Kapitola 9.

Můj přítel Klekner byl už od dětských let podivínský chlapec, a proto ho jeho vrstevníci nepřijali mezi sebe. To byl asi ten pravý důvod, proč jsem k němu přilnul já. Získal jsem si jeho důvěru a prožil s ním nezapomenutelné chvilky. Dospěli jsme spolu ke zvláštnímu poznání a jeho oči mi pomohly sledovat svět z jiného úhlu pohledu. Někteří o něm v našem maloměstě říkali, že je blázen a nakládali tak s ním, bohužel i jeho rodina. V době dospělosti jsme se na čas rozešli, abychom se zase jistě řízenou náhodou spojili těsně před tím, než odešel z našeho světa. V té době se mi také dostal do rukou starý kufr, plný Rudolfových poznámek, dokumentů, nápadů, vynálezů a neotřelých postupů řešení stavů na první pohled banálních. Dostal jsem od něho souhlas, abych jeho práci zveřejnil, což tímto činím.