Čestmír Strakatý

Společnost

Dokumentární

Zdeněk Ráčil. Smrt dítěte v náručí a cesta do Ugandy, vajíčka a banány od pacientů místo slávy i nová energie na vesnici

Výjimečné autorské rozhovory, které jdou do hloubky témat i příběhů lidí, kteří by Vás měli zajímat.

Za měsíční předplatné na Herohero.co/cestmir dostanete obsah bez reklam a v plné délce. Budeme v kontaktu a vy budete u dalšího rozvoje a nových výhod.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA<a href="https://herohero.co/cestmir"> ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠</a><a href="https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0">⁠⁠⁠</a> A<a href="https://www.forendors.cz/cestmir"> ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR </a>„To nejhorší je, když vám zemře dítě v náručí, protože v nemocnici není krev. To nechcete zažít už nikdy,“ popisuje jednu ze svých zkušeností z Afriky lékař Zdeněk Ráčil. Profesor a elitní hematoonkolog se po letech na vrcholu oboru rozhodl udělat krok, jenž mnozí nechápali. „Člověk po dvaceti letech nic moc jiného neumí. Umíte jednu chorobu, perfektně. Třeba pět lidí v republice to umí stejně dobře. A vy jste jeden z nich,“ vzpomíná, jak byl postupně „míň a míň na ambulanci“, ačkoliv v duchu chtěl být zpátky u pacientů. „Ale ono se to po vás nechce. Po vás se chce něco jiného - abyste byl ten důležitý profesor,“ popisuje odborník. Ráčil proto odešel z vrcholové medicíny a začal znovu. V Ugandě spolu s dalšími kolegy vybudoval kliniku pro děti se srpkovitou anémií. „V subsaharské Africe žijí miliony lidí s touto chorobou, 60 až 80 % dětí zemře do desátého roku věku. U nás jsme na úmrtnosti někde kolem pěti procent. A nestojí to nic jiného, než to dělat systematicky a dlouhodobě,“ vysvětluje, jak díky nadaci <a href="https://www.ssuubo.cz/">SSUUBO</a> dnes mohou čeští dárci „adoptovat“ nemocné děti a pomoci jim přežít i dokončit školu. Současně působí i jako praktik na moravské vesnici. „Když jsem byl hematoonkolog, už jsem neuměl vyšetřit koleno, úplně jsem se styděl,“ říká k tomu, jak ho návrat k „pravé medicíně“ svým způsobem omladil. Do ordinace dojíždí, i když tam nebydlí - právě proto, že chtěl pracovat v prostředí, kde je lékař nejvíc potřeba. „Chtěl jsem dělat podobnou věc, jako dělám v Ugandě, kde dělám specialistu, ale vlastníma rukama. A nacházím to i v Česku v praktickém lékařství,“ dodává. Jaké to je, když profesor a špičkový odborník začne znovu od nuly - v Africe i na české vesnici? Co se může lékař naučit, když denně dojíždí za pacienty, kteří mu nosí vajíčka a banány místo prestiže v oboru? A proč může být právě tahle „obyčejná“ medicína tím největším smyslem? Nejen o tom mluví Zdeněk Ráčil v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA<a href="https://herohero.co/cestmir"> ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠</a><a href="https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0">⁠⁠⁠</a> A<a href="https://www.forendors.cz/cestmir"> ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR </a>„To nejhorší je, když vám zemře dítě v náručí, protože v nemocnici není krev. To nechcete zažít už nikdy,“ popisuje jednu ze svých zkušeností z Afriky lékař Zdeněk Ráčil. Profesor a elitní hematoonkolog se po letech na vrcholu oboru rozhodl udělat krok, jenž mnozí nechápali. „Člověk po dvaceti letech nic moc jiného neumí. Umíte jednu chorobu, perfektně. Třeba pět lidí v republice to umí stejně dobře. A vy jste jeden z nich,“ vzpomíná, jak byl postupně „míň a míň na ambulanci“, ačkoliv v duchu chtěl být zpátky u pacientů. „Ale ono se to po vás nechce. Po vás se chce něco jiného - abyste byl ten důležitý profesor,“ popisuje odborník. Ráčil proto odešel z vrcholové medicíny a začal znovu. V Ugandě spolu s dalšími kolegy vybudoval kliniku pro děti se srpkovitou anémií. „V subsaharské Africe žijí miliony lidí s touto chorobou, 60 až 80 % dětí zemře do desátého roku věku. U nás jsme na úmrtnosti někde kolem pěti procent. A nestojí to nic jiného, než to dělat systematicky a dlouhodobě,“ vysvětluje, jak díky nadaci <a href="https://www.ssuubo.cz/">SSUUBO</a> dnes mohou čeští dárci „adoptovat“ nemocné děti a pomoci jim přežít i dokončit školu. Současně působí i jako praktik na moravské vesnici. „Když jsem byl hematoonkolog, už jsem neuměl vyšetřit koleno, úplně jsem se styděl,“ říká k tomu, jak ho návrat k „pravé medicíně“ svým způsobem omladil. Do ordinace dojíždí, i když tam nebydlí - právě proto, že chtěl pracovat v prostředí, kde je lékař nejvíc potřeba. „Chtěl jsem dělat podobnou věc, jako dělám v Ugandě, kde dělám specialistu, ale vlastníma rukama. A nacházím to i v Česku v praktickém lékařství,“ dodává. Jaké to je, když profesor a špičkový odborník začne znovu od nuly - v Africe i na české vesnici? Co se může lékař naučit, když denně dojíždí za pacienty, kteří mu nosí vajíčka a banány místo prestiže v oboru? A proč může být právě tahle „obyčejná“ medicína tím největším smyslem? Nejen o tom mluví Zdeněk Ráčil v rozhovoru. Obsah epizody:00:00 - Reklama 00:09 - Od profesorství k pacientům 01:06 - Prestiž vs péče o pacienty 03:33 - Praktik vs specialista 04:27 - Přestup a první Afrika 05:43 - Srpkovitá anémie: potřeba 08:13 - MSF a hledání cesty 10:08 - Zrušená mise, HIV v Ugandě 12:26 - Od HIV k praxi 15:07 - Srpkovitá: program a výsledky 19:55 - Financování, výstavba kliniky 21:38 - Místní tým a předávání 23:15 - Empatie, komunita vs Česko 26:31 - Vesnický praktik v Česku 29:07 - Reklama 29:15 - Ukázka: mladí a změna 30:09 - Ukázka: smrt a motivace

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Zdeněk Ráčil. Smrt dítěte v náručí a cesta do Ugandy, vajíčka a banány od pacientů místo slávy i nová energie na vesnici

Poslechněte si podcast