HaDivadlo — Centrum experimentálního divadla

Společnost

Divadelní umění

Filosofie

Umění

Ondřej Trhoň: Výzvy gamifikace, divadlo jako trenažér, subverze virtuálního volného času

Budoucnost divadla

Když se nemůže divadlo hrát, nabízí tento unikátní odstup alespoň možnost divadlo reflektovat. V mnoha textech a rozhovorech o budoucnosti divadla se mluví o takzvané třetí divadelní reformě. Pojem navazuje na myšlení Kazimierze Brauna, který za první divadelní reformu označoval proměnu divadla na přelomu 19. a 20. století a za druhou dění spjaté s kontrakulturním hnutím šedesátých let. Jaký by měl být charakter třetí divadelní reformy – dnes, v časech, kdy pandemie koronaviru naplnila vizi Heinera Müllera, jenž vybízel divadla na rok zavřít, abychom pochopili jejich hodnotu? Dá se začít tam, kde jsme skončili? Jaké jsou nejzajímavější koncepty a nástroje, kterými můžeme začít revizi divadla? A je divadlo ve svém posledním tažení, nebo se naopak může stát po filmu, který ovládl 20. století, vůdčím druhem umění pro svoji neredukovatelnost do online prostoru? Co jsou otázky divadla budoucnosti? A proč divadlo potřebujeme? Kolektiv HaDivadla vytvořil tento podcast ve snaze sdílet rozhovory o budoucnosti divadla s lidmi, s nimiž se rádi o divadle bavíme. Příjemný poslech! — www.hadivadlo.cz

V osmém dílu podcastu jsme společně s kulturním a herním publicistou Ondřejem Trhoněm hledali průsečíky divadla s videoherním světem. Frekventovaně užívaný pojem gamifikace Ondřej objasnil jakožto uplatňování systémů pravidel, která konstruují světy, s nimiž je možné interagovat. Psycholog Mihaly Csikszentmihaly definoval duševní stav intenzivního ponoření do určité činnosti jako flow, známý dnes také v estetice a teatrologickém prostředí. Nás zajímalo, jak tento mód prožívání využívá byznysová podstata herního průmyslu, ale také proč je lákavé hrát „hry na práci“. Praktické simulátory, které modelují reálné situace, nás zaujaly jako možné východisko pro divadelní situaci á la „trenažér“, který divákům poskytuje možnost nahlédnout z vnějšku na určité problémy a lépe porozumět komunikaci o nich (projekty tohoto typu jsme našli zejména v tvorbě Mila Raua a IIPM). Podobně o videohrách uvažuje herní teoretik Ian Bogost, který schopnost videoher předávat informace prostřednictvím interakce se systémy pravidel pojmenovává jako procedurální rétoriku. Diskuze nás dále zavedla k možnostem vnitřní subverzivity v těchto systémech: ať už jde o faulování ve fotbalovém simulátoru, pořizování screenshotů nebo cestování za hranice herních map, možnosti průchodu hrou jsou nesčetné. V této souvislosti jsme zmínili práci režisérky Susanne Kennedy, například její imerzivní inscenaci Coming Society, která divákovi nabízí možnost zakoušet síť objektů a modelů a volně se prostorem pohybovat. Na subverzivní potenciál videoher jsme se zaměřili také z perspektivy tvůrce – hledání chybějících světů ve videohrách i v divadle Ondřej podložil reflexí dystopické spekulace ve hře Death Stranding, která zachycuje obnovu světa po kolapsu komunikačních sítí. Jak prostupuje virtualita naše každodenní prožívání? Jak vypadá interface divadla a co se děje ve videohrách, když spíme? — Moderují: Ivan Buraj, Anna Prstková a Matěj Nytra. Host: Ondřej Trhoň.

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Ondřej Trhoň: Výzvy gamifikace, divadlo jako trenažér, subverze virtuálního volného času

Poslechněte si podcast