Kapitola 20

Je vedro. Příšerné vedro. A tlapky osudu jsou nevyzpytatelné… Baculatá Rebeka Voříšková, kterou si spolužáci zvykli vnímat jako „bečku“ a „socku“, musí stůj co stůj přečkat červencová horka. Schovala se proto se všemi XXL mindráky doma na zahrádce – jenže čaromoc prázdnin předčí i sen noci svatojánské. Osamělou šesťačku osloví psí pokolení, jež má po pradávné havárii kosmické lodi konečně šanci doletět na Zaslíbenou planetu, i kdyby to znamenalo dát sbohem pozemským páníčkům. Rebečinu záchrannou misi z maloměsta Kostelce až do jámy lvové v Praze, kde je k mání šém do řídicího pultu dobře zapikolované rakety, provázejí eskapády umocněné radami brblavého jezevčíka, mluvící černé micky, zamlklého spolužáka a všehoschopné Vietnamky. Souručenství těchto outsiderů se bez přestání peskuje, kočkuje i polidšťuje, zatímco padouši spřádají pikle se zavilostí bulteriérů a ruskojazyčné mafie. Co na to Velký Gatsby? Poťouchlá groteska, oceněná Zlatou stuhou 2021 v kategorii beletrie pro starší děti, se žánrově doslova utrhla ze řetězu. A pádí takovým tempem, že i pejskař se diví. „Tak dobře se to četlo! Je to příběh o cestě za svatým grálem, o hledání sebedůvěry a sebeúcty. A taky o bandě hafanů, kteří naplánují velkolepou záchrannou misi.“ – Tvar. „Lidská rasa byla v době našeho ztroskotání na Zemi velmi zaostalá. Vy dvounožci jste si dokázali vsugerovat, že jsme se vyvinuli z vlků a že jste si nás později ochočili, nicméně pravda je taková, že naše rasa – nebo všechny naše rasy, abych byl přesný – pochází z oběžnice hvězdy zvané Sirius. Naši předkové putující k Zaslíbené planetě u vás ztroskotali dávno předtím, než o tom lidé dokázali vytvořit písemné záznamy, přičemž líčení očitých svědků o bozích, kteří přišli z nebe, jste zavrhli jako pouhé báje. Naše vesmírná loď se ale porouchala a nedá se opravit bez slitiny orichalkum.“ – ukázka z knihy. Ulevilo se mu, že to všechno byl jen zlý sen. Že stojí na venkovském nádraží, nozdry má pořád plné hutného pachu nového páníčka a vyhřívá si srst na slunci, k němuž však už začaly připlouvat první mraky. Ťapal pomalu opuštěným betonovým zákoutím, a náhle zjistil, že tak docela opuštěné není. Vůbec netušil, kde se tam vzali, ale zničehonic se k němu ze tří stran přiblížili zarputile se tvářící psi: hnědý pitbul, černý buldok a aristokraticky vyhlížející skvrnitá doga. „Kohopak to tady máme?“ pronesla lenivě. Vytřeštil oči. Zamrkal. Ne, to není možné. To musí být tentononcem. „Kruelo?“ vypískl zděšeně a pořád usilovně doufal, že je to pouze další noční můra. „Vy, a tady?“ – ukázka z knihy.