Nový kostel v Litomyšli

Náboženství / spiritualita

Křesťanství

Adventní kalendář - Nebeská hymna (10.)

Daniel Kvasnička

Podcasty z betonového Nového kostela v Litomyšli

„Maria řekla: ‚Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno!‘“ Lukášovo evangelium 1:46–49
V jedné kapitole jsou hned dva zpěvy! To je první kapitola Lukášova evangelia. Ve druhé zpívají své chvály celé andělské sbory. Pokud protestujete, že to všechno lze říct normálně a není třeba dělat scény, máte pravdu. Ale některé texty se musí zpívat. A dokonce společně. Třeba hymna, nebo žalm vetkaný do písně pro celý kostel. Nebo třeba Modlitba pro Martu, svatováclavský chorál. Stejně zpíváme nějakou Husovu píseň či některý ze spirituálů. To zpívání není oblibou hudby ani exhibicí absolutního sluchu. Třebaže roztřeseným hlasem, je ten zpěv účastí a spojením s těmi, kteří byli před námi a budou po nás.
Podobně se zpívají písně v adventu. Maria zpívá jako Mojžíšova sestra Mirjam a taky Anna, maminka Samuelova. Boží dobrota ji pohladila a dívka Marie k sobě skládá všechno, co zná z žalmů a národní tradice. Maria zpívá i sobě pro potěchu, protože zahlédla svoji roli pro všechna pokolení, co ještě přijdou.
Na rozdíl od toho zní Zachariášův tenor zkušeně. Však je to kněz zvyklý na plačtivý zpěv požehnání z chrámových schodů. Teď ale zpívá o svém synu, který dostal roli v dějinách. Hlavní téma Zachariášova prorockého žalmu je ještě jiné. Nemyslí na svého syna. Zpívá o spasiteli a pánu, který přichází do domu Davidova. Myslí na království Izraele, myslí státnicky. Hospodin se svého lidu nezřekl!
Ano, všechny ty motivy z písní už někdy zazněly a budou se opakovat. Když někdo recykluje věty z Platóna, Aristotela či Havla, často platí, že vlastně nemá co říct. Jen tak přežvykuje hlášky. Když ale někdo opakuje slova proroků a nedá s tím pokoj ani v poslední knize Bible, v knize Zjevení, je to hodné pozornosti. Není to folklór, je to občanská povinnost, kterou nelze zamlčet. V těch písních je bolest, strach, radost i úzkost. Je to tak silné, tak slavné, že jsou na to slovní spojení a věty krátké, musí se to skrz naskrz prošít tóny.
Zvedni se, přidej se, postav se do pozoru! A zpívej!

„Maria řekla: ‚Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno!‘“ Lukášovo evangelium 1:46–49
V jedné kapitole jsou hned dva zpěvy! To je první kapitola Lukášova evangelia. Ve druhé zpívají své chvály celé andělské sbory. Pokud protestujete, že to všechno lze říct normálně a není třeba dělat scény, máte pravdu. Ale některé texty se musí zpívat. A dokonce společně. Třeba hymna, nebo žalm vetkaný do písně pro celý kostel. Nebo třeba Modlitba pro Martu, svatováclavský chorál. Stejně zpíváme nějakou Husovu píseň či některý ze spirituálů. To zpívání není oblibou hudby ani exhibicí absolutního sluchu. Třebaže roztřeseným hlasem, je ten zpěv účastí a spojením s těmi, kteří byli před námi a budou po nás.
Podobně se zpívají písně v adventu. Maria zpívá jako Mojžíšova sestra Mirjam a taky Anna, maminka Samuelova. Boží dobrota ji pohladila a dívka Marie k sobě skládá všechno, co zná z žalmů a národní tradice. Maria zpívá i sobě pro potěchu, protože zahlédla svoji roli pro všechna pokolení, co ještě přijdou.
Na rozdíl od toho zní Zachariášův tenor zkušeně. Však je to kněz zvyklý na plačtivý zpěv požehnání z chrámových schodů. Teď ale zpívá o svém synu, který dostal roli v dějinách. Hlavní téma Zachariášova prorockého žalmu je ještě jiné. Nemyslí na svého syna. Zpívá o spasiteli a pánu, který přichází do domu Davidova. Myslí na království Izraele, myslí státnicky. Hospodin se svého lidu nezřekl!
Ano, všechny ty motivy z písní už někdy zazněly a budou se opakovat. Když někdo recykluje věty z Platóna, Aristotela či Havla, často platí, že vlastně nemá co říct. Jen tak přežvykuje hlášky. Když ale někdo opakuje slova proroků a nedá s tím pokoj ani v poslední knize Bible, v knize Zjevení, je to hodné pozornosti. Není to folklór, je to občanská povinnost, kterou nelze zamlčet. V těch písních je bolest, strach, radost i úzkost. Je to tak silné, tak slavné, že jsou na to slovní spojení a věty krátké, musí se to skrz naskrz prošít tóny.
Zvedni se, přidej se, postav se do pozoru! A zpívej!

Aplikace Youradio Talk

Adventní kalendář - Nebeská hymna (10.)

Poslechněte si podcast