Naděje: Stellan Skarsgård a umění tichého výkonu
Norské drama Marie Sødahl je komorní film o manželství, které dostane druhou šanci ve chvíli, kdy na ni zdánlivě nezbývá čas. Kritici o něm píší skoro jednomyslně a Stellan Skarsgård v něm ukazuje, proč dnes patří k nejvýraznějším evropským hercům. Na KVIFF.TV je teď k vidění v rámci předplatného.
Filmopis · článek k dílu podcastu · 22. října 2026
Kde se dívat
Naděje (v originále Håp ) je na KVIFF.TV k dispozici v rámci předplatného , které začíná na 179 Kč. Bez předplatného si film můžete koupit jednotlivě od 89 Kč. Film je v norštině s českými titulky, je přístupný od 12 let a trvá zhruba dvě hodiny. KVIFF.TV ho nabízí divákům v Česku a na Slovensku (stav k 21. 10. 2026).
Nejde o novinku. Světovou premiéru měl film v září 2019 v sekci Discovery festivalu v Torontu, do norských kin přišel v listopadu téhož roku a do českých v září 2020. Je to ale přesně ten typ filmu, který v kině snadno přehlédnete a doma ho objevíte.
O čem film je (bez spoilerů)
Anja a Tomas spolu žijí skoro dvacet let. Jí je 43, jemu 59. On je uznávaný divadelní režisér, ona umělkyně, které se právě začíná dařit i v zahraničí. Mají spolu tři děti a Tomas má další tři z předchozího manželství. Zvenku je to velká, světlá oslovská domácnost a ideální moderní patchworková rodina. Uvnitř je to vztah, který se dávno usadil do souběžného života: každý má svůj svět a o podstatném se nemluví.
Den před Štědrým dnem přijde diagnóza. Anja má nádor na mozku, lékaři mluví o nevyléčitelné nemoci a o několika měsících života. Anja se rozhodne, že dětem Vánoce nezkazí, aspoň ne hned. Film pak postupuje den po dni mezi Vánoci a Silvestrem a má strukturu odpočítávání.
Režisérka přitom opakovaně zdůrazňuje, že nenatočila film o rakovině. Natočila film o tom, jestli dva lidé, kteří spolu žijí, ale už se nevidí, dokážou na sebe znovu pořádně podívat. Kritik Variety Jay Weissberg si všiml, že divák ve filmu vnímá každý dotek mezi postavami, a stejně silně i každou chvíli, kdy někdo zůstane sám a útěchu nedostane. Naděje je film o vzdálenostech v jednom velkém bytě: kdo stojí vedle koho, kdo koho obejme a kdo zůstane stát u dveří. Široký formát obrazu a měkké světlo severské zimy tuhle geometrii blízkosti a odstupu ještě zdůrazňují.
Maria Sødahl: osobní, ale ne soukromý film
Naděje je z velké části autobiografická. Maria Sødahl sama dostala diagnózu, kterou lékaři označili za smrtelnou, a film vychází z toho, čím tehdy prošla se svým mužem, norským režisérem Hansem Petterem Molandem. Pro Variety řekla, že chtěla natočit film „osobní, ale ne soukromý“. V rozhovoru pro web Hammer to Nail dodala, že se psaním čekala šest let, aby měla odstup, aby už byla „po pláči a po smutku“ a viděla v celé situaci i absurditu.
Na autentičnosti jí záleželo. Všechny lékaře ve filmu hrají skuteční lékaři a zdravotníci, kterých podle Variety oslovila kolem stovky. Její někdejší chirurg si přečetl scénář, aby ověřil medicínskou stránku. Kameramanem je Manuel Alberto Claro, dlouholetý spolupracovník Larse von Triera, s nímž Sødahl natočila už svůj první hraný celovečerní film Limbo (2010). Za ten dostala cenu za režii na festivalu v Montrealu. Naděje byla jejím návratem po devíti letech.
Zajímavé je i obsazení. Skarsgårda Sødahl oslovila jako prvního, ačkoli nehraje hlavní postavu. Sama to označila za postup „obráceně“. Teprve potom hledala Anju mezi norskými herečkami a našla Andreu Bræin Hovig. Oba herci se před zkouškami vůbec neznali a Sødahl tomu říkala rande naslepo. Skarsgård navíc znal příběh zblízka. Marii zná podle svých slov pětadvacet let a s jejím mužem natočil pět filmů.
Hodnocení a ceny
Čísla mluví překvapivě jednoznačně. Jak jsme rozebírali v předchozím díle Filmopisu, každý web ale měří něco jiného.
Sto procent na Rotten Tomatoes neznamená „film za deset“. Znamená, že všech 47 kritiků bylo spíš pro. Tady to ale potvrzuje i Metascore 87, tedy pásmo „všeobecného uznání“, kam se dostane jen malá část filmů. Kritici se tedy neshodují jen na doporučení, ale jsou i skutečně nadšení. Diváci jsou spokojení, ale méně euforičtí. Pro komorní festivalové drama je to typický vzorec. 75 % na ČSFD je u pomalého severského filmu o nemoci velmi solidní výsledek. Malý počet diváckých hodnocení na Rotten Tomatoes pak spíš než o kvalitě vypovídá o tom, jak málo lidí v USA film vidělo.
Norsko film vyslalo do boje o Oscara za mezinárodní film. Naděje se dostala do užšího výběru patnácti titulů, nominaci ale nezískala. Na Evropských filmových cenách 2020 byla Maria Sødahl nominována za režii a Andrea Bræin Hovig za ženský herecký výkon. Ceny nakonec získali Thomas Vinterberg za Chlast a Paula Beer za Undine . Na norských cenách Amanda vyhrála Andrea Bræin Hovig svou první cenu pro nejlepší herečku. Skarsgård a Sødahl byli nominováni, ale ročník ovládl film Barn Daga Johana Haugeruda.
Recenze a tip
Největší síla Naděje je v herecké souhře. Andrea Bræin Hovig má tu hlasitější roli. Její Anja je na vysokých dávkách steroidů, podrážděná, plná energie a vzápětí úplně vyčerpaná. Weissberg její fyzické napětí přirovnal k napnuté gumě. Skarsgård je její protiváhou. Tomas zpočátku nepůsobí sympaticky, není ani vřelý, ani chladný a schovává se do práce. Skarsgård ale téměř bez gest, jen pohybem očí a držením těla, ukazuje, jak prázdný ten muž uvnitř je. Sødahl je pro Variety popsala jako „zvláštní pár“: ona drobná a živá, on vysoký a flegmatický. Právě z té nesourodosti vzniká jejich chemie.
Druhou předností je humor. Film je smutný, ale není sentimentální. Najdete v něm absurdní chvíle, lékaře s různě nešikovným přístupem i přátele, kteří nevědí, co říct. Třetí jsou děti. Je jich šest, hrají je většinou neherci a žádné není jen kulisou.
Výhrady? Naděje je dvouhodinový, pomalý a komorní film, spíš pozorování než drama plné zvratů. A pro ty, kdo mají vážnou nemoc v rodině nebo nedávno někoho ztratili, může být sledování velmi těžké. Film je citlivý, ale nic nezamlouvá.
Náš tip: rozhodně ano, pro diváky Hanekeho Lásky (na kterou Sødahl podle svých slov v raných fázích myslela) a filmů Joachima Triera. A také pro každého, kdo žije v dlouhém vztahu. Pusťte si ho ve večer, kdy nikam nespěcháte, nejlépe ve dvou.
Stellan Skarsgård: herec, který emoce zadržuje
Stellan Skarsgård se narodil v roce 1951 v Göteborgu a má za sebou kariéru, která je vlastně několik kariér najednou. V sedmnácti se proslavil titulní rolí v televizním seriálu Bombi Bitt och jag a přes noc z něj byl švédský teenagerský idol. Následovala léta, na která nerad vzpomíná. Po sérii kritikou odmítnutých filmů na začátku sedmdesátých let ho podle švédských životopisných pramenů na čas ochromil strach z kamery. Uchýlil se proto do Královského dramatického divadla ve Stockholmu, Dramatenu. Začínal s malými rolemi a postupně dostával větší, hlavně u režiséra Alfa Sjöberga. S Ingmarem Bergmanem se setkal na divadle a v televizi, nikoli v jeho filmech. Hrál v Bergmanově televizní Škole žen (1983) a v jeho dramatenské inscenaci Strindbergovy Hry snů (1986). O kameře dnes mluví úplně jinak. V rozhovoru k Naději řekl, že kdysi byla nepřítelem, ale teď je to přítel a další herec ve scéně.
Zlom přišel v roce 1982 s filmem Hanse Alfredsona Den enfaldige mördaren . Skarsgård za něj dostal Stříbrného medvěda za mužský herecký výkon na Berlinale a švédskou cenu Guldbagge. Následoval vstup do mezinárodního filmu: malá role v Nesnesitelné lehkosti bytí (1988) a velitel ponorky v Honu na ponorku (1990).
Klíčovou kapitolou je spolupráce s Larsem von Trierem, se kterým natočil šest projektů od Království po Nymfomanku . Ve filmu Prolomit vlny (1996) hraje dělníka z ropné plošiny, který po nehodě skončí ochrnutý na lůžku. Skoro jen leží a mluví, a přesto jde o jeden z jeho nejsilnějších výkonů. Odtud pramení to, čemu říkáme umění tichého výkonu: extrémně blízké záběry, ruční kamera, žádné velké gesto, všechno v obličeji, v pauze a v tom, co postava neřekne. Ve stejné době hrál v norském thrilleru Insomnie a v Dobrém Willu Huntingovi . Za ten a za Amistad získal na Evropských filmových cenách ocenění za evropský přínos světové kinematografii.
Od té doby Skarsgård vědomě střídá velké hollywoodské produkce s malými evropskými autorskými filmy. Je Bootstrap Bill v Pirátech z Karibiku , Bill v Mamma Mia! , doktor Erik Selvig ve filmech Marvelu a Martin Vanger ve Fincherově Muži, který nenáviděl ženy . Souběžně točí s Hansem Petterem Molandem, se kterým ho pojí dlouholeté přátelství. Skarsgård o nich jednou řekl, že jsou „jako starý manželský pár“. Jejich film Ut og stjæle hester (2019) soutěžil na Berlinale ve stejném roce, kdy měla premiéru Naděje.
Pozdní fáze kariéry přinesla jeho nejslavnější role. Za Borise Ščerbinu v seriálu Černobyl (2019) získal Zlatý glóbus a nominaci na Emmy. Hrál barona Harkonnena v Duně . Jako Luthen Rael v seriálu Andor (2022–2025) přednesl monolog, který kritika řadí k vrcholům celé ságy Star Wars. V rozhovoru pro Vulture v říjnu 2025 prozradil, že v roce 2022 prodělal mrtvici, která zasáhla jeho paměť a řeč. Druhou Dunu a druhou řadu Andora proto točil se sluchátkem, přes které mu asistent napovídal text. Je rád, jak řekl, že „jádro hraní“ přežilo.
To se potvrdilo hned vzápětí. Za roli stárnoucího režiséra Gustava Borga v Citové hodnotě (2025) Joachima Triera získal Zlatý glóbus za vedlejší roli a Evropskou filmovou cenu pro nejlepšího herce. Film jich celkem získal šest a předtím i Velkou cenu v Cannes. Skarsgård byl také nominován na Oscara za vedlejší roli, cenu ale nakonec získal Sean Penn za One Battle After Another . Citová hodnota pak vyhrála Oscara za nejlepší mezinárodní film jako vůbec první norský film v historii. A český detail: už v červenci 2025 převzal Skarsgård na karlovarském festivalu Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
Proč má dnes takovou pověst? Za prvé, je dlouhodobě věrný autorům, kteří mu svěřují role, v nichž se nedá schovat. Za druhé, udržel si dvojí kariéru: Hollywood mu dal tvář, kterou zná každý, a evropský film mu dal role, kde ji může použít naplno. A za třetí, jeho postavy emoce nehrají, ale zadržují. Ščerbina, Luthen, Gustav Borg i Tomas v Naději jsou muži, kteří necítí nahlas, a divák tu emoci doplňuje sám.
Unikající smysl
Ve Filmopisu vždy hledáme významy, které tvůrci možná nezamýšleli, ale dílo je unese. Následující čtení jsou naše interpretace.
Vánoce naruby. Advent je čekáním na narození, Naděje je naopak odpočítáváním k verdiktu. Film tak nevědomky převrací křesťanský kalendář a přesto nese jméno jedné ze tří křesťanských božských ctností. Tady se nabízí rozlišení naděje a optimismu: optimismus předpokládá dobrý konec, naděje je postoj, který dává smysl, i když dobrý konec jistý není. Film tohle rozlišení předvádí, aniž by o něm mluvil.
Kdo koho režíruje. Tomas je ve filmu divadelní režisér, jeho předlohou je režisér, který Skarsgårda léta obsazoval. A Skarsgårda tu režíruje Molandova žena, která mu ukazuje, jak hrát jejího muže. Žena, která byla v tom příběhu pacientkou a objektem lékařských rozhodnutí, rozhoduje o každém záběru. Film je tak i gestem převzetí kontroly nad vlastním příběhem.
Skoro stejný jazyk. Skarsgård ve filmu mluví švédsky, přestože jeho postava žije v Norsku desítky let. Sám se tomu v rozhovoru smál: norští diváci prý mají pocit, že mluví norsky, „jen s nějakou vadou řeči“. Je v tom nechtěná metafora manželství: dva lidé mluví skoro stejným jazykem, rozumějí si, ale nikdy úplně. Anja a Tomas si roky rozuměli jen napůl, protože si mysleli, že si rozumějí úplně.
Nemoc bez metafory. Susan Sontag v knize Nemoc jako metafora (1978) vyzývala, abychom nemoc zbavili symbolických významů. Sødahl dělá přesně to: trvá na medicínské přesnosti, skutečných lékařích a skutečné časové ose. Divák si ale metaforu stejně vytvoří: tlak v hlavě, který se musí uvolnit, a vztah, v němž se léta hromadilo nevyřčené. V napětí mezi realismem filmu a metaforou, kterou si do něj promítáme, leží možná jeho největší síla.
Verdikt
Naděje je tichý, přesný a hluboce lidský film o tom, že i v dlouhém vztahu se lze znovu naučit druhého vidět. Kritici jsou skoro jednomyslní, diváci spokojení. Pro Stellana Skarsgårda je to role bez kostýmu, efektů a velkého monologu, jen tvář, ticho a žena, kterou se znovu učí vidět. Kdo ho zná z Pirátů , Marvelu nebo Duny , uvidí jiného herce. Kdo ho zná z Citové hodnoty , pochopí, odkud se ten výkon vzal.
Hodnocení Filmopisu: doporučujeme. Naděje na KVIFF.TV , v rámci předplatného.
Poslechněte si celý díl Filmopisu, ve kterém o Naději a Stellanu Skarsgårdovi mluvíme podrobněji.
Zdroje
* Variety – recenze „Hope“ (Jay Weissberg, 2021)
* Variety/TrustNordisk – rozhovor s Marií Sødahl (Elsa Keslassy, 2019)
* Hammer to Nail – rozhovor se Sødahl, Hovig a Skarsgårdem (2019)
* Wikipedie (EN) – Hope (2019 film)
* European Film Academy – HOPE
* European Film Academy – Awards 2020
* FIPRESCI – vítězové Evropských filmových cen 2020
* Filmweb – vítězové cen Amanda 2020
* Wikipedie (EN) – Stellan Skarsgård
* Wikipedie (SV) – Stellan Skarsgård
* Variety – Skarsgård získal Zlatý glóbus (2026)
* Oscars.org – 98. ročník (2026)
* The Guardian – Citová hodnota první norský Oscar (2026)
* European Film Academy – vítězové Evropských filmových cen 2026
* NFI – Grand Prix pro Citovou hodnotu (Cannes 2025)
* KVIFF – Ceny za mimořádný přínos převzali Jiří Brožek a Stellan Skarsgård (2025)
* Berlinale 2019 – Ut og stjæle hester
* Susan Sontag – Illness as Metaphor (Wikipedie)
Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe