Julie Urbišová

Společnost

Cestování

"Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," poznamenává Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně

Doma v Nola: rozhovory s Čechy a Češkami ve světě

Všude po světě běhají tisíce Čechů a Češek. Každý z nich má svůj obyčejný a přitom originální životní příběh. Jejich vyprávění jsou inspirující a taky docela zábavné. K poslechu zve novinářka Julie Urbišová, autorka blogu a stejnojmenné knihy Doma v Nola.

Je mi velkou ctí se dnes spojit s dámou, u které tak docela nevím, zda je zajímavější její životní osud, anebo příběhy, které píše. Monika Zgustová, spisovatelka českého původu, která žije od 80. let v Barceloně. Do španělštiny a katalánštiny překládá české autory - mimo jiné Bohumila Hrabala, Václava Havla nebo Jaroslava Seiferta.Poprvé jsem ji jako autorku zaregistrovala před 5 lety, kdy vyšel v češtině její román Růže pro Stalina. Tu knihu jsem si několik měsíců poté, co vyšla, vezla s sebou před oceán a už ji mezitím zase odvezla zpátky do Čech, aby kolovala rodinou, všem jsem ji doporučovala. Biografický román o Stalinově dceři Světlaně Allilujevové mě naprosto strhnul. Nedávno vyšla nová kniha rozhovorů s ženami, které si prošly gulagy - Oblečené k tanci na sněhu. Silná témata a silné ženy. "Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," říká k tomu v rozhovoru Monika.Za ženami, které komunistický režim odsoudil k životu v gulagu, jezdila nejen do jejich moskevských bytů, ale s některými se sešla i v Londýně nebo Paříži, kam emigrovaly. Jsou to všechno vlastně stejné příběhy a přitom tak jiné. Smutné, strhující, těžké a přitom plné naděje. Tady je ukázka začátku jednoho z rozhovorů: "Valentina je jedna z posledních žen, které v Moskvě navštívím, a za tím účelem pojedu na moskevské předměstí, kde žije. Vstávám velice brzy, protože musím jet metrem až za město a poté pokračovat příměstským vlakem, který nejezdí často a nemá pravidelný jízdní řád. Zdá se, že do Ščerbinky nikdy nedorazím, a tak to vzdávám. Posadím se na lavičku v parku, který obklopuje palác Caricyno, a volám paní Valentině, abych jí oznámila, že schůzku ruším. "Ale proč, moje zlatá? Proč, drahoušku?""Nemůžu k Vám dojet, nejde žádný vlak.""Vy jste spisovatelka, že, krasavice moje?""Snažím se o to.""A chcete napsat knihu?""Ano.""A vy myslíte, že ta kniha spadne z nebe? Že se napíše sama? Podívejte, moje milá, když někdo po něčem opravdu touží, musí si za tím jít. Stůj co stůj! Jinak v životě nic nedokáže. Pokud vás od mé návštěvy odradí první překážka, zůstaňte raději doma a nic si neplánujte."Se sklopenou hlavou zahanbeně čekám víc než dvě hodiny na nástupišti bičovaném vlhkým podzimním větrem a za zimní teploty, abych nastoupila do prvního vlaku, který jede do Ščerbinky."Jak se Monika po tomto telefonátu cítila a jak rozhovor nakonec dopadl? I na to se ptám v podcastu Doma v Nola. Povídání s Monikou Zgustovou pro mě bylo něco jako terapie. Žena, která jako teenager s rodiči emigrovala přes Indii do USA, a pak si vybrala pro svůj život Španělsko, působí jako typický příklad kosmopolitního člověka. Kdyby právě nebyla pandemie, trávila by měsíc v New Yorku, kam pravidelně jezdí učit a nasávat Ameriku. Možná taky psát. My dvě už máme naplánované kafe někde "na cestě". Pro vás je tady pozitivní rozhovor taky o tom, jak nepropadat zbytečným chmurům. A jak slibuju v závěru, tady je odkaz na jeden jazzový koncert, který vás na hodinku přenese úplně jinam.Těším se na příště, můžete mě sledovat na Facebooku i Instagramu pod jménem Doma v Nola, děkuji za vzkazy, které píšete a pokud Vás zajímá nějaké téma, země nebo osobnost, dejte vědět. Inspirace není nikdy dost. Z New Orleansu zdraví Julie

Je mi velkou ctí se dnes spojit s dámou, u které tak docela nevím, zda je zajímavější její životní osud, anebo příběhy, které píše. Monika Zgustová, spisovatelka českého původu, která žije od 80. let v Barceloně. Do španělštiny a katalánštiny překládá české autory - mimo jiné Bohumila Hrabala, Václava Havla nebo Jaroslava Seiferta. Poprvé jsem ji jako autorku zaregistrovala před 5 lety, kdy vyšel v češtině její román Růže pro Stalina. Tu knihu jsem si několik měsíců poté, co vyšla, vezla s sebou před oceán a už ji mezitím zase odvezla zpátky do Čech, aby kolovala rodinou, všem jsem ji doporučovala. Biografický román o Stalinově dceři Světlaně Allilujevové mě naprosto strhnul. Nedávno vyšla nová kniha rozhovorů s ženami, které si prošly gulagy - <a href='https://argo.cz/knihy/oblecene-k-tanci-na-snehu/'>Oblečené k tanci na sněhu</a>. Silná témata a silné ženy. "Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," říká k tomu v rozhovoru Monika. Za ženami, které komunistický režim odsoudil k životu v gulagu, jezdila nejen do jejich moskevských bytů, ale s některými se sešla i v Londýně nebo Paříži, kam emigrovaly. Jsou to všechno vlastně stejné příběhy a přitom tak jiné. Smutné, strhující, těžké a přitom plné naděje. Tady je ukázka začátku jednoho z rozhovorů: "Valentina je jedna z posledních žen, které v Moskvě navštívím, a za tím účelem pojedu na moskevské předměstí, kde žije. Vstávám velice brzy, protože musím jet metrem až za město a poté pokračovat příměstským vlakem, který nejezdí často a nemá pravidelný jízdní řád. Zdá se, že do Ščerbinky nikdy nedorazím, a tak to vzdávám. Posadím se na lavičku v parku, který obklopuje palác Caricyno, a volám paní Valentině, abych jí oznámila, že schůzku ruším. "Ale proč, moje zlatá? Proč, drahoušku?""Nemůžu k Vám dojet, nejde žádný vlak.""Vy jste spisovatelka, že, krasavice moje?""Snažím se o to.""A chcete napsat knihu?""Ano.""A vy myslíte, že ta kniha spadne z nebe? Že se napíše sama? Podívejte, moje milá, když někdo po něčem opravdu touží, musí si za tím jít. Stůj co stůj! Jinak v životě nic nedokáže. Pokud vás od mé návštěvy odradí první překážka, zůstaňte raději doma a nic si neplánujte."Se sklopenou hlavou zahanbeně čekám víc než dvě hodiny na nástupišti bičovaném vlhkým podzimním větrem a za zimní teploty, abych nastoupila do prvního vlaku, který jede do Ščerbinky." Jak se Monika po tomto telefonátu cítila a jak rozhovor nakonec dopadl? I na to se ptám v<a href='https://www.buzzsprout.com/1317586'> podcastu Doma v Nola</a>. Povídání s Monikou Zgustovou pro mě bylo něco jako terapie. Žena, která jako teenager s rodiči emigrovala přes Indii do USA, a pak si vybrala pro svůj život Španělsko, působí jako typický příklad kosmopolitního člověka. Kdyby právě nebyla pandemie, trávila by měsíc v New Yorku, kam pravidelně jezdí učit a nasávat Ameriku. Možná taky psát. My dvě už máme naplánované kafe někde "na cestě". Pro vás je tady pozitivní rozhovor taky o tom, jak nepropadat zbytečným chmurům. A jak slibuju v závěru, <a href='https://www.youtube.com/watch?v=gyds04mi_Z0&t=492s'>tady je odkaz na jeden jazzový koncert, který vás na hodinku přenese úplně jinam</a>. Těším se na příště, můžete mě sledovat na <a href='https://www.facebook.com/domavnola'>Facebooku</a> i <a href='https://www.instagram.com/domavnola/'>Instagramu</a> pod jménem Doma v Nola, děkuji za vzkazy, které píšete a pokud Vás zajímá nějaké téma, země nebo osobnost, dejte vědět. Inspirace není nikdy dost.  Z New Orleansu zdraví Julie

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

"Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," poznamenává Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně

Poslechněte si podcast