Zdeňka Šíp Staňková

Děti a rodina

Rodičovství

Trauma ze všech stran #10 - O pěstounské péči s Marcelou Tobiášovou

Děti jsou taky lidi

Jsem Zdeňka Šíp Staňková, miluju svobodu, Pipi Dlouhou punčochu, cestování a zmrzlinu. Jsem mámou 3 dětí a zakladatelkou Děti jsou taky lidi. Ráda si povídám o svobodném vzdělávání, respektujícím rodičovství, důvěře v děti i v sebe. Jsem autorkou knihy Děti jsou taky lidi a spoluautorkou dokumentárního filmu Svobodné děti o rodinách na cestě za sebeřízeným vzděláváním (volně na YouTube). Propaguji informovanost v oblasti práv dětí a rodičů ve vzdělávání (FB skupina Řešení problémů ve škole stížnosti na učitele a školy) a deset let jsem se podílela na rozvoji iniciativy Svoboda učení.

Marcela byla přes pět let přechodnou pěstounkou a nyní má v dlouhodobé pěstounské péči 3 děti. V systému naráží na věci, které nefungují a snaží se to změnit třeba vyprávěním příběhů o dětech, pomocí spolku Spirit2018 (https://spirit2018.cz/) a nebo petice „Za odstranění diskriminace děti se zdravotním postižením a sourozeneckých skupin“ (https://bit.ly/3SIVS75). 
Je pro děti skutečně lepší žít v pěstounské péči než v ústavu? Máme u nás nedostatek pěstounů ? Odebírají se děti v ČR častěji, než v jiných zemích? A jakou roli v tom všem hraje stát? 
Z rozhovoru:
„Máme tady to miminko, které se narodilo a buď ho prostě položíme do postýlky mezi šest dalších miminek a nebo si ho vezmu domů, budu si s ním povídat a budu ho mazlit. U mě doma bude jíst kdykoli bude mít hlad a možná vypije jenom trošku a holt se vzbudí za půl hodiny a tak mu zase dám napít. V tom ústavu si prostě počká. Protože výtahem přijedou flašky, a fakt to tak je, můžeme si říkat že ne, ale dostane napít a co nevypije, tak to odjede a dostane to zas za ty tři hodiny. Pak je ta věc, že já s tím kočárem půjdu do toho města, tamta teta do města nepůjde, ta dá kočárek na balkón nebo verandu s těmi dalšími kočárky.”

„Takže dětí je hodně a je málo pěstounů. Jedna věc je nějaká statistika, druhá věc je co pro to stát dělá, aby těch pěstounů bylo víc. Myslím, že dokud nebude ten zákon platit se vším všudy, tak stát není nucen pro to něco navíc udělat. Pěstouny si vybírá a proškolkuje kraj, ústavy taky zřizuje kraj. Záleží na tom, jak se k tomu kraj rozhodne přistupovat a jestli má zájem o to, aby těch pěstounů měl víc. Možná to říkám složitě, ale je to jednoduché. Dají se zjistit statistiky dětí, dají se předem zjistit počty, které budou potřebovat, dají se dělat kampaně. A hlavně se dá říkat - potřebujeme vás, je to důležitá práce.“

„Ta doprovodná organizace, podle mě - tak jak jsem to vnímala, když jsem do toho šla, bude mým partnerem a dostává peníze od státu na to, abych já mohla dobře pěstovat. Považuje mě za proškoleného, prověřeného člověka, který dostal nějaké kompetence, takže asi vím, co je pro mě nejlepší. A ve chvíli, kdy oni začnou mít pocit, že to nevím, že nějak bloudím, že jsem unavená, selhávám, tak je tady psycholog, terapeut nebo odlehčovací služba a pomůžou mi. Takhle si myslím, že to nefunguje. Že se z toho hodně stalo takové papírování, vyplňování, služba - musíme vás zkontrolovat jednou za dva měsíce, přijedeme, potřebujeme aby byl manžel doma a vidět vás oba. No jo, jenže manžel má odpolední - my ale pracujeme dopoledne, tak ať si vezme dovolenou.“

„Mluví se o přelívání peněz, o tom, že ty ústavy jsou strašně drahé. Další věc, co mě úplně fascinuje. Loni nebo předloni bylo 45 tisíc na dítě v dětském domově. Na pokoji máš čtyři nebo pět dětí, tak to máš dvě stě tisíc na ten pokoj. Ty děti chodí někam do školy a ty děti se můžou dovolit svůj počítač, koupit si rovnátka. Na to jsou různé sbírky, granty a dotace, protože musíme těm dětem z dětského domova finančně něco strčit. A pěstoun, rodič vyjde s tím, s čím vyjde. A nikoho to u nás nepohoršuje, nikdo se nevyptává, nikoho to nezajímá, jak je to možné.“

Marcela byla přes pět let přechodnou pěstounkou a nyní má v dlouhodobé pěstounské péči 3 děti. V systému naráží na věci, které nefungují a snaží se to změnit třeba vyprávěním příběhů o dětech, pomocí spolku Spirit2018 (https://spirit2018.cz/) a nebo petice „Za odstranění diskriminace děti se zdravotním postižením a sourozeneckých skupin“ (https://bit.ly/3SIVS75). 
Je pro děti skutečně lepší žít v pěstounské péči než v ústavu? Máme u nás nedostatek pěstounů ? Odebírají se děti v ČR častěji, než v jiných zemích? A jakou roli v tom všem hraje stát? 
Z rozhovoru:
„Máme tady to miminko, které se narodilo a buď ho prostě položíme do postýlky mezi šest dalších miminek a nebo si ho vezmu domů, budu si s ním povídat a budu ho mazlit. U mě doma bude jíst kdykoli bude mít hlad a možná vypije jenom trošku a holt se vzbudí za půl hodiny a tak mu zase dám napít. V tom ústavu si prostě počká. Protože výtahem přijedou flašky, a fakt to tak je, můžeme si říkat že ne, ale dostane napít a co nevypije, tak to odjede a dostane to zas za ty tři hodiny. Pak je ta věc, že já s tím kočárem půjdu do toho města, tamta teta do města nepůjde, ta dá kočárek na balkón nebo verandu s těmi dalšími kočárky.” 
 
„Takže dětí je hodně a je málo pěstounů. Jedna věc je nějaká statistika, druhá věc je co pro to stát dělá, aby těch pěstounů bylo víc. Myslím, že dokud nebude ten zákon platit se vším všudy, tak stát není nucen pro to něco navíc udělat. Pěstouny si vybírá a proškolkuje kraj, ústavy taky zřizuje kraj. Záleží na tom, jak se k tomu kraj rozhodne přistupovat a jestli má zájem o to, aby těch pěstounů měl víc. Možná to říkám složitě, ale je to jednoduché. Dají se zjistit statistiky dětí, dají se předem zjistit počty, které budou potřebovat, dají se dělat kampaně. A hlavně se dá říkat - potřebujeme vás, je to důležitá práce.“ 
 
„Ta doprovodná organizace, podle mě - tak jak jsem to vnímala, když jsem do toho šla, bude mým partnerem a dostává peníze od státu na to, abych já mohla dobře pěstovat. Považuje mě za proškoleného, prověřeného člověka, který dostal nějaké kompetence, takže asi vím, co je pro mě nejlepší. A ve chvíli, kdy oni začnou mít pocit, že to nevím, že nějak bloudím, že jsem unavená, selhávám, tak je tady psycholog, terapeut nebo odlehčovací služba a pomůžou mi. Takhle si myslím, že to nefunguje. Že se z toho hodně stalo takové papírování, vyplňování, služba - musíme vás zkontrolovat jednou za dva měsíce, přijedeme, potřebujeme aby byl manžel doma a vidět vás oba. No jo, jenže manžel má odpolední - my ale pracujeme dopoledne, tak ať si vezme dovolenou.“ 
 
„Mluví se o přelívání peněz, o tom, že ty ústavy jsou strašně drahé. Další věc, co mě úplně fascinuje. Loni nebo předloni bylo 45 tisíc na dítě v dětském domově. Na pokoji máš čtyři nebo pět dětí, tak to máš dvě stě tisíc na ten pokoj. Ty děti chodí někam do školy a ty děti se můžou dovolit svůj počítač, koupit si rovnátka. Na to jsou různé sbírky, granty a dotace, protože musíme těm dětem z dětského domova finančně něco strčit. A pěstoun, rodič vyjde s tím, s čím vyjde. A nikoho to u nás nepohoršuje, nikdo se nevyptává, nikoho to nezajímá, jak je to možné.“

Aplikace Youradio Talk

Trauma ze všech stran #10 - O pěstounské péči s Marcelou Tobiášovou

Poslechněte si podcast