Kapitola 57

Můžeme se pokusit zapomenout na minulost, ale minulost nikdy nezapomene na nás…

Ravic je muž bez tváře a bez vlasti. Německý chirurg, který uprchl před nacistickým peklem, teď žije v Paříži ilegálně. Bez dokladů, bez budoucnosti, operuje pod cizími jmény v soukromých klinikách, zatímco po nocích bloumá ulicemi jako stín. Své srdce obalil ledem a cynismem, aby přežil ve světě, který zešílel. Pohání ho už jen jediná touhu: najít gestapáka, který kdysi dohnal k smrti jeho snoubenku. Nic na tom nezmění ani osudové setkání s Joan Madouovou, ženou stejně vášnivou a zničenou, jako je on sám. Jejich vztah má daleko k romantické idyle, je spíše svazkem dvou zoufalých trosečníků uprostřed bortícího se starého světa. Touha po pomstě je však silnější než strach z deportace, silnější než láska k Joan, a z obětavého lékaře se stává nelítostný lovec.

Jedna z nejznámějších autorových knih zachycuje mnohé z osudu samotného Remarqua a jeho generačních souputníků, jejichž mládí poznamenala 1. světová válka a později nástup nacismu. Román dopsaný už v americkém exilu se stal záhy po svém vydání bestsellerem a dosáhl úspěchu i na filmovém plátně.

„Je to věčné zrcadlo té naší nepoučitelnosti, která přichází s každou novou generací.“ – Martin Preiss, narátor

„Remarque napsal příběh vášnivé lásky, který se odehrává v horečnatém tempu. Je to román, který je neuvěřitelně čtivý, drsný a zároveň sentimentální v tom nejlepším slova smyslu. Ravic je hrdina, kterého si zapamatujete – muž, který ztratil vše, kromě své chirurgické zručnosti a lidské důstojnosti.“ – The New York Times

„Remarque mistrovsky zachycuje atmosféru Paříže jako čekárny na smrt. Příběh o pomstě a lásce, který je sice občas melodramatický, ale díky autorovu stylu a hlubokému humanismu působí naprosto autenticky.“ – Kirkus Reviews

„Jedno z nejlepších děl klasické literatury, co jsem kdy četla. Remarque měl talent vytvořit postavy, které jsou hluboké a lidské.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz

Šel do koupelny a otočil kohoutkem. Uviděl svou tvář v zrcadle. Před několika hodinami tu právě tak stál. Mezitím zemřel člověk.

Na tom nic není. Každým okamžikem umírají tisíce lidí. Jsou o tom statistiky. Nic na tom není. Ale pro toho, kdo zemřel, to znamená všechno a je to důležitější než celý dál se otáčející svět.

Usedl na okraj vany a zul si boty. Je to pořád stejné. Věci a jejich mlčenlivý tlak. Všednost, otřelý zvyk v klamném světle pomíjivé zkušenosti. Kvetoucí břeh srdce u vod lásky; ale ať jsi čímkoli, básník, polobůh nebo idiot – každých několik hodin jsi povolán dolů z nebes, aby ses vymočil. Tomu neunikneš! Ironie přírody. Romantická duha nad reflexy žláz a pohyby vnitřností. Ústrojí extáze zároveň ďábelsky uzpůsobené k vyměšování. Odhodil boty do kouta. Odporný zvyk svlékání! Ani tomu člověk neunikne. To pochopí jenom ten, kdo žije sám. Je v tom jakási prokletá rezignace, poddávání se. Často spal v šatech, aby se tomu vyhnul; ale byl to jenom odklad. Není úniku.

Pustil sprchu. Studená voda mu stékala po těle. Zhluboka vdechl a osušil se. Blahodárnost maličkostí. Voda, dech, večerní déšť. I tohle dovede pochopit jen ten, kdo je sám. Vděčná pokožka. Volněji proudící krev v tmavých kanálech. Odpočinek na louce. Břízy. Bílá letní oblaka. Obloha mládí. Kam se poděla dobrodružství srdce? Ubita temnými dobrodružstvími života. – ukázka z knih