Vojtěch Probst

Marconi

Zpravodajství

Společnost

Náboženství / spiritualita

Politické zprávy

Islam

Osobní deníky

CIZÍ PÍSEČEK #1 | Táriq Ramadán aneb sametový džihád

Cizí píseček by Marconi

Marconi začíná vydávat vlastní obsah. Píšeme a načítáme o zahraniční politice tak, jak v českých médiích nezaznamenáte. Nekloužeme po povrchu, ale jdeme do detailu. Prostě chceme ukázat cizí píseček bez stereotypů a předsudků.

Představte si, že by takový Tomáš Halík na turné se svou teologickou přednáškou
vyprodal hokejové haly v Plzni, Pardubicích či Třinci nebo že by prodal desetitisíce
nahrávek svých kázání ze mší v kostele sv. Salvatora. Absurdní představa? Ve
světě evropských muslimů, kde je přístup k víře o dost vroucnější než u nás, to
tak   chodí.   Jen   si   místo   Tomáše   Halíka   dosaďte   Táriqa   Ramadana.
Nejpopulárnějšího teologa islámu s téměř 2,5 milionu pravidelných sledujících na
Facebooku, uhlazeného obratného řečníka s dokonalou sebeprezentací.
Kdo vlastně je Táriq Ramadán? Osoba i učení dnes nejvlivnějšího muslimského
myslitele jsou kromobyčejně dvojznačné. Pro jedny bojovník proti extrémismu,
pro druhé extrémista sám. Některé západní vlády s ním spolupracovaly, jiné ho
vyhostily   ze   země.   Je   Táriq   Ramadan   skutečně   umírněný   muslim,   upřímně
usilující o deradikalizaci a integraci svých evropských souvěrců, nebo je naopak
úhoř zkřížený s chameleonem, který vše podstatné říká mezi řádky, aby ho
nebylo možné chytit za slovo, a s každým se baví jinak? A do jaké míry vlastně
jeho osoba odráží postoje a názory evropských muslimů, kterým do hlav vidíme
tak zoufale málo? 
Táriq Ramadan se narodil roku 1962 v Ženevě. Sám říká, že vyrůstal v tolerantní
rodině, což ovšem nepůsobí dvakrát přesvědčivě. Jeho děd Hasan al-Banna byl
v roce 1928 v Egyptě spoluzakladatelem Muslimského bratrstva, extrémistické
panislámské organizace hlásají návrat ke kořenům a k uzpůsobení formy státu
dle svatých textů. O jednadvacet let později byl Hasan al-Banna zastřelen před
svým  domem,   za  nejpravděpodobnějšího  pachatele   přitom  bývá  označována
egyptská   tajná   služba.   V Muslimském   bratrstvu   se   výrazně   angažoval   také
Táriqův otec Said Ramadan - natolik, že jej egyptský diktátor Násir raději vyhostil
do Švýcarska. Z údajně tolerantního rodinného prostředí stojí za zmínku i Táriqův
bráška Hani, který si svými „tolerantními“ názory (např. obhajobou kamenování)
vykoledoval   vyhoštění  z  Francie.   Nicméně  právě   „dobré“   jméno  celé   rodiny
zvyšuje Táriqu Ramadanovi vážnost v očích mnoha muslimů.
Na Ženevské  universitě  se  Táriq   jako  student věnoval  literatuře,   islámským
studiím,   arabistice   a   filosofii,   zejména   pak   Heideggerovi   a   Nietzchemu.
Následovala   profesorská   kariéra   na   několika   evropských   univerzitách   či   v
Japonsku, nikoli však bez komplikací. V Leidenu v roce 2007 nakonec profesuru
po protestu akademiků a politiků proti jeho jmenování odmítl, v Rotterdamu jej o
dva  roky později  propustili kvůli moderování  pořadu  v íránské  televizi.  Ještě
předtím, v roce 2004, sešlo i z amerického angažmá poté, co mu administrativa
prezidenta Bushe mladšího odebrala vízum. 
Jaké   je   tedy   Ramadánovo   učení   a  v čem  je   tolik   kontroverzní?  Kam  Táriqa
Ramadana zařadit? Čím dokázal uchvátit srdce nejen muslimů, ale i evropských
levicových ateistů a čím provokuje své kritiky?
S jistotou můžeme prohlásit, že rozhodně není veřejným příznivcem násilných
islamistů (a nejspíš ani v soukromí). Jako mnoho jiných muslimských intelektuálů
má např. pro sadistické primitivy z Islámského státu spíše pohrdání, odsuzuje i
(sebe)vražedné atentátníky, u nichž však připustil, že chápe jejich pohnutky.
Ovšem stejně jako u mnoha jiných navenek umírněných muslimských učenců má
jeho proklamovaný odpor k násilí přinejmenším dvě slabiny – Izrael a ženy. Ale
k tomu později.
Základem Ramadanova učení je požadavek, aby se západní muslimové aktivněji
zapojovali   do   společenského   a   politického   života   ve   svých   zemích,   aby   se
neuzavírali   do   paralelních   společností,   aby   zkrátka   byli   aktivními   západními
občany. To samo o sobě samozřejmě nijak závadné není, byť může působit
zvláštně,   že   k větší   účasti   v institucích   sekulární   Evropy   vybízí   skupinu
definovanou nábožensky. Nevybízí k většímu zájmu o veřejné dění a správu věcí
veřejných   obecně   přistěhovalce,   ale   výhradně   muslimy.   Vůči   tomu   lze   však
přinejmenším   teoreticky   argumentovat   tím,   že   v evropské   sekulární   politice
působí i strany, jež samy sebe nazývají křesťanskými. 
Zeptáte-li   se   Táriqa   Ramadana   na   konkrétní   podobu   takového   zapojení   se
muslimů,   dočkáte   se   obecných   odpovědí,   jež   v zásadě   očekáváte:   Hodnoty
islámu jsou univerzální, nejsou v rozporu s demokracií, islám má silné sociální
poselství. Nápadná je už jedna věc – přestože se v drtivé většině „domovských“
zemí islámu demokracie nijak netěší existenci ani důvěře, Ramadan nepochybuje
o bytostné schopnosti muslimů aktivně působit v demokracii západního střihu. A
naopak   pochybující   zápaďany   obviňuje   ze   zbytečně   podezíravých   či   přímo
islamofobních myšlenek.
Hlavní podezření se samozřejmě soustředí na to, do jaké míry by Táriq Ramadan
západní   společnosti   rád   islamizoval,   do   jaké   míry   by   islám   pronikl   do   věcí
veřejných. Nemusí jít nutně o nějaké Houellebecqovo „Podvolení“ – islamismus
vyrůstá spíše z regionů a z politické korupce regionálních politiků. Za přislíbení
muslimských   hlasů   pomáhají   starostové   obcí   i   měst   budovat   infrastrukturu
různým muslimským uniím, včetně islamistických, např. poskytnutím pozemků
zdarma ke stavbě další mešity či muslimského kulturního centra. V některých
obcích   tak   jsou   počet   těchto   zařízení   nebo   jejich   kapacita   až   absurdně
naddimenzovány. Jako zvláštní příklad zapojování se muslimů do státního aparátu
si nelze nevzpomenout také na britské sharía soudy – tj. soudy povolené Velkou
Británií na svém území, jež soudí rodinné spory dle islámského práva a britský
soud po nich jen rozsudek přezkoumá, zda není v rozporu s právem britským.
Dokumentace případu se mu však někdy nedostane do rukou kompletní, dostane-
li se tedy vůbec; britské sharía soudy jeví jistou ochotu se „emancipovat“ a soudit
po svém. 
Ani odmítání paralelních společností nemusí být nijak nevinné, ač zní mnoha
lidem dobře. Paralelní společností jsou realitou na mnoha (nejen) francouzských
periferních sídlištích.  Organizacím jako Muslimské bratrstvo se zde sice vcelku
daří, faktickou moc si tu však uzurpují různé kriminální gangy, mezi nimiž dochází
i k otevřeným bojům a přestřelkám. Nejvýraznějším příkladem byla několikadenní
otevřená   válka   ve   čtvrti   Grésilles   v Dijonu   mezi   gangem   severoafričanů   a
gangem Čečenců v červnu 2020. Na záběrech z mobilních telefonů, pořízených
vyděšenými obyvateli z oken paneláků, můžeme slyšet střelbu a vidět skupinky
špičkově vybavených ozbrojenců s neprůstřelnými vestami a drahými palnými
zbraněmi různých typů, přičemž francouzská policie této válce celé první dva dny
jen zpovzdálí přihlížela. A přestože mají v některých místech kriminální gangy
vazby i na místní muslimské autority, násilí není pro jemného čtenáře Heideggera
nijak lákavé. Téhle regionální mocenské konkurenci Táriq Ramadan  opravdu
nefandí. A jak by dodali jeho odpůrci – stejně jako Muslimskému bratrstvu mu jde
o postupné ovládnutí celé společnosti. S nějakou paralelní se nespokojí.
Jak tedy vypadá ideální západní svět Táriqa Ramadana konkrétně? To se snažilo
zjistit   už   mnoho   komentátorů,   novinářů   či   intelektuálů.   Debatu   s Táriqem
Ramadanem absolvovala např. kritička islámu Ayaan Hirsi Alí nebo vynikající
komentátor Ian Buruma, který měl Ramadana zahnat do kouta. Ani Burumovi se
však Ramadana z extrémismu usvědčit nepodařilo a debatu posléze okomentoval
poznámkou, že Táriq Ramadán je důkazem toho, že vykrucování lze mít v DNA.
Veškerá kritika Táriqa Ramadana v západních zemích je tak založena spíše na
tom,   že   některé   věci   (jako   tělesné   tresty)   dostatečně   neodsoudil,   nebo   na
obvinění z antisemitismu na základě jeho vztahu k Izraeli. To je pořád trochu
málo.
O   mnoho   konkrétnější   není   ani   Ramadanova   kniha   „Západní   muslimové   a
budoucnost islámu“. Také na základě ní je těžké Ramadana vinit z extrémismu,
nanejvýš lze silně pochybovat o některých výchozích tezích. Sekularismus či
francouzská laicité nejsou podle Ramadana muslimům ničím cizím, protože sami
podobně rozlišují mezi osobním vztahem k Bohu a striktním rituálem na jedné
straně a svým působením ve světě či vztahem k ostatním lidem na straně druhé.
Zákazů omezujících společenský a politický život není podle něho ve svatých
textech příliš mnoho a svaté texty navíc prý pouze „inspirují závazek“ každého
muslima a je na jeho rozumu, jaký si závazek si zvolí. 
Toto je typický Táriq Ramadan. Nijak se nebude věnovat nepříjemným otázkám,
např.   zda   některé   zákazy   ve   svatých   textech   či   jimi   inspirované   „závazky“
věřících nejsou se sekulární demokracií či lidskými právy v rozporu. Ani tomu,
proč v řadě muslimských zemí mají věřící jistá omezení a jisté společenské či
politické   „závazky“   určeny   domácí   muslimskou   mocí,   např. v Ramadanově
oblíbeném Íránu. Namísto toho okamžitě přejde do útoku a obšírněji se věnuje
potížím západních muslimů, které jim způsobují ti, kdo sekularitu zaměňují za
neviditelnost   náboženství   a   jeho   projevů   na   veřejnosti.   Z knihy   samotné
samozřejmě nijak nevyplývá, jaké závazky by obyvatelům Evropy přichystal,
kdyby mohl.
Pokud pátráme po pravé tváři Táriqa Ramadana, je nutné jít po jiné stopě.
Závažnější, než že něco dostatečně neodsoudil či nevysvětlil, jsou obvinění, že
něco jiného říká v angličtině či francouzštině západním intelektuálům a obecně
západnímu publiku - a něco zatraceně jiného v arabštině svému muslimskému
posluchačstvu, jak jej obvinil egyptský intelektuál Tarek Heggy. Poněkud zaskočil
i novináře Azize Mourida, který ho slyšel „říkat v Maroku věci, které by se nikdy
neodvážil říci ve Švýcarsku nebo ve Francii". 
Nejpečlivější kritičku však našel (nebo ona si spíš našla jeho) ve francouzské
feministické   publicistce   a   režisérce Caroline   Fourestové.   Ta   přečetla   jeho
kompletní knižní dílo čítající 15 titulů, k tomu 1500 stran rozhovorů a vyposlechla
i zhruba 100 jeho nahrávek. Její kritika Táriqa Ramadana je oproti ostřílenějším
veteránům mediálního prostoru pozoruhodná i tím, že dává Táriqa do souvislosti
s organizací  založenou  jeho údajně  tolerantním dědečkem,  tedy  Muslimským
bratrstvem. Podle Fourestové je Táriq Ramadan v podstatě jen uhlazenějším
pokračovatelem Hasana al-Banná. Sama Fourestová rozhodně není osoba, kterou
by šlo snadno onálepkovat jakožto populistickou pravicovou islamofobku -  svou
levicovost a odpor k americké zahraniční politice rozhodně nijak nezakrývá. Ta
nejlepší kritika tak přišla z té části spektra, na které byl Táriq Ramadan zvyklý
hravě sbírat body.

Aplikace Youradio Talk

CIZÍ PÍSEČEK #1 | Táriq Ramadán aneb sametový džihád

Poslechněte si podcast