Jiří Grossmann

Miloslav Šimek

Miloslav Balcar

Humor, komedie a satira

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Návštěvní den 4

Narozdíl od předchozích tří Návštěvních dnů vydaných Bontonem, které vycházely z původní pantonské verze a byly pouze doplněny bonusy nahrávek, jež se na vinyl nevešly nebo "nebyly vejity", tento Návštěvní den označený pořadovým číslem čtyři, spatřuje na zvukovém nosiči světlo světa poprvé. Pro nás, kteří známe éru Š+G pouze zprostředkovaně, musí být Návštěvní den č. 4 zákonitě překvapením. Břitký humor bez zabroušených hran "dostane" posluchače i po bezmála třiceti letech. Pamětník té doby a hlavně následující normalizace si jistě musí klást otázku, jak vůbec bylo možné ještě půldruhého roku po "internacionální pomoci" veřejně servírovat tak silnou kávu. Je zřejmé, že byť se jednalo o aktuální politickou satiru (v tom nejlepším slova smyslu), humor pánů Š+G tůstává nadčasový a snad je i malou ironií, že třeba při poslechu, jak Pupák odhaluje na volební schůzi svoje "vnitro" člověka zamrazí, když ho napadají paralely s některými současnými Pupáky. Realita je zaplaťpánbůh jiná, ale tím spíš je i dnes do čeho se strefovat. A tak se zdá logické, že se Miloslav Šimek v širokém oblouku po různých peripetiích vrátil k tomu, co mu je zřejmě nejbližší: v pořadu S politiky netančím na prknech Divadla Jiřího Grossmanna společně s kolegyní Bublíkovou pohotově glosuje a zlehčuje "klauny i krotitele" současné "politické manéže".
Čtvrtý Návštěvní den je unikátní i tím, že se zde - opět na zveřejněných nahrávkách poprvé objevují vzácní hosté: Eva Olmerová a Karel Kryl. Při poslechu jeho "Bratříčka" si říkám, jak je dobře, že se společně s Š+G můžeme této - pro někoho už vzdálené - době jen ulehčeně smát.
Zároveň nám ale třeba právě tato nahrávka uchovává absurditu těch let, na níž by bylo nezdravé úplně zapomenout.
V.Kroc

Hlasy českých literátů

Historicky cenné nahrávky hlasů českých literátů, natočené v průběhu 30. let 20. století.

F. X. Šalda 18. 11. 1933 (50 let Národního divadla)

Rudolf Medek 17. 10. 1937 (Památník osvobození)

Josef Kopta 19. 12. 1935 (o knihách, anketa LN)

Pavel Eisner (pseudonym Jan Ort) 12.2.1938 (o češtině a jejích zvláštnostech)

Gabriela Preissová 12. 8. 1938 (o lidových krojích na Slovácku)

Stanislav Lom 15. 4. 1938 (Zahrádkářova cesta k Bohu)

J. Š. Kubín 18. 8. 1935 (o poutích, panoptikách a vyvolávačích)

Konstantin Biebl 25. 2. 1933 (První noc na Jávě - přednáška)

Otokar Fischer 12. 4. 1936 (Velikonoční symboly v umění - přednáška)

Jaroslav Kvapil 28. 9. 1938 (Svatý Václave! - přednáška)

Antonín Matěj Píša 16. 3. 1938 (Památka na Otokara Fischera)

J. S. Machar 25. 8. 1934 (o Hálkovi a Vrchlickém)

Josef Čapek 12. 4. 1936 (O květinách a cestování)

Jiří Karásek ze Lvovic 16. 1. 1935 (o tvorbě Arnošta Procházky)

Eduard Bass 28. 4. 1936 (Knihy, které čtu)

Vítězslav Nezval 19. 3. 1936 (Poesie na vstupu do Máchova roku)

Karel Čapek 24. 12. 1937 (Pozdrav lidem dobré vůle do Indie)

Hovoří dirigent Zdeněk Košler

90. výročí narození významného českého dirigenta Zdeňka Košlera (1928-1995) připomínáme rozhlasovým rozhovorem z roku 1978 "Zdeňku Košlerovi k padesátinám" s řadou hudebních ukázek. O práci dirigenta hovoří se Zdeňkem Košlerem Karel Mlejnek.
Zdeněk Košler se narodil 26.března 1928 v Praze. Soukromě se učil hudební teorii a skladbu u O. Jeremiáše, po válce pokračoval ve studiu skladby u J. Řídkého a dirigování u P. Dědečka. V letech 1948-1952 studoval na dirigentském oddělení Hudební fakulty AMU u K. Ančerla a R. Brocka. Často byl oceňován na mezinárodních dirigentských soutěžích. Nejvýznamnější byla 1. cena v soutěži D. Mitropoulose v New Yorku v roce 1963, díky níž získal na rok místo asistenta Leonarda Bernsteina v Newyorské filharmonii. Během své kariéry spolupracoval Zdeněk Košler s více než šedesáti orchestry z celého světa.

Kallocain

Naše myšlenky - věc veřejná / Co se stane, když nás ovládne ideologie / Droga pravdy je nástroj moci. Vizionářský román a jedno z klasických děl žánru sci-fi přináší mrazivě strhující čtení stejně jako kultovní díla George Orwella nebo Aldouse Huxleyho. 

Proslulý román se odehrává ve vzdálené budoucnosti, ale jako temná předloha mu posloužilo nacistické Německo. Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe a na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Myšlenky a pocity obyvatel už nemají být soukromou záležitostí jednotlivce, ale naopak napomáhají vládnoucím režimům ovládnout lidské vědomí. Hrdinou je objevitel drogy Leo Kall, loajální „souvoják“ plně oddaný ideologii Světového státu. Kniha líčí neúnosný útlak totalitarismu, přináší silné myšlenky a úvahy zabývající se otázkami úlohy státu, moci, osobní odpovědnosti a morálky. Přestože román vznikl v roce 1941, autorka jasnozřivě zobrazila vývoj fašismu i dalších politických režimů, které jsou u moci dodnes.

Básnický portrét Josefa Hory

Z komentáře Karla Bouška k původnímu albu DV 15140 "Básnický portrét Josefa Hory", které vydal Supraphon v roce 1962 a jež nyní vychází poprvé digitálně obohacené o Máchovské variace taktéž z pera Josefa Hory: 
Básník JOSEF HORA se narodil 6. července r. 1891 v Dobříni u Roudnice. Jeho rodiče tam měli malé hospodářství, o které záhy přišli. V Roudnici vychodil obecnou školu i gymnasium a v místním časopise otiskoval také své první literární práce...Dr. A.M.Píša, Horův životopisec a zasvěcený znalec jeho poezie, zjišťuje, že to byla především chudoba, jež vedla mladého Josefa Horu k pilnému studiu ve škole a jež z něj již tenkrát činila plachého a citlivého samotáře. Tento rys Horovy povahy prostupuje pak celým jeho básnickým dílem. Vzpoura proti chudobě a sociálním útlaku, vzbouření srdce proti všemu zlému a krutému ve světě a příchylnost, ba přímo láska ke všem strádajícím a trpícím, to jsou první výrazné znaky Horových básní, jimiž se hlásí mladý poeta k zástupům, bojujícím proti starému podlému světu a společenskému řádu. S nimi přichází i do řad bojovníků za socialismus...Přirozený, myšlenkově místy složitý vývoj básníkův vede jej od veršů pevné sociální víry k básním oslavujícím rodnou zemi, její máchovskou přírodu a prosté lidi, jejich milostné štěstí a prudké lásky, hluboká zamyšlení nad životem i nad osudem světa. Srdce, zápasící ve vřavě světa, je s léty vystřídáno srdcem, zamýšlejícím se nad tíhou života a jeho všedních dnů, nad tajemstvím lidské duše a vesmíru. Josef Hora je v jistém smyslu slova i naším velkým moderním básníkem kosmickým. Po příkladu Máchově, Nerudově i Březinově zlidšťuje nám a přibližuje vesmírný svět vzdálených planet tím, že nachází soulad mezi životem země a světem kosmu, soulad, jenž je výrazem nekonečnosti života, přecházejícího "s pokolení na pokolení v nepřetržitém proudu času" (Píša). Zejména v pozdějších knihách básníkových se často střetáváme s těmito pocity, znásobenými ještě dusnou atmosférou okupačních let, naplněných úzkostmi a hrůzami běsnícího německého fašismu....Kromě již vzpomenuté syrové noty sociální, ozývající se z prvních knížek Horových, je tu mnoho krásné poezie, tesklivé a podivuhodně melodické, psané jakoby s hořkými pocity přemýšlivého člověka moderní doby, plné rozporů a kontrastů, nových pohledů na lidský úděl a konečný smysl života. Jsou to verše, psané na klidnou i rozervanou přírodu, na milostnou lásku i vášeň, básně vytrysklé z okouzlení ženou, ale i ze závrati nad dálkami světa, chvějící se o jistotu země, avšak vždy směřující v její teplou, mateřsky vlídnou náruč...Poslední údobí Horovy tvorby náleží cele jeho lidskému zápasu proti temným silám nacistické okupace, proti zlu v lidech, proti smrti. Nemocný básník neúnavně pracuje, překládá, bojuje i pomáhá. Píše verše, rozdávající potřebnou víru v život a svobodu, básně plné vzdoru a naděje, železné důvěry v hrdinský náš lid a v trestající jeho spravedlnost...Přemožený dlouholetou zákeřnou chorobou, umírá básník Josef Hora na samém prahu znovuvybojované svobody v červnových dnech roku 1945. Jeho vzácné dílo je trvalou součástí našeho národního kulturního dědictví... .

Básně Guillauma Apollinaira

Guillaume Apollinaire (*26. srpna 1880 Řím – † 9. listopadu 1918 Paříž) 
byl francouzský básník, prozaik a dramatik; po matce, šlechtičně Angelice Kostrowicke, polského původu. 
Jeho literární začátky se datují na přelom 19. a 20. století 
Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní francouzské poezie a hlavním propagátorem avantgardních směrů v malířství, především kubismu, zároveň i dalších výtvarných směrů - fauvismu a futurismu. 
V první dekádě 20. století stává určující osobností moderní francouzské poezie a naprosto zásadní postavou francouzské i evropské umělecké avantgardy. 
Ve své tvorbě vychází ze změn, které na přelomu 19. a 20. století ve světě a v nazírání člověka na svět probíhaly. 
V jeho poezii mizí klasický, vázaný verš, interpunkce i rytmus ztrácí na důležitosti, básně plynou volnou asociací. 
U nás byl překládán mnoha básníky - Karlem Čapkem, Vítězslavem Nezvalem, Konstantinem Bieblem aj. 
Naše nahrávka z roku 1965 obsahuje Apollinairovy verše přeložené Milanem Kunderou a recitované Václavem Voskou, ale také ve francouzském jazyce - přednes Paul André Lecler.

Vzpoura proti globalizaci

„Skvěle napsaná a podnětná zpráva o probíhající krizi globalizace. Lhostejným nechá jen málokoho.“ — Yuval Noah Harari, autor bestseleru Sapiens 
 
O knize Globalizace vytrhla stamiliony lidí z chudoby, přispěla k rozšíření vzdělanosti i zdravotní péče a pomohla snížit počet konfliktů mezi státy na historické minimum. To vše jsou skvělé zprávy. Proč se tedy proti ní lidé bouří? Protože zároveň vede k vykořisťování, poškozuje komunity, ničí ekosystémy a usnadnila také rozšíření pandemie. Lidé po celém světě cítí ohrožení svého způsobu života, identity i kultury a ztrácejí důvěru v instituce. Většina z nás má obavy z budoucnosti. Z toho těží populističtí politici, šarlatáni brojící proti vědě, nacionalisté, náboženští fundamentalisté, tvůrci falešných zpráv na sociálních sítích, totalitní ideologové nebo vyznavači konspiračních teorií. Poválečný věk zodpovědnosti provázený stabilitou a příslibem prosperity skončil. Co nás tedy čeká? 
 
Přední izraelský novinář Nadav Ejal popisuje protiglobalizační vzpouru na příbězích konkrétních lidí. Hovoří s anarchisty, neonacisty, ochránci přírody, uprchlíky, zoufalými horníky bez práce či politikem z potápějících se Malediv. Pátrá po kořenech i důsledcích, analyzuje, nesoudí. Dochází k závěru, že máme jedinečnou šanci využít energii revolty pro potřebné reformy. Vzpoura proti globalizaci není jen hrozbou, ale i velkou příležitostí. Můžeme vytvořit spravedlivější a udržitelnější svět. Teď je to na nás. # Díky knize si mimo jiné uvědomíte, že: - K zarytým stoupencům populistů a krajní levice či pravice nepatří především chudí lidé, nýbrž střední třída ztrácející své jistoty. - Pokud je cena dovezených výrobků nižší, protože v místě výroby neplatí tak přísné zákony omezující znečištění, pak zákazníci šetří na úkor tamních lidských životů. - Islámský fundamentalismus se navenek tváří jako ochránce tradic, je však moderním fenoménem využívajícím nejnovější technologie. - Dopadům klimatické krize čelí už desetiletí chudé národy, které k ní přispěly nejméně. - Neexistuje žádný ověřený model pro zachování moderní společnosti za podmínek rapidního stárnutí populace. 
 
O autorovi Nadav Ejal (* 1979) je přední izraelský novinář a nositel Sokolovovy ceny, izraelské obdoby Pulitzerovy ceny. Působí jako hlavní mezinárodní korespondent televizní stanice Rešet a jako komentátor pro Jediot Achronot, nejpopulárnější izraelské noviny. Vystudoval Právnickou fakultu Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a získal magisterský titul v oboru globální politiky na London School of Economics. Pro české vydání této knihy napsal předmluvu zohledňující současné dění. # Recenze „Svět se bouří. Skrze Ejalovo přesvědčivé a pronikavé pojednání o krizi globalizace a liberálního řádu pocítí tuto vzpouru na vlastní kůži také čtenář. Kniha vyniká hlubokým vhledem, mimořádným vypravěčským talentem a absolutní integritou. Povinná četba pro každého přemýšlivého čtenáře.“ — Ehud Barak, bývalý izraelský premiér 
 
Více o knize melvil.cz/kniha-vzpoura-proti-globalizaci Sdílejte s hashtagem #navzdyplynule

Dyk: Zmoudření Dona Quijota

Josef Kemr, představitel Dona Quijochota, se narodil 20. června 1922 - tento titul uvolňujeme do digitálního prodeje u příležitosti výročí jeho narození. 
Z komentáře režiséra Tomáše Vondrovice k prvnímu vydání hry v roce 1995: 
Zmoudření Dony Quijota je pro mě jedním z nejkrásněších snímků, které mi bylo dopřáno natočit. Měl jsem a dodnes ho mám rád z několika důvodů. Především pro hru samu, od mládí jsem ji ctil 
jako jednu z oněch "erbovních her srdce", s nimiž bych se rád někdy setkal; ale také proto, že, domnívám se, její akustický přepis v mnohém vyhovuje básnickému originálu V.Dyka věrněji, 
než to může dokázat jeviště - hra na fantazie tu není vymezena hmotným 
prostorem, milenci nepotřebují malované hory - a rána, kterou Quijote utrží v souboji, nevyžaduje rozličného komparsu. 
Dalším důvodem je, že jsem měl možnost vybrat si ideální soubor, který by se na jevišti sotvakdy mohl sejít; nemyslím tím na dva představitele hlavních rolí, pana J. Kemra a pan R. Hrušínského, 
ale skutečně na celý soubor a výkony všech dalších herců - však také práce probíhala podle toho, brali jsme jen to nejlepší a nenenechali se tísnit časem ani jinými vnějšími okolnostmi. 
Samozřejmě dominantní role i výkony obou pánů - pravých mistrů svého oboru - nelze zapomenout; dnes už si své dialogy o věčném ideálu, kráse a lásce doříkávají na jiné scéně, 
kde, jak věřím, nešťastné Quijoty nesužuje malost, závist ani nepochopení. 
Je paradoxní (ale možná i zákonité), že tenhle snímek čekal na okamžik, kdy bude smět spatřit světlo světa, víc než šest let. 
Jsem opravdu rád, že ta chvíle nadešla, i když mě naplňuje jistým zármutkem fakt, že se jí nedočkal ani jeden z protagonistů. 
Básnické poselství Viktora Dyka se tak - kouzlem nechtěného - stává i posledním hereckým vzkazem pana Kemra pro ty, kteří chtějí naslouchat.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Návštěvní den 4