#11 You Can See Everything - Uvidíš všechno 2026

Uvidíš všechno: kam až smí dokument zajít, když natáčí podvodnici

Elizabeth Holmes oklamala investory i ostřílené novináře. Měsíc před nástupem do vězení si domů pustila štáb Nathana Fieldera. Dokument Uvidíš všechno ( You Can See Everything ) otevírá starou otázku v nové podobě: odhalíme manipulátora lépe tvrdými fakty, nebo filmem, který s divákem sám vědomě manipuluje? Filmopis tu otázku nechal rozehrát jako spor dvou přístupů a za protipól zvolil Aarona Sorkina a Alexe Gibneyho.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 24. října 2026

Kde a kdy

Uvidíš všechno je americký dokument z roku 2026. Režírovali ho Nathan Fielder a Lance Oppenheim, produkovalo a v USA distribuuje studio A24. Film trvá 174 minut. Světovou premiéru měl jako tajná projekce na festivalu v Telluride 6. září 2026, do amerických kin vstoupil 16. října. V Česku ho uvádí distribuční společnost Aerofilms: oficiální premiéra je 5. listopadu 2026, předpremiérové projekce začínají 26. října. Hraje se v angličtině s českými titulky a je přístupný od 12 let.

Premisa: podvodnice v obýváku

Díl začíná myšlenkovým experimentem. Představte si ženu, která jedinou gigantickou lží oklamala nejbohatší a nejmocnější investory na planetě i zkušené novináře a vylákala z nich miliardy dolarů. Teď sedí doma v obýváku, na svobodě jí zbývá zhruba měsíc, než nastoupí na 11 let do federální věznice, a do obýváku jí vchází štáb s kamerami. Zní to jako začátek absurdního vtipu, je to ale skutečná premisa filmu. Elizabeth Holmes, zakladatelka zkrachovalé firmy Theranos, pozvala Fieldera k sobě domů 34 dní před nástupem do vězení.

Podle Filmopisu nejde jen o další film o Silicon Valley. Je to spíš záminka k debatě o tom, jak dnes chápeme pravdu a jak by se filmaři měli stavět k „moderním mistrům manipulace“. Díl proto staví proti sobě dva přístupy:

* Fielderův: jak je u něj zvykem, záměrně rozostřuje hranici mezi realitou a umělou konstrukcí.

* Faktografický: reprezentuje ho investigativní dokument Musk Alexe Gibneyho a Sorkinova dramatizace The Social Reckoning , volné pokračování příběhu Marka Zuckerberga o tom, jakou spoušť napáchaly algoritmy Facebooku.

Základní otázka zní: který formát je k odhalení vykonstruovaných realit vhodnější? Vítěze díl záměrně nevyhlašuje.

Proč klasický dokument selhává

První argument vychází z osobnosti Holmes. Je to člověk, který postavil celou kariéru na dokonalém PR. Kdyby ji posadili před tradičního dokumentaristu, do klasického formátu „mluvících hlav“, nejspíš by rozhovor ovládla, obhájila „svou pravdu“ a znovu nasadila osvědčenou fasádu. Fielder podle tohoto výkladu ví, že běžné otázky by jen posloužily další PR manipulaci, a proto do situace vnáší své bizarní metody.

Jako příklad slouží scéna s partnerem Holmes, Billym Evansem. Podle popisu v podcastu je Fielder nechá Holmes přehrávat jeden zcela banální, zdánlivě přirozený rozhovor pořád dokola, dokud nezačne působit děsivě a uměle. Tím jí bere z ruky její zbraně a odhaluje mechanismus jejího sebeklamu v reálném čase. Vidíme, jak si realitu konstruuje. To podle zastánce této pozice tradiční dokument nedokáže.

Smlouva s divákem

Protiargument zní: co když je cena pro diváka příliš vysoká? Jakmile tvůrce rezignuje na snahu o objektivní pravdu a začne realitou manipulovat přímo na place, hraje si s ohněm. Pro srovnání slouží Sorkin, který s divákem nehraje žádné postmoderní hry. Vezme abstraktní problém, tedy že Facebook vědomě upravil algoritmy tak, aby upřednostňovaly obsah vyvolávající rozdělení a vztek, protože hněv znamená delší čas strávený online a vyšší zisky, a přeloží ho do ostrého dramatu. Zuckerberga v něm podle dílu „fantasticky“ hraje Jeremy Strong. Z kina pak divák odchází nejen s pocitem, ale se skutečným pochopením toho, jak algoritmus funguje a proč je to společenská hrozba. U Fieldera podle této pozice zůstává jen zmatek, co si režisér vymyslel a co byla pravda.

Klíčovým pojmem je tu nepsaná smlouva mezi tvůrcem a divákem. Kdo jde na Sorkina, ví, že sleduje herce, že Strong není Zuckerberg a že dialogy jsou napsané tak, aby byly úderné. Film zhušťuje čas a repliky z jediného důvodu: aby srozumitelně zprostředkoval složitý systém. Gibneyho Musk jde ještě dál, protože v něm nejsou žádní herci. Jeho metodika je transparentní a novinářská: skládá výpovědi, e-maily a interní zprávy cihlu po cihle do usvědčujícího obrazu. U Fieldera se tato smlouva podle kritiků ztrácí. Při absurdní hádce mezi Holmes a jejím partnerem divák jen tápe. Neví, zda jde o spontánní reakci, nebo zda ji Fielder cíleně vyprovokoval a celé to zinscenoval. Poznání to podle něj spíš ničí.

Je Sorkin opravdu objektivní?

Obhajoba Fieldera odpovídá paradoxem: i Sorkinova dramatizace je iluze, jen jiného druhu. Vychází sice ze skutečných interních dokumentů, ale způsob podání je čistá konstrukce. Typickým příkladem je sorkinovský walk and talk : postavy kráčí chodbou a pálí po sobě dokonale vybroušené argumenty. Investigativního novináře v The Social Reckoning hraje podle dílu „skvěle“ Jeremy Allen White, informátorku z Facebooku Mikey Madison, a oba mluví v brilantních literárních sentencích. Tak v reálném životě nikdo nemluví a nikdo nemá po ruce okamžitou, morálně neprůstřelnou odpověď.

Sorkin podle této argumentace manipuluje naší recepcí pravdy stejně jako Fielder, jen to maskuje estetikou objektivity. Dává divákovi hřejivý pocit, že dobro a zlo jsou jasně rozdělené, a předkládá mu zjednodušený model světa. Nestává se pak takový film jen didaktickou přednáškou, která nám „z kazatelny“ říká, co si máme myslet, místo aby nahlédla do Zuckerbergova uvažování?

Kritici Fieldera v dílu nepopírají, že je Sorkin někdy návodný. Ptají se ale, zda právě jasný postoj není v době informační anarchie to, co mnoho diváků potřebuje. Žijeme podle nich v ekosystému lží, který vytvořili právě lidé jako Holmes a různí techničtí baroni. Přidat do zmatku další zmatek jen kvůli chytré pointě o povaze pravdy pak nepůsobí jako umělecký pokrok, ale jako kapitulace a zřeknutí se odpovědnosti za téma.

Očkování, nebo vir vypuštěný do světa?

Nejpamátnějším obrazem dílu je analogie s vakcínou. Lékař při očkování nepodává lék, ale malou kontrolovanou dávku oslabeného či umrtveného viru. Imunitní systém s ní musí chvíli bojovat, a díky tomu se ji naučí rozpoznat. Fielder podle tohoto výkladu dělá s divákem totéž: servíruje mu malou, otevřeně přiznanou dávku vlastní režisérské manipulace. Nechá ho zažít nejistotu, co je nahrané a co reálné, aby si vybudoval kritickou imunitu. Teprve když divák na vlastní kůži zažije, jak snadno s ním může manipulovat filmař, naplno pochopí, jak masivní musela být manipulace, které Holmes vystavila investory. Je to podle této pozice upřímnější, než když Sorkin realitu předžvýká a divák ji jen spolkne.

Odpověď je stejně ostrá. Vakcína se podává v přísně kontrolovaném klinickém prostředí, Fielder svůj „vir“ vypouští do veřejného prostoru, a to v době, kdy lidé na internetu věří čemukoli a nevědí, co je vůbec pravda. Holmes navíc není psychologická hádanka ani umělecký objekt. Připravila lidi o velké peníze, a co je horší, přístroje Theranosu dávaly skutečným pacientům falešné diagnózy. Šlo o zdraví, možná i o životy. Kdo u odsouzené podvodnice těsně před nástupem do vězení stírá hranici mezi fikcí a realitou, její činy podle této pozice nevyhnutelně trivializuje. Debata se pak točí kolem jejího proslulého hlubokého hlasu nebo podivného vztahu s Evansem a podstata zločinu uniká.

Zastánce Fieldera namítá, že soud už proběhl. Bylo to zdlouhavé přelíčení s hromadou důkazů, svědků a technických analýz krevních testů, které podle podcastu před lety ukázal i klasický dokument, a skončilo jasným rozsudkem. Úkolem umělce není suplovat soudní síň. Kdyby dokument jen znovu předčítal obžalobu, byl by to jen dražší televizní reportáž.

„Fake it till you make it“: když forma odpovídá obsahu

Nejpřesvědčivější argument pro Fieldera se opírá o mantru Silicon Valley fake it till you make it , tedy předstírej, dokud to nevybuduješ. Celý ten systém stojí na prodeji budoucnosti, která ještě neexistuje. Investorům, novinářům a veřejnosti se prezentuje realita, která je zatím čirou fikcí, v naději, že dostatek peněz ji jednou zhmotní. Odvětví je podle dílu „ohromná továrna na narativy“ a Holmes tento model jen dotáhla do patologického extrému: léta udržovala při životě iluzi přístroje, který nefungoval.

Proto je podle zastánce Fieldera metoda filmu tak přesná. Fielder zapne kamery u ní doma a divák sleduje, jak se Holmes snaží režírovat vlastní obraz a buduje iluzi harmonické rodiny. Je to stejný mechanismus manipulace, jakým budovala Theranos. Forma a obsah se tu dokonale propojují.

Protistrana z téhož pozorování vyvozuje opak. Právě proto, že je prostředí plné „kouře a zrcadel“, musí být filmař stabilní kotvou. Když podvodníci bourají hranice pravdy, filmař je musí narýsovat zpátky, ať už nekompromisní novinařinou à la Gibney, s konkrétními smlouvami a skutečnými inženýry, nebo Sorkinovým dramatickým zhuštěním. Jeho didaktika je podle ní jedinou obranou před relativismem, v němž má každý svou pravdu a na faktech přestává záležet.

Iracionalita, nebo chladný kalkul?

Poslední spor se týká povahy samotných „vizionářů“. Podle obhajoby Fieldera nelze tradičním, logickým a lineárním vyprávěním zmapovat člověka, jehož vnitřní svět, identita i podnikání stojí na iracionalitě. Čistě racionální uchopení iracionálního fenoménu je podle ní samo o sobě lživé. Sorkin udělal ze Zuckerberga srozumitelnou postavu s logickými motivacemi. Dává nám to ale klíč k tomu, proč lidé jako Holmes dokážou uvěřit vlastním nesmyslným lžím?

Protistrana to odmítá jako nebezpečný mýtus. Z technologických lídrů rádi děláme mýtické a nevyzpytatelné bytosti, možná abychom si omluvili, že jsme jim tak dlouho věřili. Jejich motivace ale nejsou iracionální, jsou naopak děsivě racionální, cynické a chladné a pohání je chamtivost a ego. The Social Reckoning podle ní neukazuje žádnou záhadu, ale chladnokrevně logický sled rozhodnutí optimalizovaných k tomu, aby se z lidské pozornosti vytěžilo co nejvíc peněz. Gibneyho Musk rozkládá mýtus geniálního šílence na prvočinitele a ukazuje racionální vzorce toxického chování. Nemusí přitom diváka mást, stačí na téma posvítit reflektorem místo další dýmovnice. „Srozumitelnost je to, co nám umění dluží,“ zní jedna z nejostřejších formulací dílu.

Bez vítěze

Obě strany zůstávají u svého. Zastánce Fieldera tvrdí, že patologické budování falešného obrazu vyžaduje subverzivní formy, které nesuplují soudce, ale analyzují samotný akt klamu tím, že ho bezprostředně a někdy krutě zrcadlí. Nepříjemná ztráta jistoty, kdy nevíme, komu věřit, podle něj o naší době vypovídá víc než uhlazený scénář. Protistrana trvá na tom, že v éře, kdy nás algoritmy neustále klamou a technologičtí giganti mají moc srovnatelnou se státy, potřebujeme ukotvení v tvrdé realitě, pojmenovanou vinu a vymezenou odpovědnost. Hry se žánry mohou být pro kritiky intelektuálně podnětné, ale společensky jsou podle ní bezzubé.

Shoda nakonec přece jen přichází. Vzestup a vliv postav, jako jsou Holmes nebo Zuckerberg, představuje pro dnešní tvůrce bezprecedentní výzvu, protože tento průmysl natrvalo proměnil naše vnímání křehké hranice mezi pravdou a velmi dobrou iluzí. Ať režisér zvolí jakýkoli formát, všechny tyto filmy reagují na stejnou nemoc doby, krizi důvěry v experty, instituce a informace obecně.

Doporučení dílu je proto dvojí:

* Uvidíš všechno jako „surrealistická, lehce znepokojivá jízda“.

* The Social Reckoning jako „perfektně napsané drama“.

Oba filmy podle Filmopisu stojí za vidění a vyvolají hodně otázek. Který filmařský jazyk je cennější, ať posoudí každý sám. Díl končí myšlenkou, kterou lze číst jako tichý příklon k Fielderovi: je snadné chtít od filmů jasné odpovědi, vidět dobro a zlo a jít v klidu spát. Kdo ale chce opravdu porozumět člověku, který strávil život v bludišti vlastních lží, možná musí, i za cenu zmatení, do toho bludiště vstoupit sám.

Zdroje

* A24 – You Can See Everything

* Aerofilms – Uvidíš všechno (česká distribuce, premiéra 5. 11. 2026)

* Kinobox – Uvidíš všechno: program kin

* Film at Lincoln Center – NYFF 2026: You Can See Everything

* NBC News – Nathan Fielder’s surprise Elizabeth Holmes documentary debuts at Telluride (7. 9. 2026)

* Wikipedie (EN) – You Can See Everything

* Sony Pictures – The Social Reckoning

* Wikipedie (EN) – The Social Reckoning

* Wikipedie (EN) – Musk (film)

* Deadline – Musk: trailer a datum premiéry (září 2026)

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe