Vojtěch Probst

Marconi

Zpravodajství

Společnost

Náboženství / spiritualita

Politické zprávy

Islam

Osobní deníky

Volby ve Francii: Příliš mnoho vítězů a extrémisté prolomili pojistku

Cizí píseček by Marconi

Marconi začíná vydávat vlastní obsah. Píšeme a načítáme o zahraniční politice tak, jak v českých médiích nezaznamenáte. Nekloužeme po povrchu, ale jdeme do detailu. Prostě chceme ukázat cizí píseček bez stereotypů a předsudků.

Volby ve Francii: Příliš mnoho vítězů a extrémisté prolomili pojistku
Ve Francii skončilo druhé kolo voleb do Národního shromáždění. V některých věcech je jasno, v některých méně. Pojďme si tedy stručně shrnout, co tyto volby pro Francii znamenají do budoucna.
Francouzské národní shromáždění má 577 členů, kteří jsou voleni většinovým dvoukolovým systémem, tedy systémem podobným jako u nás do Senátu. Vítězem se stala koalice Spolu - Ensemble, jejíž součástí je i hnutí En marche! prezidenta Emanuela Macrona. Tím však dobré zprávy pro hlavu státu končí – jeho koalice získala pouhých 245 mandátů a prezidenta i jeho premiérku Elisabeth Borneovou čeká pěkný hlavolam. K prosazení svých návrhů bude muset Macron shánět podporu v opozici. A to rozhodně nebude mít jednoduché. Na druhém místě se totiž umístila široká levicová koalice rozkročená od ekologů a komunistů až k socialistům, která má 131 poslanců a vede ji extrémně levicový Jean-Luc Melenchon.  Na třetím místě pak vybuchla bomba – obsadilo je s 89 poslanci Národní sdružení (dříve Národní fronta) Marine Le Penové, političky stavící se ostře proti migraci. Jediná příčetná politická strana, s níž by Macron dokázal potřebné reformní zákony prosazovat, jsou na čtvrtém místě republikáni s 61 mandáty. Ti však – alespoň k dnešnímu dni – odmítají s prezidentem jakkoli spolupracovat.
Francie přitom reformy potřebuje jako sůl. Její státní dluh se na konci 1. čtvrtletí 2022 vyšplhal na ohromujících 114,5 % HDP. Podle Melenchona však na sociální mejdan není nikdy pozdě – ve svém programu jeho koalice navrhuje zvýšit minimální mzdu na 1500 eur čistého, zkrátit pracovní týden na 35 hodin, zavést šestý týden placené dovolené a snížit věkovou hranici pro odchod do důchodu na 60 let. Zároveň chce odstranit povinnost přijmout na úřadu práce tzv. „přiměřenou nabídku práce“ a další restrikce, které nezaměstnaným hrozí, pokud s úřadem práce nespolupracují. I díky těmto opatřením se přitom podařilo Macronovi srazit nezaměstnanost, která se posledních 20 let pohybovala mezi 9 a 11 %, na nebývalých 7,3 %, což je lepší číslo než před pandemií. Naprostý úlet je pak proklamovaný cíl snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o celých 65 %, nemluvě o snaze překopat celou EU a všechny její smlouvy ještě více ekologizovat.  S Melenchonem zkrátka Macron počítat nemůže, zvláště když sám chce v rámci reforem věk pro odchod do důchodu zvýšit z 62 na 65 let. Dalším důvodem je živelná nechuť francouzské levice k Macronovi. Sám Melenchon jej v minulosti nazval banditou a pohrozil mu osudem popraveného krále Ludvíka XVI.
Spolupracovat nebude moci a nejspíš ani chtít ani s Národním sdružením Marine Le Penové. Jak už to u stran označovaných za krajní pravici bývá, jejich program je v zásadě levicový, neboť se obracejí spíše na lidi z nižších sociálních vrstev. U Le Penové však existuje jistá naděje, že svůj program alespoň v některých bodech nemyslí nijak vážně, zatímco tato poslední naděje u levicového fanatika Melenchona padá. Pokud by se Macron uchýlil k občasné spolupráci s Le Penovou, například v otázce daní, může být pro ni lákavé posílit tak svou legitimizaci a tvářit se „státotvorně“.
Úspěch Le Penové a Melenchona má však ještě jiný rozměr, než jen ryze technický z pohledu současného prezidenta. Posílil extrémismus. Francouzská pátá republika stála až donedávna na pilířích dvou politických stran – socialistech a republikánech, kteří se u moci střídali. Tento systém naboural již Emanuel Macron, původně ministr hospodářství v socialistické vládě Manuela Vallse v letech 2014 – 2016, který založil vlastní středové hnutí La République en marche (volně přeloženo jako Vzhůru, republiko!). Nyní význam obou dříve hlavních stran dále klesá. Socialisté jsou pouze součástí levicové koalice, kterou ani nevedou – Melenchon má vlastní stranu Nepoddajná Francie. A jednašedesát křesel pro Republikány je prostě další krutá blamáž strany, která dlouhodobě skomírá.
Naopak hnutí Marine Le Penové dosáhlo neskutečného úspěchu. Dokázalo prolomit pojistku politické stability, kterou představuje dvoukolový většinový volební systém. Ten extrémy krotí, neboť ve druhém kole bývá zvolen obecně přijatelnější kandidát. V minulých volbách do Národního shromáždění v roce 2017 získala osm poslanců. Nynějších 89 je více než desetinásobek. Co tenhle masivní posun říká? Marine Le Penová a její parta je zkrátka pro rostoucí počet Francouzů čím dál méně nepřijatelná. To se ostatně projevuje již dlouhodobě při výsledcích prezidentských voleb. V roce 2002 se Jean-Marie Le Pen, otec Marine, poprvé dostal do druhého kola, když vyřadil favorizovaného Lionela Jospina. Ve druhém kole jej rozdrtil silně neoblíbený Jacques Chirac, kterého někteří Francouzi šli volit s kolíčkem na nose, aby necítili údajný zápach z jeho volebního lístku. Le Pen ve druhém kole získal necelých 18 %. Marine Le Penová na prezidentku poprvé kandidovala v roce 2012 a skončila třetí, do druhého kola poprvé pronikla v dalších volbách v roce 2017 a získala zhruba dvojnásobek toho, co v něm získal před lety její otec – necelých 33,5 %.  Letos ve druhém kole poskočila na výsledných 41,5 %, přičemž ještě necelý rok před volbami v průzkumech pro hypotetické druhé kolo dosahovala proti favorizovanému Macronovi dokonce na 48 %.
Problémů s migrací a s nepříjemným vzájemným soužitím s lidmi ze třetího světa má čím dál více Francouzů po krk.  Le Penová zabodovala nejvíce v místech, která sousedí s tzv. „citlivými městskými zónami“, v nichž se soustředí převážně obyvatelstvo s tzv. „migračním pozadím“, a to zejména na jihu Francie. Macron sice netrpí v migrační politice přílišnou naivitou, ale věci už ve Francii místy zašly příliš daleko, některé poměry jsou prakticky nezvratné či neřešitelné a mnoho naštvaných Francouzů slyší na radikální slova. A mají pravdu v tom, že dosavadní přístup mnoho nepřinesl, spíše jen některé věci nezhoršil. Zdá se, že problémem je už samotné množství migrace, a to i té legální pracovní, kterou Macron zejména v prvních letech v úřadu prosazoval.
Macrona nečeká v příštích 5 letech nic příjemného, přestože má uvolněné ruce díky skutečnosti, že v příštích prezidentských volbách již nebude moci kandidovat, a nemusí se tudíž ohlížet na průzkumy své popularity. Francie životně nutně potřebuje reformy, pro které ovšem nebude mít prezident spojence. K tomu je třeba řešit problémy s migrací. A co bude nejdůležitější – během příštích 5 let musí neextrémistická část francouzské politiky vygenerovat Macronova nástupce. Výraznou politickou osobnost, těžkou váhu, která strhne Francouze tak, jako to dokázal v prvních letech Macron sám. Jinak bude mít Marine Le Penová za příštích 5 let otevřeny dveře k prezidentskému úřadu a bude jen na ní, zda jimi dokáže projít. Po odchodu Macrona nebude ve Francii státník, který by ji dokázal čelit. A upřímně řečeno – nechci si vůbec představovat, co by se dělo, kdyby se prezidentkou jedné ze dvou nejdůležitějších zemí EU stala proruská favoritka Vladimíra Putina a Kremlu.
Ale uvidíme – za pět let se může stát ledacos. Hezký den!

Aplikace Youradio Talk

Volby ve Francii: Příliš mnoho vítězů a extrémisté prolomili pojistku

Poslechněte si podcast