Radka Denemarková. Morální integrita a mlčení jako selhání společnosti, noví Oppenheimerové a největší krádež v historii lidstva

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR ⁠ ⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR

„V této době nemůžu mlčet.“ Spisovatelka Radka Denemarková patří k nejúspěšnějším českým autorkám v zahraničí, její knihy vycházejí v desítkách jazyků a získala čtyři ceny Magnesia Litera. V posledních týdnech ale vzbudila pozornost především svým ostrým projevem na Frankfurtském knižním veletrhu. Slavnostní zahájení provázely nesouhlasné výkřiky a pískot během vystoupení ministra kultury Oty Klempíře, Denemarková následně před mezinárodním publikem kritizovala českou vládu, ohrožování nezávislé kultury i sílící autoritářství v Evropě. Její vystoupení vyvolalo bouřlivý potlesk, ale také ostré reakce doma. „Byla jsem hodně překvapená, protože jsem si myslela, že jsem řekla jenom to, co všichni vědí,“ říká. Zatímco v zahraničí se podle svých slov setkala s mimořádnou podporou, v Česku následovaly také nenávistné komentáře, výhrůžky a rozkol v literární obci. „Myslím si, že to je pozdě, že jsme to měli pojmenovat mnohem dřív,“ říká o potřebě upozorňovat na nebezpečí a je přesvědčená, že demokracie je ohrožená a politici postupně ničí hodnoty, které se budovaly desítky let. Kritizuje Motoristy, premiéra Andreje Babiše i ministra kultury Otu Klempíře, jehož kroky podle ní směřují ke kontrole nezávislého umění. Odpovědnost ale přisuzuje také opozici a celé společnosti, která podle ní nedokázala včas rozpoznat nebezpečí populismu. „Selhali jsme my všichni,“ říká. Přiznává, že po frankfurtském projevu čelila brutálním výhrůžkám a překvapilo ji i rozdělení české literární obce. Přesto věří, že právě solidarita a schopnost veřejně se ozvat mohou něco změnit. Rozruch vyvolala také její kritika spisovatelů Radky Třeštíkové a Patrika Hartla, jejichž tvorbu odmítá stavět na stejnou úroveň jako literaturu, která podle ní překračuje hranice své doby. „To tam asi nemělo být,“ připouští ke svému vyjádření o obou autorech v nedávném rozhovoru, zároveň si ale za svým názorem stojí. „Mám tu nejvyšší laťku ve všem, co dělám a hlavně v literatuře,“ tvrdí s tím, že rozlišuje mezi uměním a literaturou jako produktem, který vzniká pro konkrétní cílovou skupinu. Sama tvrdí, že nepíše pro publikum, ale především pro sebe. Mluví také o umělé inteligenci, která podle ní představuje zásadní výzvu pro autory i o tom, proč skutečná literatura vyžaduje riskování, čas a osobní oběti. Vedle veřejných sporů se vrací i ke svému soukromí. Otevřeně popisuje, jak náročné pro ni bylo vychovat dvě děti bez partnera a zároveň se nevzdat psaní. Právě tato zkušenost ji podle jejích slov zocelila a dala jí nezávislost, o kterou dnes nechce přijít. Nyní pracuje na dvou rozsáhlých románech a píše také texty pro svého očekávaného vnuka. Proč je podle ní nebezpečné oddělovat literaturu od politiky? Kde končí umělecká náročnost a začíná povyšování se nad ostatní autory? A odkud bere naději ve světě, který sama popisuje jako stále temnější? I o tom mluví Radka Denemarková.