Přestože Robert Vano patří mezi nejvýraznější módní fotografy světa, cesta k úspěchu nebyla jednoduchá. Z malého slovenského městečka emigroval v roce 1967 přes Jugoslávii do Itálie a později do Spojených států, kde vybudoval kariéru uznávaného autora černobílé fotografie. V pořadu Avokádo na platformě FocusOn mluvil o emigraci, newyorském začátku i o tom, proč i po padesáti letech u objektivu zůstává věrný tradičním technikám a ruční práci.
Robert Vano se narodil v malém městečku na jihu Slovenska. Dětství prožil v časech, kdy bylo přesně určeno, co chlapci a dívky smějí dělat. „ Chtěl jsem být fotograf, ale to nebyla profese pro chlapce. Kluci měli být elektrikáři nebo horníci, “ vzpomíná.
První fotoaparát dostal ve čtrnácti letech a okamžitě si zamiloval svobodu, kterou mu objektiv poskytoval. „ Ve škole bylo všechno týmové. A já chtěl dělat něco, kde mi nikdo nebude mluvit do práce, “ říká.
Kvůli špatnému prospěchu se však nedostal na uměleckou školu. „ Měl jsem samé čtyřky, takže jsem se nemohl přihlásit ani na přijímačky, “ popisuje. A když přišla maturita, čekala ho vojna, kterou se rozhodl obejít.
Útěk přes Jugoslávii a ztráta občanství
V roce 1967 se Vano s kamarádem rozhodl emigrovat přes Jugoslávii do Itálie. „ Netušil jsem, že nás za to odsoudí za vlastizradu. Zbavili mě občanství i národnosti, “ říká.
Domů se nemohl vrátit třicet let. Rodiče o něm celé roky neměli zprávy, jeho dopisy končily u StB. „ Teprve nedávno jsem díky televizi viděl svůj spis. Měl jsem krycí jméno Herec a všechny dopisy, které jsem psal rodičům, tam byly uložené, “ popisuje.
S matkou se setkal až po revoluci. „ Plakali jsme oba. Řekla mi: jediné, co ti nikdy neodpustíme, je, že jsi nám nedal vědět, kde jsi, “ vzpomíná s dojetím.
Americký sen s reálnými následky
Po emigraci získal nejprve zelenou kartu, po pěti letech americké občanství. „ Mám jen jedno občanství, to americké. Po revoluci bych mohl požádat o slovenské, ale tím bych přišel o důchod i zdravotní pojištění, “ vysvětluje.
New York byl pro něj šok. „ Pocházím z malého městečka, kde jste potřebovali povolení i na cestu do Bratislavy. A najednou stojíte v New Yorku, mezi hippies, svobodou a úsměvy, “ říká.
Zároveň si všiml zásadního rozdílu v mentalitě. „ Američané se pořád usmívají. A ono to funguje, když si říkáte, že se máte dobře, mozek tomu začne věřit, “ dodává.
Od Milána po Paříž: tvrdá škola módy
Začínal jako asistent fotografa v New Yorku, kde ho kolega naučil zásadní pravidlo: „Musíš mít téma, které si lidé zapamatují.“ Pro Vana se jím stala černobílá fotografie a mužské akty.
Jeho kariéra vedla přes Milán, Paříž i Frankfurt. „ V Americe se začínalo přesně v devět a končilo v pět. V Miláně se v devět teprve pilo cappuccino a fotilo se až odpoledne, “ směje se.
Milán byl sice centrem módních časopisů, ale ty špatně platily. „ Všechno šlo přes mafii. Ale právě tam se rodily kariéry – všichni, modelky i fotografové, tam museli začít, “ dodává.
Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:
- Jak přesně probíhal útěk Roberta Vana přes Jugoslávii do Itálie?
- Co se skrývá ve spise StB pod jeho krycím jménem „Herec“?
- Jak vypadal jeho první den v New Yorku a první focení v USA?
- Jaké zákulisní historky zažil během zlaté éry módních přehlídek?
- Co chystá po výstavě v Tančícím domě – a proč chce expozici přesunout do New Yorku?