Poslechněte si audioknihu
11. 8. 2021
Popis audioknihy
Komentář Ludvíka Vaculíka k původní audio kazetě 11 1863-4 "Ludvíka Vaculíka radosti radosti" vydané Supraphonem v roce 1993. Titul, ve kterém spisovatel Ludvík Vaculík čte své fejetony a zpívá valašské písničky, vychází nyní poprvé digitálně:
Tímto názvem ustupuju vkusu laskavého vydavatele, jenž myslí, že takto kýčovitý je vkus laskavého posluchače. Tomu tedy pravím, že z radosti jsem si zpíval málokdy a že užitečněji se zpívá ze smutku. Však také ta pěsnička o radosti, pochybně valašská, je smutná a valašský úškleb jsem do ní poslední slokou přidal já. Ze stesku zpívala maminka, když nás kolébala. O tom píšu ve slově „Ladění“. Její písně, musím říct, moc folklorní nebyly: „Za horou, za lesem v hustém háji jest tam hrob obklopen květinami“ byl „hit“ jejího mládí. Původní písně u nás tehdy už mizely a uchylovaly se do sbírek, kde jsem je potom potkával. Teprve v cizině, ve 40 kilometrů vzdáleném zlém Zlíně, jsem ve stesku po domově nacházel ve zpěvnících jeho řeč, nálady i milé předměty bývalého života. Potom v Praze, a hlavně na vojně!
A vůbec upozorňuju, že tyto pěsničky a všecky, které si zpívám, nejsou možná folklor. Já vlastně ani, co je to folklor, nevím! Pro mne jsou to praktické, po ruce jsoucí pomůcky k ovládnutí, vyjádření a využití životních situací. Když například se mi stalo něco špatného a nenapravitelného, měl jsem na to písničku o vodě, která „všecky mosty žebrala, ten poslední nechala“, a ten most byla ta písnička. Nedělám si také výčitky z toho, když k té písničce přidám pár svých slok. Dobrý folklorista to samozřejmě musí odmítnout, ale ještě lepší folklorista uzná, že je to správné, vždyť tak ty pěsničky vznikaly. Takovým ještě lepším folkloristou v mém případě byl Jan Rokyta. On a jeho muzika mi umožnili, abych také já něco měl z té „sametové“ revoluce. Protože svobody slova, té já měl, kolik jsem si dovolil! Ale zazpívat si s valašskou muzikou – to jsem prv nemohl, oni by ji zavřeli a mne nechali.
Tímto názvem ustupuju vkusu laskavého vydavatele, jenž myslí, že takto kýčovitý je vkus laskavého posluchače. Tomu tedy pravím, že z radosti jsem si zpíval málokdy a že užitečněji se zpívá ze smutku. Však také ta pěsnička o radosti, pochybně valašská, je smutná a valašský úškleb jsem do ní poslední slokou přidal já. Ze stesku zpívala maminka, když nás kolébala. O tom píšu ve slově „Ladění“. Její písně, musím říct, moc folklorní nebyly: „Za horou, za lesem v hustém háji jest tam hrob obklopen květinami“ byl „hit“ jejího mládí. Původní písně u nás tehdy už mizely a uchylovaly se do sbírek, kde jsem je potom potkával. Teprve v cizině, ve 40 kilometrů vzdáleném zlém Zlíně, jsem ve stesku po domově nacházel ve zpěvnících jeho řeč, nálady i milé předměty bývalého života. Potom v Praze, a hlavně na vojně!
A vůbec upozorňuju, že tyto pěsničky a všecky, které si zpívám, nejsou možná folklor. Já vlastně ani, co je to folklor, nevím! Pro mne jsou to praktické, po ruce jsoucí pomůcky k ovládnutí, vyjádření a využití životních situací. Když například se mi stalo něco špatného a nenapravitelného, měl jsem na to písničku o vodě, která „všecky mosty žebrala, ten poslední nechala“, a ten most byla ta písnička. Nedělám si také výčitky z toho, když k té písničce přidám pár svých slok. Dobrý folklorista to samozřejmě musí odmítnout, ale ještě lepší folklorista uzná, že je to správné, vždyť tak ty pěsničky vznikaly. Takovým ještě lepším folkloristou v mém případě byl Jan Rokyta. On a jeho muzika mi umožnili, abych také já něco měl z té „sametové“ revoluce. Protože svobody slova, té já měl, kolik jsem si dovolil! Ale zazpívat si s valašskou muzikou – to jsem prv nemohl, oni by ji zavřeli a mne nechali.