Václav Moravec. Geniální Okamura, kdo opravdu řídí Českou televizi, tlak i ztráta nezávislosti

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„Tomia Okamuru považuji za geniálního politika. Ukazuje slabiny systému a ztrátu novinářské autonomie,“ říká moderátor a tvář České televize Václav Moravec a hned tím otevírá téma, které se v rozhovoru neustále vrací: otázku, kdo dnes ve skutečnosti řídí veřejnoprávní média a kde končí redakční autonomie novinářů. Mluví o tom, že spor kolem zvaní Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce pro něj není osobní, ale systémový. „Příběh Tomia Okamury je příběhem obecnějším. To je spor o redakční autonomii, o autonomii žurnalistiky jako takové,“ vysvětluje a popisuje, jak se podle něj postupně prolomují hranice mezi kontrolní rolí Rady ČT a reálným zasahováním do dramaturgie a obsahu. „Žádný jiný politik neudělal to, že by si začal stěžovat přes Radu ČT na frekvenci pozvání,“ dodává moderátor a popisuje, jak snaha o vyváženost vede k systému „čárkování“ účasti jednotlivých zástupců politických stran. Moravec mluví i o odvolání dlouholeté dramaturgyně Hany Andělové, které označuje za profesně absurdní krok. „Vydat tiskovou zprávu, že je neprofesionální, je úplně absurdní,” dodává. V jejím příběhu vidí symbol širšího tlaku na veřejnoprávní média a jejich tvůrce. Moderátor se vrací i k vlastní pozici uvnitř České televize a k tomu, jak se jeho role v posledních letech proměnila. Do osobní roviny vstupuje ve chvíli, kdy popisuje vlastní pozici uvnitř ČT. „Nakonec jsem ta černá ovce, která se dozví, že tady ničí Českou televizi. To je úplně absurdní, protože v těch uplynulých 22 letech jsem dělal to, že jsem se snažil věci vysvětlovat,“ tvrdí Moravec. Přesto o své práci mluví bez hořkosti a s nadhledem: „Je to stejně skvělý flám těch 22 let,“ říká o své profesní dráze, ale vrací se i k pocitu, že každý pořad vysílá „jako by byl poslední“. Do rozhovoru vstupují i širší paralely - zkušenosti z BBC, proměna mediálního prostředí, fragmentace publika, ztráta autority institucí a otázka, zda je ještě možné takový proces zastavit. Kde dnes končí redakční autonomie a začíná politický tlak? Je spor o Tomia Okamuru skutečně jen zástupným symbolem hlubší systémové krize? Kdo má dnes reálně moc nad veřejnoprávními médii - novináři, management, rady, nebo politici? A existuje ještě prostor, jak tuhle „plíživou erozi“ zastavit dřív, než se stane nevratnou? Nejen o tom je tento rozhovor.