Čestmír Strakatý

Společnost

Dokumentární

Klára Trojanová. Jaké je to být „divná pavoučice“, o depresi a nejtěžší životní změně, zpěvu a náhlém konci s prášky, ale i tom, jak se mít pořád dobře

Výjimečné autorské rozhovory, které jdou do hloubky témat i příběhů lidí, kteří by Vás měli zajímat.

Za měsíční předplatné na Herohero.co/cestmir dostanete obsah bez reklam a v plné délce. Budeme v kontaktu a vy budete u dalšího rozvoje a nových výhod.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA<a href="https://herohero.co/CESTMIR"> ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠</a><a href="https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0">⁠⁠⁠</a> A<a href="https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0"> ⁠</a><a href="https://forendors.cz/CESTMIR">HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR</a>  „Musela jsem změnit život a bylo to hrozně těžké. Nejsem nastavená na to, že bych odcházela a věci vzdávala. Kdybych to ale nezměnila, musela bych asi dál chodit na terapie a jíst prášky,“ říká herečka Klára Trojanová o nejtěžším období svého života. Otevřeně mluví o depresích, které trvaly bezmála dvě dekády, o konci manželství s Ivanem Trojanem, ale i o tom, jaké to je být herečkou, která byla dvanáct let doma s dětmi a vrací se zpátky do profese. Žena, která nikdy neusilovala o slávu, nechodí na večírky a sama o sobě říká, že je „pavoučice“ a introvert, popisuje, jak se postupně vytratila sama sobě. „Myslela jsem si, že takhle je to v pořádku. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle už nejsem já,“ vzpomíná na dobu, kdy bojovala s depresemi, a přiznává, že jí roky chybělo uznání – především v době, kdy pečovala o své děti. „Já jsem patriarchální typ, prostě ráda následuju toho muže. Ale i tak člověk potřebuje slyšet: To, co děláš, je dobrý,“ přiznává. Trojanová dnes opět hraje divadlo a zpívá – právě zpěv se pro ni stal nečekaným terapeutickým nástrojem. Kvůli jednomu projektu se musela naučit dvě písničky a na lekcích s lektorkou, která pracuje s hlasem i psychosomatikou, se začalo dít něco zásadního. „Začala jsem chodit na zpěv a asi po půl roce jsem si ráno už léky nevzala. Bylo to ze dne na den,“ popisuje herečka, jak přestala brát antidepresiva, ale zároveň nabádá, že by takový postup nikomu dalšímu nedoporučila, protože ho nedoporučují ani lékaři. Trojanová mluví také o tom, proč své psychické potíže roky nedávala najevo před svými dětmi, ale i proč jim dnes naopak opakuje, že o emocích se musí mluvit. I proto si přeje, aby se ve společnosti změnil pohled na duševní onemocnění. V rozhovoru herečka otevírá také téma smrti svých rodičů a i to, proč si myslí, že i odcházení může být důstojné a krásné. „Lidé umírají, na tom není nic neobvyklého. Ale ten dotyčný s vámi může být do poslední chvíle a může to být hezké,“ přibližuje i vlastní zkušenost. Sama spolupracovala také s Nadací rodiny Vlčkových, která pomáhá zajistit paliativní péči pro nevyléčitelně nemocné děti. Přiznává, že i ona sama by se chtěla vnitřně připravit na možnost, že se něco takového může přihodit i v její rodině. „Mám čtyři zdravé děti, ale i mě se něco takového může stát. To nikdy nevíte,“ vysvětluje. Mluví také o své mamince, která trpěla Alzheimerovou chorobou, o vlastním strachu z této nemoci, ale i o tom, co jí pomáhá zachovávat si nadhled a pozitivní nastavení. „Kolikrát pláču nad světem, ale být pořád smutná z toho, že se kolem dějí nehezké věci, není konstruktivní. Člověk musí pomoct, kde může – ale zároveň musí žít svůj život,“ apeluje Trojanová. Jak těžké je být pro okolí „nečitelná“? Proč ji zaskočilo, že ji filmový svět po mateřské považoval za podezřelou? A jak člověk vůbec pozná, že už nemůže dál? Poslechněte si celý rozhovor.

Aplikace Youradio Talk

Klára Trojanová. Jaké je to být „divná pavoučice“, o depresi a nejtěžší životní změně, zpěvu a náhlém konci s prášky, ale i tom, jak se mít pořád dobře

Poslechněte si podcast