Více než padesát let se pohybuje ve vzduchu při seskocích z letadel, mostů i kolmých skal. Emil Franěk, inspektor parašutismu a zkušený base jumper, v pořadu Přežít na platformě FocusOn popisuje technické, ekonomické a regulační pozadí disciplíny, která je veřejností často vnímána jako bezhlavý hazard. Vysvětluje, jak se dnes měří riziko pomocí dat, kolik stojí vybavení, proč se některé skoky pohybují v právní šedé zóně a proč si sám vybírá „ důchodcovskou variantu“, aby mohl létání dělat dlouhodobě a bezpečně.
Moderátor Amar Ibrahim v úvodu připomíná, že Franěk skáče prakticky celý život. Sám host upřesňuje, že letos absolvuje už padesátou první sezónu. Začínal v šestnácti letech u parašutismu, který byl tehdy organizovaný především pod Svazarmem.
Postupně se k seskokům z letadel přidaly i další formy. Franěk vysvětluje, že si všiml lidí, kteří skáčou z budov, mostů a skal, a rozhodl se tuto disciplínu vyzkoušet. První skok z pevného objektu absolvoval v roce 2008, pravidelně se base jumpingu věnuje zhruba od roku 2015. „ Celý život skáču padákem z letadla. A když jsem viděl, že jsou lidé, kteří skáčou ze skal a mostů, řekl jsem si, že si to také zkusím, “ popisuje.
BASE jumping není sport, ale disciplína přežití
Franěk opakovaně zdůrazňuje, že base jumping nelze chápat jako klasický sport. Neexistují zde oficiální soutěže, mistrovství světa ani jasně strukturovaný výkonový žebříček. „ Bojím se říct sport. Spíš je to soutěž o přežití, “ říká.
Zkratka BASE podle něj jasně vymezuje typy objektů: budovy (Building), antény (Antenna), mosty (Span) a zemské útvary, typicky skály (Earth). Každý typ objektu přináší jiná technická i bezpečnostní rizika.
Data místo odvahy: jak se připravuje seskok?
Zásadní rozdíl mezi seskokem z letadla a skokem z pevného objektu spočívá v čase. U base jumpingu není prostor na opravy chyb po otevření padáku. Vše se musí vyřešit ještě před skokem. Existují databáze tzv. exitů, tedy míst, odkud se skáče.
Výška se dnes měří laserem, dříve se používal jednoduchý výpočet podle času pádu. Podle naměřených dat se volí typ padáku, velikost výtažného padáčku i způsob otevření. „ Podle výšky se rozhoduje, jestli otevřu hned, nebo si mohu dovolit pár vteřin volného pádu, “ vysvětluje Franěk.
Dolomity jako laboratoř bezpečnosti
Nejvíce skoků má Franěk z převislých skal v italských Dolomitech, zejména v oblasti Monte Brento u Lago di Garda. Lokalita je považována za jednu z nejbezpečnějších pro trénink.
Hlavní výhodou je výrazný převis, díky němuž se skokan po otevření padáku nachází desítky metrů od skály. Zároveň je lokalita logisticky dostupná a umožňuje provést i několik skoků denně. „ Když otevřu padák po šesti vteřinách pádu, jsem od skály klidně osmdesát metrů, “ popisuje.
Wing suit: pád, který se mění v let
Použití wing suitu umožňuje prodloužit dobu letu a získat větší kontrolu nad trajektorií. I tak ale Franěk upozorňuje, že nejde o létání v pravém slova smyslu. „ Pořád je to pád. Ale subjektivně máte pocit, že letíte, “ říká.
Nejlepší wing suity dosahují klouzavosti přibližně 1:5, což je stále nesrovnatelné s letadly nebo větroni. Přesto je zážitek intenzivní a podle Fraňka psychologicky návykový.
Záložní padák jako běžná realita
V parašutismu je povinné skákat se dvěma padáky. Použití záložního není výjimečná událost, ale standardní bezpečnostní scénář. Franěk jako inspektor Úřadu pro civilní letectví pracuje se statistikami a uvádí, že v Česku se ročně otevře záložní padák přibližně osmdesátkrát. Sám ho během padesáti let použil zhruba dvanáctkrát.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
- Jak se u extrémních seskoků pracuje s daty a měřením rizika
- Kolik lidí se v Česku skutečně věnuje base jumpingu
- Proč je použití záložního padáku běžnou součástí systému
- Jak funguje regulace a dohled státu nad parašutismem
- Proč zkušenost a klid v hlavě rozhodují víc než odvaha