Velekněžská modlitba

Ježíšovy modlitby nebyly výmyslem či novinkou. Náš Pán i tady, v 17, kapitole Janova evangelia, navazoval na strukturu židovské modlitby a židovské liturgie. Velekněz v Den smíření - Jom kipur - přichází s obětí čtyř zvířat (podle Levitiku 16 a a 23) a obětuje za sebe, za svou rodinu (myšleno za všechny Levity) a pak za  všechen lid.
Po těchto smírčích obětních obřadech směl velekněz vyslovit jedinkrát v roce, před Boží tváří – ve svatyni svatých, jinak nevyslovitelné svaté jméno, které Mojžíšovi Bůh zjevil u hořícího keře. To je to „poznání jména“, o kterém Ježíš mluví v modlitbě. To je správný velekněz, který vchází do svatyně svatých (všimněte si listu napsaného Židům 5.-9. kapitoly). Dá se říci, že Ježíš tu v mezích židovské modlitby ustanovil nový způsob bohoslužby. Bohoslužby, která nepotřebuje chrám a nepotřebuje krvavé oběti. Opět k toto modlitbě zní tóny violoncella Jana Zemena.