Leoš Kyša. Armáda hádajících se „debílků“, nešťastný Ota Klempíř, konec zlatých časů a děti připravované na přežití
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„My už jsme na začátku velké tsunami. Řítíme se do problému, se kterým se tahle společnost ještě nikdy nepotýkala. A nikdo s tím nic nedělá,“ varuje spisovatel Leoš Kyša, známý také jako František Kotleta. Ve své nové knize Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie popisuje svět roku 2060, ve kterém vládnou senioři, mladí lidé ztrácejí politický vliv a společnost se nedokáže postarat o stále početnější starou generaci. Podle Kyši přitom nejde o vzdálenou fantazii, ale o budoucnost, které se už nevyhneme. Politici podle něj přicházejí s jednoduchými sliby na podporu porodnosti, přestože demografický vývoj už nedokážou zvrátit. „My jsme zažili zlaté časy, nejkrásnější časy v dějinách. A to už generace po nás úplně nezažijí,“ říká o sobě a svých vrstevnících. Sám má přitom dvě malé dcery a přiznává, že svět, ve kterém vyrůstají, bude mnohem složitější než ten, který poznal on. S nadsázkou proto plánuje nakoupit půdu, na ní pěstovat brambory a kukuřici a své děti naučit ovládat drony a zacházet se zbraněmi, aby si v budoucnu dokázaly obstarat obživu a ubránit vlastní majetek. Místo příprav na budoucnost se ale podle něj společnost utápí v kulturních válkách, které odvádějí pozornost od skutečných problémů. Kyša kritizuje ministra kultury Otu Klempíře, jehož kroky podle něj nedávají smysl a vycházejí spíš z ideologických představ než ze snahy kultuře pomoci . „Myslím, že je hrozně nešťastný. Vůbec netušil, co ho čeká,“ říká. Zároveň ale odmítá tvrzení, že současná vláda českou kulturu zničí a připouští, že rozbití současného systému dotací může paradoxně otevřít cestu k jeho lepšímu fungování. Vymezuje se také vůči Radce Denemarkové, které vyčítá povýšený přístup k populární literatuře a kritiku úspěšných autorů, jako jsou Patrik Hartl nebo Radka Třeštíková. „Vždycky mi přijde škoda, když se nějaký druh literatury povyšuje nad jiný,“ vysvětluje. Sám přitom odmítá stát na jedné straně politických a kulturních barikád. Podobně kritický je vůči politikům, kteří podle něj nevěnují dostatečnou pozornost ani dalším zásadním výzvám, například rozvoji umělé inteligence. Ta přitom podle Kyši mění svět mnohem rychleji, než si společnost připouští. Sám ji využívá jako pomocníka při kontrole a hodnocení rukopisů a tvrdí, že může být pro některé literární žánry větší hrozbou než pro jiné. Přesto zůstává přesvědčený, že lidská tvorba nezmizí a že si lidé budou i v budoucnu chtít kupovat knihy napsané skutečnými autory. Vedle temných scénářů budoucnosti Kyša mluví také o vlastním životě, psaní a rodině. S manželkou Kristýnou Sněgoňovou, která je rovněž spisovatelkou, vychovávají dvě malé děti a snaží se mezi péčí o ně najít čas na vlastní tvorbu. Přiznává, že většina každodenní zátěže leží na jeho ženě a že otcovství ve vyšším věku je mnohem náročnější než v mládí. „Moje žena zajišťuje 70 procent a já tak 30 procent,“ říká sebekriticky. Proč si myslí, že demografickou krizi už nedokážeme odvrátit? Proč odmítá vybrat si jednu stranu politického konfliktu? A jak se člověku, který očekává stále těžší budoucnost, vychovávají malé děti? Nejen o tom je celý rozhovor.