Sport je pro nás v životech důležitý, i když jsme na vozíku, říká předsedkyně Sportovního klubu vozíčkářů Michaela Krunclová

Od devadesátých let funguje Sportovní klub vozíčkářů Praha. V současnosti zastřešuje celkem 7 sportovních oddílů: florbal, lyžování, orientační závod, outdoor, potápění, stolní tenis a tancování. Jejich pomoc se týká více než stovky aktivních sportovců a sportovkyň na vozíku. Co pro život vozíčkáře znamená možnost věnovat se sportu? A jak nákladné je zajištění sportovních aktivit pro lidi s tělesným postižením? O tom si Petra Květová Pšeničná povídala s předsedkyní Sportovního klubu vozíčkářů Praha Michaelou Krunclovou, Martinem Lukášem, který je paraplegik a také nadějný hráč ping pongu a s Reném Kujanem, ultramaratoncem, který handicapované sportovce podporuje už přes deset let. Ten na podporu handicaovaných například oběhl Island. V rozhoru říká, že pokud chce někoho k něčemu přesvědčit, musí jít sám příkladem: „Za mě osobně je důležitý ten vlastní příklad. Nemůžu chtít po lidech, aby někam posílali peníze, když tomu sám nevěřím. Druhým pilířem je štěstí. Tomu štěstí se musí naproti. A nejlíp naproti se mu chodí, když máte něco šíleného v hlavě a snažíte se to uskutečnit.“

Martina Lukáše upoutala na vozíček nehoda na motorce. V rozhovoru tak popisuje, jak se musel s novou realitou sžít: „Pro mě to bylo pozvolný. Po úrazu jsem nevěděl, jak na tom budu a co to všechno obnáší být na vozíku. Postupem času jsem našel různé aktivity, mám novou rodinu, ale ten začátek byl takový, že jsem nevěděl, co se mnou bude.“

Sportovní klub vozíčkářů vznikl v roce 1991. Tehdy ho založili stolní tenisti na vozíku. Postupně se přidávali další oddíly. Michaela Krunclová v rozhovoru říká, že vítán i jsou u nich i dobrovolníci: „Vítáme každého nadšence s otevřenou náručí. A vůbec nepotřebujeme žádné speciální zkušenosti. Jen trochu empatie, nadšení a chuť sportovat. Všechno se naučí během chvilky.“