Kvelb

Prahou obchází strašidlo reálného socialismu. Jenže někomu jsou jeho pakárny buřt. V 80. letech byla svoboda daleko víc než poznaná nutnost, a proto pár jedinců z okraje společnosti utvořilo náhradní rodinu ve sběrně surovin v pražských Vysočanech. Pod ochranou jejího šéfa přezdívaného Fabrikant přespává i Beny, který sem utekl před násilnickým fotrem a právě oblafnul zelené mozky u odvodové komise. Kam se ale polosvět jeho známých z periferie hrabe na flákačství posvěcené pakárnou ve fabrice, při níž plánovitě marní čas i tenhle mladý muž na prahu dospělosti, jen aby mu nepřišili paragraf 203 o příživnictví. A tak Beny i s celou ČKD předstírá práci, která prý podle marxistů polidšťuje, a zároveň fotografuje vše, co vidí v továrních provozech i v dělnické kolonii čekající na demolici. Tenhle klikař s prstem na spoušti není Hrabalův pábitel zavlečený v rámci třídního boje do výroby, a přece stejně šťavnatě promlouvá jménem těch, kdo nezahořkli. Román, který i v marasmu takzvané „normalizace“ dokázal pro hrdinu objevit krásu života, byl nominován na cenu Magnesia Litera 2022 v kategorii próza. „Autorka vtipně roztáčí orloj hrabalovských figurek a drsně solí komunistický režim v jeho zbytnělé, nechutně cynické podobě.“– aktualne.cz. „Vztahy mezi touto čtveřicí jsou příkladem čehosi, co je pro její romány typické a co bychom mohli označit jako špinavou idylu: muži a chlapec toho sice moc nemají, jejich výhledy nejsou bůhvíjaké, ale je jim spolu dobře.“ – ČT art. „Díval se ven přes špinavý okno tramvaje. Zíral na fronty vymotaný z krámů až na chodník, na chodce poskakující mezi auty a myslel na to, že se nikdy do takovýho šílenství nenechá zavléct. Bude jako Fabrikant nebo Hany a bude si dělat svoje a srát na všechno. Protože tohle je normální masomlejn. Výkladní skříň marnosti. (…) Díval se ven na baloňáky a saka obtěžkaný taškama, na napnutý krky snažící se dohlídnout, jestli fronta odsejpá, na podupávání nohou, na pohledy na hodinky a byl šťastnej. Šťastnej, protože mezi ně nepatřil.“ – ukázka z knihy.