„Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře, a vy říkáte, že místo, kde je třeba se klanět, je v Jeruzalémě.“ Ježíš jí řekl: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy se klaníte tomu, co neznáte. My se klaníme tomu, co známe, protože záchrana je ze Židů.“

Jan 4,20-22

Myšlenky k Evangeliu Jana

„Kdybys … věděla, kdo je ten, který ti říká:…,“ řekl Pán Ježíš samařské ženě u studny. Ne, ona ještě neví, kdo před ní stojí. Poté, co Pán položil prst na bolavé místo v jejím životě, a tím jí ukázal, že její smutná historie před Ním leží otevřená, pozoruje, že On je prorok. Pokouší se nyní zavést téma náboženské diskuse na vedlejší kolej, a tak potlačit osobní zřetel, protože se ozývá její svědomí? Anebo teď užívá příležitost, aby obdržela jasno o otázce, která ji zaměstnává? Nevíme. Přinejmenším je nápadné, že jako Samařanka zpochybňuje vlastní tradici: Kde má člověk hledat setkání s Bohem – na hoře Gerizím nebo v Jeruzalémě?

K prvnímu setkání dochází právě teď: Boží Syn sám v Ježíšově Osobě stojí před tázající se ženou. Nadto jí Ježíš objasňuje:

V blízké budoucnosti, totiž v křesťanství, už nebude záležet na místě klanění; pak bude ve středu klanění stát jedna Osoba – Bůh, Otec.

Samařané vlastně Boha neznali, protože odmítali mnohé z toho, co Bůh zjevil ve Starém zákoně. Židé naproti tomu věděli, že z pokolení Juda přijde Kristus, „který je nade vším, Bůh požehnaný na věky“ (Římanům 9,5).