Daniela Kolářová. Tanky v ulicích a trest za nepolíbení Husáka, chybějící sebereflexe společnosti, těžké osobní chvíle i víra nalezená v přírodě
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Nadávám jen sama sobě, nikomu jinému,“ říká herečka Daniela Kolářová, když mluví o tom, proč je podle ní důležité umět si přiznat vlastní chyby a nesvádět všechno na okolnosti, dobu nebo druhé lidi. V rozhovoru se opakovaně vrací k tomu, že společnost podle ní příliš snadno hledá viníky všude jinde než u sebe - a že právě tahle neschopnost sebereflexe se pak promítá do politiky nebo veřejné debaty. Mluví o zkušenosti ženy, která prožila okupaci v roce 1968, normalizaci i polistopadové vystřízlivění. Vzpomíná na tanky v ulicích, na výslech poté, co zvedla ze země plakát s Dubčekem i na rozhodnutí nepodepsat souhlas se vstupem „spřátelených vojsk“. Popisuje, jak snadno může přijít ticho, nevyslovený zákaz práce a pocit bezmoci - a jak důležité je v takových chvílích nepřestat jednat důstojně. Otevřeně mluví i o své krátké zkušenosti z politiky po roce 1989, o ztrátě ideálů a o tom, jak ji dnešní parlamentní debaty naplňují spíš obavami než pobavením. „Ta slušnost prostě padá,“ konstatuje herečka. Do rozhovoru se promítá i její herecký život: roky ve Vinohradském divadle a chvíle, kdy jí kvalitní práce dodávala sebevědomí, ale i období, kdy o něj znovu přicházela a setkání s dobrými i destruktivními režiséry. Mluví o osobních ztrátách, o péči o nemocného manžela Jiřího Ornesta i o tom, proč pro ni bylo zásadní, aby mohl odejít doma. „Když přijdu domů, pořád volám do jeho pokoje,“ říká otevřeně, jak s manželem i po jeho odchodu podvědomě komunikuje. A mluví také o spiritualitě, kterou nenašla v církvi, ale v přírodě. „Já se hrabu v hlíně a vlastně se modlím,“ říká o práci na zahradě, která je pro ni lékem na úzkost i prostorem, kde člověk může najít hlubší smysl. Co dnes znamená žít v pravdě? Kde se láme osobní odvaha? A proč podle Daniely Kolářové nezačíná změna společnosti u politiků, ale u každého z nás? I tohle zazní v rozhovoru.