
Filmopis – Jak se rodí hodnocení: Rotten Tomatoes, Metacritic, IMDb a ČSFD
Přepis podcastu
A: Dobrý den, tady Filmopis, podcast o filmech a seriálech, které stojí za čas. A dneska trochu netradičně: nebudeme doporučovat žádný konkrétní film. Budeme mluvit o číslech, která u každého doporučení čtete.
B: Protože v každé naší epizodě zazní věty typu: na Rotten Tomatoes má devadesát jedna procent, Metascore sedmdesát dva, na IMDb sedm celých osm a na ČSFD šedesát osm procent. A posluchači se nás oprávněně ptají: co to vlastně znamená? Je devadesát jedna procent lepší než sedm celých osm?
A: Odpověď zní: to nejde přímo porovnat. Každé z těch čísel měří něco jiného. Jedno počítá, kolik kritiků bylo spíš pro. Druhé dělá vážený průměr známek. Třetí sbírá hlasy milionů diváků a čtvrté je česká komunita, která má svůj vlastní vkus.
B: Takže dnes projdeme čtyři hlavní weby, řekneme si, jak se u nich číslo rodí, kde má slepá místa, a na konci si dáme malý návod, jak ta čísla číst dohromady. A jako vždycky přijde i chvilka unikajícího smyslu: co to vlastně znamená, když se vkus převádí na procenta.
1. Rotten Tomatoes: procento palců nahoru
A: Začneme tím nejslavnějším a nejčastěji špatně chápaným číslem. Rotten Tomatoes, česky doslova Shnilá rajčata. Jejich hlavní ukazatel se jmenuje Tomatometer.
B: A tady je první a nejdůležitější věc celé epizody. Tomatometer není známka. Je to podíl kladných recenzí. Web sám píše, že skóre představuje procento recenzí profesionálních kritiků, které jsou pro daný film nebo seriál pozitivní.
A: Funguje to tak, že každá recenze dostane jen jednu ze dvou nálepek: čerstvá, anglicky fresh, nebo shnilá, rotten. Nic mezi tím. Když kritik napíše vlažnou recenzi za tři hvězdy z pěti, musí se rozhodnout, jestli je spíš pro, nebo spíš proti. Rotten Tomatoes ve své nápovědě přiznává, že stejná známka může jednou skončit jako čerstvá a jindy jako shnilá, podle toho, jestli recenzent vyzněl smíšeně pozitivně, nebo smíšeně negativně.
B: A pak se jednoduše spočítá, kolik procent recenzí bylo čerstvých. Když je to šedesát procent a víc, film dostane červené rajče a je fresh. Pod šedesát procent dostane zelenou rozpláclou skvrnu a je rotten.
A: Kdo jsou ti kritici? Nejsou to náhodní lidé z internetu. Musí to být takzvaní kritici schválení pro Tomatometer: novináři, filmoví publicisté, ale dnes i podcasteři a youtubeři, kteří splní pravidla webu. A mezi nimi je užší skupina Top Critics, tedy nejvýznamnější kritici a redakce. O ten status se nedá požádat, vybírá je interní tým a poradní sbor profesionálních kritiků.
B: A z toho vychází i odznak Certified Fresh. Aby ho film dostal, potřebuje Tomatometer aspoň sedmdesát pět procent a mezi recenzemi aspoň pět od Top Critics. A k tomu minimální počet recenzí: u filmu v širokém uvedení osmdesát, u limitovaného uvedení a u streamovacích filmů čtyřicet. U seriálů se odznak dává jen jednotlivým řadám a každá potřebuje aspoň dvacet kritiků, z toho pět Top Critics.
A: A teď ta past, kvůli které celou epizodu děláme. Devadesát pět procent neznamená, že je film za devět a půl z deseti.
B: Pojďme na to s myšlenkovým pokusem. Představte si film, o kterém všech sto kritiků napíše: je to slušné, dá se na to koukat, tři hvězdy z pěti, spíš doporučuji. Ten film bude mít Tomatometer sto procent. A teď jiný film, který čtyřicet kritiků označí za mistrovské dílo a šedesát ho nesnáší. Ten bude mít čtyřicet procent a je shnilý.
A: Takže Tomatometer neměří, jak moc je film dobrý. Měří, jak široká je shoda, že se dá doporučit. Vlažný konsenzus může skončit výš než vášnivé dílo, které rozděluje.
B: Rotten Tomatoes kdysi k procentu ukazoval i průměrnou známku kritiků na stupnici do deseti, a ta byla pro pozornější čtenáře nejcennější. Podle britského webu Film Stories ji ale web na jaře 2025 ze stránek odstranil. Takže dnes je ten binární palec ještě hrubší nástroj, než býval.
A: Pozor taky na malé vzorky. Pamatujete si z naší epizody o SkyShowtime seriál Possession? Ten měl na Rotten Tomatoes sto procent. Jenže ze sedmi recenzí. Sedm lidí, kteří se shodli, není konsenzus kritiky, je to první dojem. Rotten Tomatoes u seriálů ukazuje skóre řady už od pěti recenzí, takže takové stoprocentní seriály vídáte často.
Popcornmeter a divácké skóre
B: Hned vedle rajčete je na stránce kyblík popcornu. To je divácké hodnocení, kterému se dřív říkalo Audience Score a od srpna 2024 nese název Popcornmeter.
A: Princip je podobný: zase je to procento, ne průměr. Diváci dávají hvězdičky od půl hvězdy do pěti a za pozitivní se počítá hodnocení tři a půl hvězdy a víc. Když takhle film ohodnotí aspoň šedesát procent lidí, je kyblík plný a svítí nápis Hot. Pod šedesát se kyblík převrhne a je Stale, tedy okoralý.
B: A je tu ještě jedna důležitá věc, ověřená hodnocení. Od května 2019 Rotten Tomatoes u filmů v amerických kinech ukazuje přednostně skóre od lidí, u kterých umí ověřit, že si opravdu koupili lístek. Typicky přes Fandango, prodejce vstupenek, který patří do stejné skupiny.
A: A proč to zavedli? Kvůli review bombingu. To je koordinovaný útok, kdy skupina lidí hromadně zasype film nejhoršími hodnoceními, často z ideologických důvodů a často dřív, než ho vůbec viděli. Slavný případ byl Captain Marvel na začátku roku 2019. Ještě před premiérou se pod filmem hromadily negativní, často misogynní komentáře. Rotten Tomatoes tehdy zrušil komentáře před premiérou a o pár měsíců později zavedl ověřená hodnocení.
B: Jenže háček: ověřit se dá jen nákup lístku v amerických kinech. U seriálů a streamovacích filmů, tedy přesně u toho, o čem my většinou mluvíme, ověření nefunguje. A tam vidíte skóre ode všech.
2. Metacritic: vážený průměr se semaforem
A: Druhý velký web je Metacritic. A ten funguje úplně jinak. Jeho hlavní číslo, Metascore, je na stupnici od nuly do sta a je to vážený průměr známek.
B: Jak to přesně probíhá? Redakce Metacriticu projde vybrané publikace, najde recenze a každou převede na stupnici nula až sto. Takže čtyři hvězdy z pěti se stanou zhruba osmdesátkou. A když kritik žádnou známku nedává, přidělí ji Metacritic sám podle celkového vyznění textu.
A: To je mimochodem dost zásadní věc. U recenzí bez známky tedy číslo určuje člověk z Metacriticu, který recenzi čte a odhaduje.
B: A pak přichází slovo vážený. Metacritic dává některým kritikům a publikacím větší váhu než jiným, podle jejich kvality a postavení v oboru. Jaké ty váhy jsou, ale nezveřejňuje.
A: A u filmů ještě jeden krok navíc, normalizace. Metacritic to sám přirovnává ke známkování podle křivky. Výsledky se roztáhnou, aby se nekupily kolem středu: vyšší skóre se posunou nahoru, nižší dolů. Metascore tedy může být vyšší nebo nižší, než by vyšel prostý vážený průměr.
B: Výsledek se pak barví jako semafor. U filmů a seriálů znamená zelená, tedy šedesát jedna až sto, převážně příznivé recenze. Od osmdesáti jedné výš je to všeobecné uznání. Žlutá, čtyřicet až šedesát, jsou smíšené nebo průměrné recenze, a červená pod čtyřicet je nepříznivé přijetí.
A: A pozor, u videoher jsou hranice přísnější. Tam je zelená až od sedmdesáti pěti. Mezi hráči a filmaři se tak čísla nedají přímo převádět.
B: A pak je tu odznak Must-See. Ten dostane film s Metascore osmdesát jedna a víc, který recenzovalo aspoň patnáct publikací. Podle Metacriticu na něj dosáhne zhruba pět procent filmů v jejich databázi. To je dobré číslo k zapamatování: osmdesátka na Metacriticu je opravdu vzácná.
A: A vedle Metascore najdete ještě uživatelské skóre, to je na stupnici od nuly do deseti s jedním desetinným místem. Do Metascore se nezapočítává, je to zvláštní hlas diváků.
B: Takže když porovnáme: Rotten Tomatoes se ptá, kolik kritiků je pro. Metacritic se ptá, jak moc jsou kritici pro, v průměru. U stejného filmu tak klidně můžete mít devadesát procent na Rotten Tomatoes a sedmdesát na Metacriticu. A nejde o rozpor. Prostě to znamená: skoro všem se to líbilo, ale málokdo byl úplně nadšený.
3. IMDb: hlas davu, ale vážený
A: Třetí je IMDb, Internet Movie Database, která patří Amazonu. Tady už nejsou kritici, ale registrovaní uživatelé. Každý může dát titulu jednu známku od jedné do deseti, a ten titul musí mít aspoň jedno veřejné promítání, klidně i festivalové.
B: A výsledné číslo, které vidíte, není aritmetický průměr. IMDb výslovně píše, že zobrazuje vážený průměr. Všechny hlasy přijme, ale ne všechny mají stejnou váhu. A když systém zaznamená neobvyklou aktivitu, třeba organizovanou kampaň, použije jiný výpočet. Přesný postup nezveřejňuje, aby ho nikdo nemohl obejít.
A: Tomu se v angličtině říká ballot stuffing, plnění volebních uren. A funguje to oběma směry: někdo chce film potopit, někdo, třeba tvůrci nebo fanoušci, ho chce vytáhnout nahoru. IMDb tvrdí, že v rozpisu hlasů ukazuje všechny, ale do výsledku je pouští s různou vahou. Číslo se navíc zobrazí až od pěti hodnocení. Jenže u titulu s pár desítkami hlasů se ještě může rychle a výrazně měnit.
B: A pak je tu slavný žebříček Top 250. Tam se počítají jen hlasy takzvaných pravidelných hlasujících, a kdo to je, IMDb záměrně tají. Film potřebuje aspoň dvacet pět tisíc hodnocení a musí to být celovečerní film uvedený v kinech, ne televizní film, ne dokument, ne minisérie.
A: A pořadí se počítá vzorcem, který IMDb v nápovědě zveřejňuje. Říká se mu bayesovský odhad. Zjednodušeně: průměr filmu se stahuje k průměru celé databáze, a čím méně hlasů film má, tím silněji. Film s devíti celými čtyřmi od pár tisíc nadšenců tak v žebříčku nepředběhne klasiku se stovkami tisíc hlasů a průměrem devět.
B: Je to vlastně statistická skromnost. Systém říká: dokud nemám dost dat, budu předpokládat, že jsi spíš průměrný.
A: Slabé místo IMDb je ale někde jinde: kdo hlasuje. V roce 2016 publicista Walt Hickey z webu FiveThirtyEight analyzoval hodnocení seriálů a zjistil, že zhruba sedmdesát procent hodnotitelů televizních seriálů na IMDb jsou muži.
B: A ukázal to na Sexu ve městě. Seriál měl celkově sedm z deseti. Ženy, které tvořily skoro šedesát procent hodnotitelů, mu daly průměrně osm celých jedna. Muži pět celých osm. A muži taky zhruba dvakrát častěji dávali jedničku seriálům, které sledují hlavně ženy, než ženy seriálům pro muže.
A: IMDb mezitím rozpis hodnocení podle věku a pohlaví ze stránek odstranil, teď ukazuje třeba rozpis podle zemí. Ale ta lekce platí dál. Číslo na IMDb není hlas lidstva. Je to hlas lidí, kteří na IMDb hodnotí. A to je specifická populace.
4. ČSFD: česká hvězdičková republika
B: A teď k nám. Česko-Slovenská filmová databáze, ČSFD. Založil ji v roce 2001 Martin Pomothy a pro spoustu lidí je otázka „kolik to má na ČSFD“ součástí rozhodování, jestli jít do kina.
A: Systém je na první pohled nejjednodušší ze všech. Uživatel dá filmu nula až pět hvězdiček, přičemž nula hvězdiček se tu jmenuje odpad. Každá hvězdička má hodnotu dvaceti procent. Tři hvězdy jsou šedesát procent, pět hvězd sto procent, odpad nula. A výsledné procento je průměr těch hodnocení.
B: Takže na rozdíl od Rotten Tomatoes je procento na ČSFD opravdu průměrná známka, jen převedená na procenta. Sedmdesát šest procent na ČSFD je zhruba tři celé osm hvězdičky v průměru. Úplně jiná veličina než sedmdesát šest procent na Rotten Tomatoes.
A: A barvy: červená je pro filmy nad sedmdesát procent, modrá pro rozmezí zhruba třicet až sedmdesát a černá pro ty, které propadly pod třicet. Barvu ale film dostane, až když ho ohodnotí aspoň dvacet lidí. Do té doby je šedý.
B: A ČSFD má jednu zajímavou ochranu. Podle pravidel, která citoval Český rozhlas, se hodnocení nového uživatele začnou počítat do výsledného procenta, až když ohodnotí prvních dvě stě filmů. A za den jich nesmí ohodnotit víc než sto.
A: Proč? Kvůli falešným účtům. V roce 2019 o tom mluvil sám Pomothy na Vltavě. Popsal, jak se před premiérami objevují skupiny účtů, které hromadně dávají filmu plný počet, aby se skóre aspoň na pár dní zvedlo. A recenzentka iROZHLASu si všimla, že takové účty měly ohodnoceno jen o málo víc než dvě stě filmů, tedy přesně ten limit.
B: Takže i hvězdičky mají svůj černý trh.
A: A pak tu je otázka vkusu. ČSFD je komunita a komunita má svůj profil. Kritik Kamil Fila tehdy pro Rozhlas řekl, že na ČSFD vzniká masový vkus a hodnocení je tam vlastně velmi předvídatelné. Z naší praxe: čeští uživatelé bývají přísnější k pomalému festivalovému filmu a velkorysejší k žánru, který je baví.
B: Pěkný příklad je brazilský Tajný agent z naší HBO epizody. Kritici v zahraničí byli skoro jednomyslní: Rotten Tomatoes devadesát osm procent, Metacritic devadesát jedna. Na ČSFD má šedesát osm procent a uživatelé si stěžují na délku a pomalé tempo. A opačně: seriál Země gangů s Tomem Hardym má na ČSFD osmdesát sedm procent, zatímco u kritiků vyšla první řada na sedmdesát sedm procent na Rotten Tomatoes a šedesát na Metacriticu.
A: A když už jsme u komunit, krátká zmínka o Letterboxdu. To je sociální síť pro filmové fanoušky, v červenci 2026 měla podle Deadline přes třicet milionů členů. Hodnotí se tam hvězdičkami od půl hvězdy do pěti, a i tady je výsledek vážený průměr s utajenými pravidly, který má tlumit podezřelé vzorce hlasování. A jeho publikum je mladší a víc cinefilní. Hollywood dnes dokonce mluví o „generaci Letterboxdu“.
5. Jak číst čísla dohromady
B: Dobře. Teď to nejpraktičtější. Jak s tím vším naložit, když se rozhodujete, co pustit večer?
A: Pravidlo první: vždycky se dívejte, z kolika hlasů číslo vzniklo. Sto procent ze sedmi recenzí je zajímavá zpráva, ale ne verdikt. Na ČSFD si všímejte počtu hodnocení pod procentem. Šedesát osm procent z jedenácti lidí neříká skoro nic.
B: Pravidlo druhé: kombinujte Rotten Tomatoes a Metacritic. Rotten Tomatoes vám řekne, jak široká je shoda. Metacritic, jak silné je nadšení. Vysoké číslo na obou, třeba Hamnet s osmdesáti šesti procenty na Rotten Tomatoes a Metascore osmdesát čtyři, znamená, že se kritici shodují a jsou opravdu nadšení. Vysoké rajče a průměrný Metascore znamená: solidní, bezpečný, nikoho neurazí.
A: Pravidlo třetí: rozdíl mezi kritiky a diváky není chyba, je to informace. Nejčastěji ukazuje na jedno ze tří. Za prvé, žánr a očekávání. Kritici oceňují formu a originalitu, diváci chtějí, aby film splnil slib z traileru. Horory a umělecké filmy mívají velké nůžky.
B: Za druhé, fanouškovské komunity. U franšíz hodnotí hlavně ti nejzapálenější, ať už nadšení, nebo zklamaní. A za třetí, review bombing, tedy cílená kampaň.
A: Krásný příklad z naší první epizody je seriál Lanterns od DC. Kritici na Rotten Tomatoes devadesát jedna procent, Metascore sedmdesát dva. Ale Popcornmeter jen šedesát sedm procent a uživatelé na Metacriticu pět celých jedna z deseti. Technologický web Ars Technica přitom u seriálu výslovně zmiňoval review bombing. Takže u takového rozdílu se vyplatí přečíst si pár diváckých recenzí a zjistit, jestli lidem vadí seriál, nebo spíš něco kolem něj.
B: Pravidlo čtvrté: hledejte svůj vkus, ne průměr. Na ČSFD i na Letterboxdu můžete sledovat konkrétní lidi, kteří se s vámi obvykle shodují. Jeden spřízněný hodnotitel je často užitečnější než deset tisíc anonymních hlasů.
A: A jak to děláme my ve Filmopisu? U každého titulu uvádíme čtyři čísla: kritiky na Rotten Tomatoes a Metacriticu, diváky na IMDb a českou komunitu na ČSFD. Vždycky s počtem recenzí nebo hlasů a datem, kdy jsme je zjišťovali. A když se čísla rozcházejí, nesnažíme se je zprůměrovat. Řekneme vám, kde se rozcházejí a proč si myslíme, že to tak je.
B: A ještě jedna drobnost: čísla se hýbou. Tomatometer i ČSFD se mění, jak přibývají recenze a hlasy. První týden po premiéře bývá skóre nejvíc rozkolísané.
6. Unikající smysl: co znamená měřit vkus
A: A teď na chvíli od tabulek pryč. Co se vlastně stane, když vkus převedeme na číslo?
B: Začnu optimisticky. V roce 1907 publikoval statistik Francis Galton v časopise Nature krátký článek Vox populi. Na dobytčím trhu v Plymouthu tipovalo asi osm set lidí, kolik bude vážit vykrmený vůl po poražení. Jednotlivci se pletli, ale prostřední odhad, takzvaný medián, byl od skutečné váhy vzdálený zhruba o jedno procento. Skoro o sto let později z toho novinář James Surowiecki udělal knihu Moudrost davů.
A: A IMDb se na moudrost davu dokonce ve své nápovědě odvolává. Jenže háček: vůl má jednu skutečnou váhu. Film nemá jednu skutečnou kvalitu. Dav je moudrý, když odhaduje fakt. Když hodnotí zážitek, neprůměruje omyly, ale různé lidi.
B: A tady přichází na řadu Pierre Bourdieu, francouzský sociolog. V knize, která vyšla v roce 1979 francouzsky pod názvem La Distinction, tvrdí, že vkus není nevinná osobní záliba. Je to společenský znak. Tím, co se nám líbí, dáváme najevo, kam patříme, a vymezujeme se vůči těm, komu se líbí něco jiného. Jeho slavná věta zní zhruba takhle: vkus klasifikuje, a klasifikuje i toho, kdo klasifikuje.
A: A když se na to podíváme bourdieuovsky, rozdíl mezi kritiky a diváky přestane být jen statistickou odchylkou. Je to střet dvou kulturních kapitálů. Kritik, který ocení dlouhý pomalý záběr, a divák, který se u něj nudí, nehodnotí stejný předmět. Každý hodnotí jiný druh zážitku.
B: A je tu ještě jedna, možná znepokojivější vrstva. Ta čísla už jen neměří, ale taky utvářejí. Studia, distributoři i streamovací služby je sledují, používají v reklamě a v rozhodování. A sami tvůrci si začínají klást otázku, jak to bude vypadat na Rotten Tomatoes. Takže se z teploměru stává termostat.
A: Pro nás z toho plyne jednoduchá věc. Čísla jsou mapa, ne krajina. Řeknou vám, kde se lidé shodují a kde se přou. Ale to nejzajímavější často leží přesně v tom sporu. Film, který rozděluje, má obvykle co říct.
Závěr
B: Shrnuto. Rotten Tomatoes: procento kritiků, kteří jsou spíš pro, ne známka. Metacritic: vážený a normalizovaný průměr kritiků, zelená od šedesáti jedné a osmdesátka je vzácnost. IMDb: vážený průměr diváků s ochranou proti manipulaci, ale s vlastním publikem. A ČSFD: průměr hvězdiček převedený na procenta, s českým vkusem a pravidlem dvou set filmů.
A: A u všech: koukejte na počet hlasů, porovnávejte kritiky a diváky a hledejte, proč se rozcházejí. Pak vám ta čísla začnou opravdu něco říkat.
B: Pokud máte film, u kterého vám čísla absolutně nesedí, napište nám. Rádi se v některé další epizodě podíváme, proč to tak je.
A: To byl Filmopis. Díky, že posloucháte, a ať se vám dobře dívá.
Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe
