Jak se cestovalo v 19. století?

Z Prahy do Vídně jste dostavníkem mohli jet i třicet hodin. Kdo seděl uvnitř, strávil je na lavici bokem ke směru jízdy. Kdo měl místo nahoře, měl lepší výhled a dost dobrý důvod doufat, že nezačne pršet. Co se za jediný lidský život změnilo, že na stejnou cestu začali lidé vyrážet z nádraží?

V novém dílu Dlouhého devatenáctého začínáme v době, kdy se většinou chodilo pěšky a rychlost určoval kůň. Ten ostatně ještě nějakou dobu táhl i vagony. Po koněspřežce mezi Lincem a Českými Budějovicemi se vozila hlavně sůl. S příchodem páry už se vyplatilo vědět, kudy povede příští trať. Podíváme se na lidi, kteří podle toho nakupovali pozemky, i na to, proč můžete na nádraží v Chorvatsku zažít pocit, že jste právě vystoupili v Těšínském Slezsku.

Z kolejí odbočíme na Labe za parníky a nakonec přesedneme na elektrickou tramvaj. Kromě Prahy se svezeme i do Těšína. Tramvaj tam už dávno nepotkáte, ale při procházce městem můžete její někdejší trasu hledat v dlažbě.