Fenomén AfD: Strana, o které ví všichni kolem všechno, ale ona sama o sobě nic

Úspěch krajní pravice byl po druhé světové válce v Německu tabu. I když extrémistické skupiny zejména v západní svobodné republice působily a hodně o sobě daly vědět i po znovusjednocení v 90. letech, zdálo se být dlouho nemožné, aby tento politický směr prorazil skleněný strop uzavřené a kartelizované německé politiky. Už deset let víme, že ani v tomto ohledu není nic nastálo. Strana, která prochází neustálou vnitřní debatou o vlastním ideovém směřování, chce dnes vystoupit ze začarovaného kruhu stagnace. I když momentálně máloco nasvědčuje tomu, že by se jí to v nejbližší době podařilo, pořád je pro více lidí, než si ještě nedávno kdo dovedl představit, tím, čím chce být z definice: alternativou. K bizarním momentům dochází na sjezdech Alternativy pro Německo celkem pravidelně. Když se v dubnu 2021, v době trvajících protikoronavirových opatření, konal v Drážďanech, a na rozdíl od jiných stran na něm byli delegáti osobně přítomní, projevilo se naplno vnitřní rozštěpení strany, která se jinak snaží navenek vystupovat jednotně. To vyplynulo zejména z debaty o očkování proti covidu, během které zazněla široká škála názorů. I když jedním z výsledků sjezdu bylo vydání kritického prohlášení vyzývajícího vládu, aby k vakcinaci nikoho nenutila a „transparentně informovala o jejích rizicích“, přítomní novináři si pak smlsli na tom, jak se někteří čelní představitelé strany snažili vykroutit z odpovědi na otázku, zda jsou sami očkovaní. Na posledním sjezdu konaném před několika týdny jsme pak viděli v jiných kulisách stejný „nejednotný“ obrázek. Když chtěli odpůrci proruského proudu reprezentovaného zejména znovuzvoleným předsedou Tinem Chrupallou debatovat o přehodnocení postoje strany v době, kdy se německá vláda snaží – více či méně úspěšně – Evropě dokázat, že země za Ukrajinou stojí, předsedovi spolupracovníci zablokovali sjezd návrhy na jeho přerušení z důvodu „špatné nálady“. Tyto dvě situace, které od sebe dělí pouhý rok, ukazují nejen na to, jak dynamický je dnešní svět, ale i na rys, který k AfD patří stejně jako odpor k migraci nebo Evropské unii: hlubokou vnitřní frakcionalizaci, v rámci které proti sobě znepřátelená křídla bojují a intrikují. Tyto často ideové, ale i strategické války vyplývají ze samé podstaty existence strany, která vznikla v roce 2013 jako projekt liberálních (!) euroskeptických ekonomických expertů, což straně v počátečních letech přineslo napůl ironické označení „strana profesorů“. Ačkoliv se to z dnešního pohledu, kdy je vnímaná jako minimálně latentně propojená s extrémistickou scénou, jeví až paradoxně, výzkumy ukazují, že v prvních volbách, kterých se v roce vzniku účastnila, k ní utekli zejména voliči liberální FDP. Ta dlouhodobě platí za menší stranu hájící volný trh a široké pojetí svobody. Zároveň je po desetiletí pevnou součástí stranického systému a v minulosti na vládní úrovni spolupracovala jak s křesťanskými, tak sociálními demokraty. AfD se ve své rané fázi k liberálním hodnotám dokonce přímo přihlásila, i když je kombinovala s radikálním euroskeptickým narativem. Ve svém programu před volbami do německého Bundestagu v roce 2013 strana věnovala více než čtvrtinu prostoru pouze evropským tématům, uváděla, že „návrat k německé marce nesmí být tabu“ a za vzor si vzala britský přístup nebo švýcarskou přímou demokracii. Migraci se v dokumentu v té době věnovala jen okrajově. Tehdy její „alternativní“ pozice vycházející zejména z podrobně formulované kritiky německé měnové politiky prezentované na evropské úrovni (o které Angela Merkelová prohlásila razantně, že „nemá alternativu“, odtud pak vznikl název) sice místa v parlamentu nepřinesla (ve volbách získala 4,7 % a těsně tak zůstala před jeho branami), svým neotřelým postojem k ožehavým evropským otázkám se však vryla do povědomí německého voliče. První úspěchy slavila o rok později. Nejen, že se jí povedlo dostat do Evropského parlamentu (což bylo vnímáno rozhodně jako přelom právě kvůli dominanci evropských témat pojatých kriticky), ale začala strategicky dobývat i regionální parlamenty, které v německém federálním systému rovněž hrají nezanedbatelnou roli. V roce 2014 získala první zemské zákonodárce v Braniborsku, Sasku i Durynsku a „tradiční“ strany – zejména CDU – tím postavila do prekérní situace. Musely se totiž rozhodovat, do jaké míry je pro ně spolupráce s touto novou stranou, o níž v té době začaly již prosakovat první informace o napojení některých členů na extrémistickou pravici, přijatelná. Právě křesťanští demokraté řeší tento problém s drobnými přestávkami vlastně dodnes, protože AfD výsledkem zejména ve spolkových zemích bývalé NDR umí často překvapit. I když je hlavní postoj umírněných stran stále stejný – tedy nepřijatelnost jakékoliv spolupráce s krajní pravicí – svodům se v případě CDU hůř odolává z opozičních lavic než v době, kdy německé politice vládla Angela Merkelová, která měla svou kancléřskou pozici dlouho jistou a podepřenou nejen dobrým volebním výsledkem, ale i tvrdě vyjednanými kompromisy. Propojení s krajní pravicí je nepřijatelné nejen pro případné partnery, ale i pro některé členy AfD, kteří se hlásí k liberálním počátkům. Právě odtud vyplývá nejsilnější vnitřní rozštěpení, které se projevuje právě na linii přijatelnosti spolupráce i s takovými lidmi, kteří byli (nebo jsou) napojeni například na neonacistickou stranu NPD nebo protiislámské hnutí Pegida, které pořádalo protimigrační demonstrace v Sasku. Členové odmítající politický pragmatismus získali v roce 2015 oporu i ve stranické struktuře: vzniklo tzv. Křídlo (Flüge) sdružující členy, kteří se k migraci a Evropské unii vyjadřují mnohem hlasitěji a kritičtěji než jejich liberální kolegové. Neopomeňme, že právě v době zformování Křídla v Evropě vrcholila migrační krize, která se stala pro stranu na několik let určujícím tématem, které reformy měnové unie postavilo na druhou kolej. AfD díky vyhrocené politizaci migrace našla svůj prostor v německém systému: právě od doby, kdy se k tomuto tématu vyjadřuje, však zároveň končí konstruktivní přístup k politice a počíná období vnitřního vítězství radikální kritiky, které je sice pro ty, které označujeme jako populisty, typické, zároveň však do jisté míry frustrující pro ty, kteří by chtěli ve jménu strany raději budovat. Napojení některých politiků na extrémistickou scénu také přineslo rozkmotření s nejedním „otcem zakladatelem“; mnoho z nich se stranou odmítlo dále spolupracovat, pokud bude svou rétoriku neustále vyhrocovat. Mluvčím Křídla – a tedy i většiny radikálních kritiků ve straně – se stal durynský politik Björn Höcke. Proslul kontroverzními výroky nepřímo obhajujícími nacistickou minulost (podle některých totiž na jednom mítinku použil věty nápadně připomínající proslovy důstojníků nacistické služby SA), byl rovněž obviňován z antisemitismu a ostře se postavil proti německé migrační politice, když prohlásil, že „pro mladé africké muže v Německu neexistuje žádná budoucnost“ či se pokoušel obhajovat tezi, že „Afričané mají geneticky danou jinou reprodukční strategii než Evropané“. Sám se stal „krytím“ pro pravicové extrémisty, kteří se pokusili využít AfD jako svou politickou platformu a zejména silou Höckeho vlivu se Křídlo stávalo mainstreamovým proudem uvnitř strany, což logicky postupně vytlačovalo liberální „profesory“. Právě poslední sjezd, který se konal počátkem léta roku 2022 a na kterém zvítězilo proruské vedení, bývá interpretován jako „úspěch pro Höckeho“. I když se mnozí pragmatičtější straníci dlouhodobě pokoušejí Höckeho minimálně „schovat“ (sám čelil řízení o vyloučení ze strany a Křídlo pak formálnímu rozpuštění, byť je velmi diskutabilní, zda k němu v reálné podobě došlo), právě kvůli kontroverznosti jeho výroků a snaze médií přinést senzaci se to příliš nedaří. Nejen z migrační krize živa je AfD. Každé situace, která stavěla německou vládu, v posledních letech zcela opanovanou pragmatickým řízením Angely Merkelové, do špatného světla před veřejností, se pokusila využít. Jinak tomu nebylo ani v případě řešení covidové pandemie. I když na jaře 2020 strana podpořila vládní pozici a ještě v dubnu toho roku uvedla, že je potřeba nechat zavřené hranice (ano, zpočátku se razance vlády AfD zalíbila, i když je zde potřeba připomenout i výkřiky některých sympatizantů Křídla, kteří uvedli, že by se utlumené letecké dopravy dalo využít k deportaci statisíců migrantů nebo měli škodolibou radost z toho, že se kancléřka ocitla v karanténě), už na podzim se strana jako celek pokusila využít únavy uzavřené společnosti. Zpočátku poukazovala zejména na uštědřené rány německé ekonomice, později se přidala i silná kritika vakcinace (opět ale nejednotná). Někteří z členů Křídla se často účastnili velkých demonstrací pořádaných menšími extrémistickými organizacemi zformovanými do „Querdenken“, širokého hnutí odmítajícího očkování. Německo bylo – pokud se podíváme do zemí na západ od České republiky – s vakcinací pozadu, a naopak se v něm objevil až neočekávaně silný odpor podobně jako v sousedním Rakousku. Zpětně můžeme tento fakt interpretovat jako širší nedůvěru ve stát, který životy občanů po několik měsíců bezprecedentně omezil. První studie navíc naznačují, že právě horší incidenční čísla poukazující na přítomnost infekce v populaci korelují s volebním úspěchem AfD, což tezi o nedůvěře ve stát a následné sbírání bodů „alternativou“ jen podtrhuje. Dnes AfD vnitřně řeší – a opět tradičně nejednotně – válku na Ukrajině a její důsledky. Mnoho členů přejímá proruský postoj, který vede k bagatelizaci a zlehčování celého konfliktu. Podobně jako třeba Národní sdružení ve Francii nebo Svobodní v Rakousku byla i AfD v minulosti obviňována z toho, že získávala finanční podporu z Kremlu. I když se v tomhle ohledu nepodařilo nic prokázat, pozice některých poslanců podporující Putinův narativ a tvrdě odmítajících zejména protiruské ekonomické sankce tak trochu naznačují, na které straně stojí. I když se to „liberálům“ v AfD příliš nezamlouvá, poslední sjezd strany ukázal, že právě proruský je dominantní postoj v kdysi „tržně-liberální“ straně. Po covidu se však jedná o další téma, které jen zvýrazňuje to, že strana nedokáže mluvit jedním hlasem. Ačkoliv strana je vnitřně na několikrát přeťatá, pro zhruba desetinu německých voličů, kteří tvoří její dlouhodobé jádro, je jako alternativa bez problémů přijatelná. Její volební výsledky jsou dlouhodobě mnohem vyšší v ekonomicky méně rozvinutých „nových spolkových zemích“, tedy oblastech, které dříve tvořily NDR. Není náhodou, že právě odsud se většinou rekrutují radikálnější formace členů silněji kritizující migraci. Politologové dokonce mluví o vytváření subkultur, protože v některých případech silná podpora pro AfD dnes terotirálně odpovídá dřívější zvýšené míře pravicově extrémistických násilných incidentů zejména v 90. letech (i když – nenechme se mýlit – činnost některých krajně pravicových skupin je zaznamenána i v NDR v 80. letech). Rozdělení „Ossis“ a „Wessis“ (Němců z východu a Němců ze západu) je i 30 let po znovusjednocení obrovské téma, zvlášť pro stranu, která sama sebe definuje jako radikálně protivládní až antisystémovou. Právě líbivé výsledky na východě dělají vrásky na čele hlavně radikálně levicové straně Die Linke, která měla až do vzniku AfD na východě pré se svou postkomunistickou a nověji levicově populistickou obhajobou těch, kteří na východě žili a ani dnes se nemají ekonomicky tak, jako lidé ze západu. V západních spolkových zemích Německa dodnes panuje v určitých sférách společnosti jistá nedůvěra k „těm z východu“, což se projevuje nejen ve společnosti jako celku, ale i právě uvnitř stranických struktur, AfD nevyjímaje. Strana nehledá sama sebe pouze ideologicky, ale i organizačně. Ačkoliv je podle německých zákonů respektována jako plnohodnotná politická strana, u populistických formací je vždycky toto označení pokud ne s otazníkem, minimálně s nutnou čárkou nebo dvojtečkou. Populistické strany se totiž z definice snaží být obhájci „lidu“ proti „zkorumpované elitě“, a tuto charakteristiku AfD rozhodně naplňuje. Sice se pravidelně – jak jsme si už ukázali – konají bouřlivé stranické sjezdy a konference, stejně jako se strana na všech úrovních pravidelně účastní voleb – zároveň však vnitřní frakce, a to nejen Křídlo, mají tak velký vliv, že je namístě hovořit o jistém podhoubí, které odpovídá spíše sociálnímu hnutí. Na tuto organizační nejednoznačnost poukázalo i vplynutí stranických struktur do již zmíněné široké protivakcinační iniciativy. Kromě toho se straníci živě podílejí na činnosti i jiných spolků: například v Braniborsku v roce 2015 vznikla platforma Zukunft Heimat (Budoucnost – Domov), která se podílela – podobně jako Pegida v Drážďanech – na organizování antimigračních demonstrací v Chotěbuzi. Mnoho členů je také velmi aktivních na sociálních sítích, a to ne vždy v úplném souladu s umírněnou fasádou pragmatických představitelů. Tajné služby už několikrát odhalily konverzace straníků, které měly zůstat veřejnosti skryté a které dokládaly, že mnohým z nich je rozhodně bližší aktivita radikálních a decentralizovaných skupin, nežli sezení na stranických shromážděních. Dnes je AfD plně začleněna do pravicově populistické rodiny evropských stran, což jí řadí po bok italské Ligy, české SPD, rakouských Svobodných nebo francouzského Národního sdružení. Zejména od „sousedních“ případů – zejména rakouského a francouzského – je však odlišná právě v obměně důrazů na témata. Zatímco zpočátku dominovala témata ekonomická, program posledních voleb pojmenovaný „Deutschland. Aber normal.“ (Německo. Ale normální.) odkazující hlavně k pandemické době vztáhnul pozornost ke konzervativnímu obratu, který se jinde nejzřetelněji projevil v trumpovské Americe. Je zhruba redukovatelný na tezi, že občanům někdo krade „starý dobrý svět“, a pokud ho chtějí zachránit, nesmějí už hlasovat pro establishment, který provádí svět jednou krizí za druhou a občany si přitom bere jako rukojmí. Právě v proměnlivosti klíčových témat – tedy nejprve ekonomika, poté migrace – je specifičnost AfD. Třeba v případě Marine Le Penové ji můžeme vidět nejen v obráceném pořadí (protože Národní fronta jejího otce v 80. letech vyrostla na politizaci migrace), ale především s mnohem nižší intenzitou, protože „kulturní válka“ o přístup k azylantům je pro její stranu stále dominantním problémem, který je potřeba řešit, byť se ona sama několikrát pokusila formulovat podrobný ekonomický program. Německá AfD ale odpovídá něčemu, na čem lze demonstrovat hned několik dimenzí, které se dnes v evropské politice protínají. První dimenze odpovídá klasické levopravé ekonomické škále – a zde se v roce 2013 strana jednoznačně a razantně přihlásila k tržnímu hospodářství -, druhá pak přístupu ke kulturním otázkám, který proti sobě staví kosmopolitní otevřený, kritici by možná řekli globalizační, přístup a konzervativní, tradicionalistický směr se sklonem k autoritářství. Zde si AfD našla místo v tom druhém. Vše nasvědčuje tomu, že důraz na témata mění pragmaticky jednoduše podle toho, co je zrovna pro německé občany důležité, zároveň však tento dlouhodobý pokus o integraci několika témat svědčí o tom, že levopravá dimenze v evropské politice není mrtvá ani v dobách růstu populismu. AfD má stabilní voličskou základnu opřenou o „jistých 10 %“ a jejím samozřejmým cílem je pokusit se jí co nejvíc rozšířit. Potřebovala by nejen zlákat ještě zbývající voliče radikální levice (což se jí už podaří jen těžko, protože současná Die Linke je jedním z hlasitých kritiků pravicového populismu a dá se předpokládat, že voliči, kteří ji ještě zbyli, tuto hrozbu vnímají), ale především nespokojené občany dosud podporující liberály nebo křesťanské demokraty. Nezdá se, že by jí k tomu okolnosti zatím pomáhaly, byť ekonomické důsledky rusko-ukrajinského konfliktu mohou do budoucna i politickými kartami významně zamíchat. Co je ale jisté: AfD se podařilo stát často nenáviděnou a přinejmenším trpěnou součástí německého stranického systému, což je úspěch sám o sobě. Je otázkou budoucnosti, jestli jí obrovský vnitřní neklid o tuto pozici připraví.