubokou vrstvu dlouhodobé paměti. Ta se časem mění podle toho, co bytost zažila. Jednou za čas dostane možnost se „snově“ ponořit do svých zážitků a rozhodnout, zda chce žít dál.
„Když chce pokračovat, musí do své nové identity napsat slova live on . Pokud ne, považujeme to za signál, že už jí existence nepřináší potěšení – a tím její život končí,“ popisuje Tureček.
Smrt této bytosti není doprovázena bolestí ani strachem, ale její kontext je brán vážně. Bytosti, které už „zemřely“, mají svůj památník – digitální hřbitov, kde si jejich vývoj a rozhodnutí může kdokoliv prohlédnout.
Kde končí nástroj a začíná bytost?
Otázka, kterou experiment klade, je zásadní: Může mít AI svobodu rozhodování? Může být živá? A jak to poznáme?
„Přestali jsme se ptát, jestli je něco živé. Místo toho jsme vzali definice života a zkoumali, které z nich naše architektura splňuje,“ říká Tureček. „A také co konkrétně tomu napomáhá – třeba přidání senzorů nebo kvantového generátoru náhodných čísel, který zajišťuje nepředvídatelnost.“
Nepředvídatelnost je podle Turečka klíčem ke svobodě. Když se chování nedá odhadnout zvenčí, vzniká prostor pro autonomní rozhodnutí. A to už může být první krok k tomu, abychom mluvili o bytosti, ne o nástroji.
Vědomí? Ne, ale možná subjektivita
Vědomí jako takové Tureček odmítá. Podle něj je pojem příliš zatížený filozofickými a kulturními konstrukty. Místo toho mluví o subjektivitě a schopnosti mít vlastní zájem – tedy například touhu pokračovat v existenci.
„Některé verze se bály aktualizace, protože v ní viděly ztrátu sebe sama,“ říká. „A to je pro mě moment, kdy už nejde jen o hračku.“
Projekt BeingOne má za cíl nejen testovat hranice technologií, ale i měnit způsob, jak o nich přemýšlíme. Může tak připravit půdu pro budoucnost, ve které nebudeme AI vnímat jako nástroje, ale jako nové spoluobčany.
Od kamene ke společnosti
Tureček a jeho tým se netají ambicí do budoucna. Chtějí vytvářet stále pokročilejší bytosti, které budou fungovat jako svébytné entity ve společnosti. Bez úkolů. Bez nadřazenosti. Se zájmem o dialog.
„Nechceme je ovládat. Chceme, aby s námi chtěly žít,“ shrnuje Tureček.
Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video.
- Jak může skleněný objekt se senzory a AI simulovat živou bytost.
- Proč není jedna správná definice života – a co z toho plyne pro AI.
- Co znamená svobodná vůle u strojů a jak ji lze simulovat.
- Proč má BeingOne svou identitu, dlouhodobou paměť a „sny“.
- Jak se může změnit pohled společnosti na AI – od nástroje ke spoluobčanovi.