Karel Höger

Alan Piskač

Dominika Křesťanová

Hector Villa-Lobos

Lidová katalánská

Michal Viewegh

Jaromír Uhlíř

Mark Twain

Luigi Pirandello

Charles Dickens

Rudyard Kipling

Jaroslav Uhlíř

Jiří Lábus

Humor, komedie a satira

Klasika

Novely a povídky

Vyvěšování státní vlajky

Podivní Němci

Uniforma

Dunění

Vysavač

Hledání pachatele

Vlkův pohřeb

Návrat

Stoprocentní mexická hajtra

V divočině

Havraní koně

Pan Pickwick se ujímá kočírování a pan Winkle svoluje k jízdě koňmo

Maltský kocour

Horká neděle - Horká neděle aneb Vynechané povídky

Podvodník - Horká neděle aneb Vynechané povídky

Tetřev - Horká neděle aneb Vynechané povídky

Fotograf - Horká neděle aneb Vynechané povídky

Horká neděle

Podvodník

Tetřev

Fotograf

Revoluce

Obrněný vlak

Padlí

Žehlení

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Svěrák: Horká neděle aneb Vynechané povídky

V roce 2009 vyšel v Supraphonu dvoudiskový komplet s názvem Zdeněk Svěrák Povídky. Obsahoval šest příběhů ze stejnojmenné knihy, vydané nakladatelstvím Fragment, čtených autorem. Čtyři povídky se do tehdejšího vydání nevešly, a proto vycházejí nyní samostatně. Tato nová vyprávění spojují překvapivé pointy, věrohodné a zajímavé osudy hrdinů, citlivě sdělené detaily a postřehy. Svým literárním dílem si Zdeněk Svěrák plní dávné přání z mládí být spisovatelem. Úspěch u čtenářů i posluchačů svědčí o tom, že své sny uskutečnil dobře. Nejen autorsky, ale i interpretačně dodává Zdeněk Svěrák svému výtečnému vyprávění humor, touhu a smyslnost, je schopný jemných nuancí v přesvědčivosti postav (farář Zbyšek Pzontek z Tetřeva, Vendula z Fotografa, ústřední hrdina povídky Podvodník nebo Věrka z Horké neděle). 
Půvab této Svěrákovy práce spočívá v umění přesného vyjádření, v tajemství, erotickém vábení a vždy překvapivém závěru. Právem může být jeho dílo srovnáváno s tvorbou našich největších povídkářů. 
 
Vynechané povídky, které se nevešly do prvního kompletu audioknihy, mistrovské dílo oblíbeného autora!

Svěrák: Povídky a Nové povídky. Komplet

Zdeněk Svěrák se přiznává, že už na gymnáziu si usmyslel, že bude spisovatelem povídek a že je bude vydávat svázané v knížkách. Místo toho celý život psal filmové scénáře, texty pro divadlo a slova k písničkám. Sbírkou Povídky, která vyšla na podzim roku 2008 v nakladatelství Fragment a okamžitě se stala nejprodávanější knihou, si své mladické předsevzetí konečně splnil. Po velkém úspěchu prvního dílu vyšly na podzim roku 2011 Nové povídky, dalších devět příběhů, které okamžitě obsadily první příčky nejprodávanějších knižních titulů. 
Několik měsíců po vydání knih získaly Svěrákovy Povídky a Nové povídky také svou zvukovou podobu. Většinu z nich četl samozřejmě autor sám, jen ve třech případech svěřil roli vypravěče svým oblíbeným kolegyním herečkám a přítelkyním - Daniele Kolářové a Libuši Šafránkové. V audioknižní podobě, vycházející od roku 2009 až do roku 2015, však některé příběhy chyběly. Část z nich vyšla dodatečně s názvem Horká neděle aneb Vynechané povídky, některé existovaly pouze v digitální podobě. V tomto kompletu 8 CD se konečně setkávají všechny povídky tak, jak je Zdeněk Svěrák napsal. 
Úspěch u čtenářů i posluchačů svědčí o tom, že sen být spisovatelem uskutečňuje Zdeněk Svěrák dobře. Nejen autorsky, ale i interpretačně dodává k svému výtečnému vyprávění humor, touhu a smyslnost, je schopný jemných nuancí v přesvědčivosti postav (např. farář Zbyšek Pzontek z Tetřeva, Vendula z Fotografa, ústřední hrdina povídky Podvodník nebo Věrka z Horké neděle). 
Půvab Svěrákovy práce spočívá v umění přesného vyjádření, v tajemství, erotickém vábení a vždy překvapivém závěru. Jeho vyprávění spojují nečekané pointy, věrohodné a zajímavé osudy hrdinů, citlivě sdělené detaily a postřehy. Právem může být jeho dílo srovnáváno s tvorbou našich největších povídkářů. Účinek zvukové četby umocňuje hudba Jaroslava Uhlíře. 
 
Komplet 8 CD přináší vydané i dosud nevydané Svěrákovy inteligentní texty ve skvělé interpretaci autora, Dany Kolářové a Libuše Šafránkové!

Povídky a příběhy o koních

Příběhy ze světa koní od známých autorů čtou oblíbení herci. 
 
Nejkrásnější povídky a příběhy světové literatury o koních a lidech ve špičkovém hereckém provedení. Literární texty Marka Twaina, Charlese Dickense, Rudyarda Kiplinga, Luigiho Pirandella a Charlese G.D. Robertse spojuje skvělý vypravěčský styl, krásný jazyk a hezký hudební doprovod. Veselým, dramatickým i dojímavým příběhům je vlastní mistrné zachycení lidských i zvířecích postav a dokonalý popis přírody. 
 
Herci Miroslav Táborský, Simona Postlerová a František Kreuzmann se zhostili interpretace s výborným výsledkem.

Svěrák: Po strništi bos

Poslední kniha Zdeňka Svěráka sklízí zasloužený čtenářský obdiv. Její zvuková podoba je tedy přirozeným souputníkem literární podoby, zvláště, čte-li ji autor sám. Svěrák se vrací do jedné etapy svého dětství a vypráví zážitky malého městského kluka, přesazeného za války na venkov. Drobná vítězství nad vlastním strachem v partě venkovských dětí jsou zde prožívaná se stejnou intenzitou a radostí, jako následné oslavy nastoleného míru. Obdivuhodné vypravěčské umění, jakoby filmová obrazivost, vtipné a velmi věrohodné situace, to vše strhne čtenáře a posluchače k velkému prožitku. Autor vysvětluje: "Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč." Že tato audiokniha stojí za řeč, tím si můžete být jisti. 
 
Že je autor nejlepším interpretem svého díla, dokazuje touto audioknihou Zdeněk Svěrák!

Viewegh: Nápady laskavého čtenáře

Mladý Michal Viewegh vydal po svém zdařilém debutu Názory na vraždu a úspěšném románu Báječná léta pod psa v roce 1993 svou třetí knihu Nápady laskavého čtenáře - "soubor rozverně nactiutrhačných literárních parodií". Zkusil si, jak píší autoři Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Zdeněk Svěrák, Ernest Hemingway, Nikos Kazantzakis, Erich Segal a Raymond Moody. Vieweghovi se v úsporných komických povídkách podařilo satirickou zkratkou upozornit na podstatu stylu jednotlivých parodovaných literátů. Navíc je schopný sebeironie, paroduje také sebe samého v poslední povídce, kterou proto sám načetl. Ostatní originálně absurdní minipříběhy interpretuje sečtělý Jiří Lábus. Pavel Tigrid nazval Viewegha "rozeným humoristou". V naší nahrávce se setkali humoristé dva, interpret s autorem. 
 
Slavný spisovatel paroduje slavné spisovatele!

Vančura: Kosmas

Komentář k pův. LP 0 68 0410 z r. 1975: 
"Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev. "Je to vyznání Vančurovo, nebo Kosmovo? Vančurovo z knihy Vědomí souvislosti, ale mohlo bybýt i Kosmovo, který se schází se Šebířem a Brunem, aby jim poskytl "břečku slov a řítici svého skládání". Neboť -- a ta doměnka už byla vyslovena -- Vančurův Kosmas je do jisté míry spisovatelův autoportrét.Ve vzpomínce Jaroslava Šusty čteme: "Za bočním oknem měl Vančura krmítko pro ptáky: sýkorky, sojky, žluny... Hleďme, právě tam jedna byla a mistr na ni s potěšenímhleděl... A zná-li čtenář postavu Kosmase z Obrazů, může se právem domnívat, že je to mistrův autoportrét i s tím sypáním ptáčkům za oknem... 
Jde ovšem o víc: o samu podstatu spisovatelské práce, o její důvod a smysl. Vančura se bezpočtukrát vyznal z niterné potřeby odpovídat jako spisovatel i občan na potřeby společnosti. "Život je východisko i cíl literatury a umění samo o sobě je obludné. Věci umění přecházejí do života, a to je jejich konečný smysl". Tento postulát naplňoval svým dílem i životem. Symbolicky jej uzavřela jeho tragická smrt: za ilegální práci byl popraven nacisty rok po své padesátce, 1. června 1942. Na psacím stole zůstala nedokončena tetralogie Koně a vůz, v níž chtěl vykreslit na osudu statkářského rodu vývoj české společnosti odpol. 19.stol. (známe z ní jen první díl, Rodinu Horvatovu), a třetí díl Obrazů z dějin národa českého. 
Obrazy začal Vančura psát v roce 1938 "z pocitu který se vracel. Z potřeby nezdůvodněné přemýšlením. Z nutkání, které (jak se domnívám a jak dosvědčuje řada dopisů) se shodovalo s přáním mnoha lidí". To jsou autorova slova z konce roku 1939, kdy vyšel první díl Obrazů.K této práci byl Vančura předurčen celou svou uměleckou i životní dráhou. Miloval staré kroniky, čerpal z nich pro svůj jedinečný jazyk, nacházel v nich vědomí tradice a souvislosti. K historiise obrátil už kdysi v Markétě Lazarové, baladickém příběhu o středověkých loupežných rytířích, k němuž se inspiroval v rodové kronice Vančurů z Řehnic. Tentokráte však nešlo o románovou fikci, nýbrž o dílo, jehož podkladem se mu staly materiály skupiny marxistických historiků, kteří byly aktivními spolupracovníky na jeho Obrazech. 
Kosmovi vyhradil Vančura podstatné místo v prvním dílu Obrazů.Pojal ho jako téma pro samostatnou novelu o prvním českém kronikáři. Kosmas je ve Vančurově pojetí velkou renezanční postavou, osobností lidskou i uměleckou, která žije potřebami přítomné chvíle. Ne tedy historik odtržený od života, probírající se pouze archívy, ale člověk naslouchající vypravování starců, nadšený milovník dávných zkazek, pozorovatel života, který je okouzlen jeho dary, aktivní tvůrce, zasahující do současné politiky. Má své lidské slabosti, dovede být stejně hašteřivý a zarputilý jako laskavý a přátelský. Slouží své zemi a touží svým dílem dokázat lásku a oddanost lidu, k němuž patří. Projekce Vančurova do postavy Kosmovy je tedy vskutku hlubší, leží v samé podstatě jeho umělecké práce i jeho občanského vědomí. Kosmas patří k nejvýraznějším kapitolám Vančurových Obrazů z dějin národa českého, tohoto monumentálního torza a jedinečného epilogu umělcova odkazu. 
Krása Vančurova jazyka se může naplno rozeznít jen hlasem. Docela se zdá, že Vančurovo vyprávění,stavba jeho věty, volba jazykových prostředků (jako tomu je například u Jaromíra Johna) s hlasem počítá, že básník komponoval některé své práce jako záznam zvukové podoby. Nebylo tomu tak, alespoň podle jeho svědectví. Kdysi přiznal, že své scény spíš vidí, než slyší. A vskutku. Čteme-li Vančurovy až architektonicky vytvořené periody, uvědomujeme si záhy, že jejich plasticita a barevnost stejně jako kresebná přesnost je tak sugestivní a konkrétní, že se před našima očima odkrývají děje a postavy jako na restaurovaných zašlých freskách. Ne nadarmo se česká kronika Vančurova jmenuje Obrazy z dějin národa českého. 
Vančura chtěl být malířem, ta láska mu zůstala, kreslil a maloval, psal o výtvarném umění; psal také divadelní hry a filmové scénáře, byl režisérem filmů, toužil po vizuálním vjemu. Miloval architekturu a žil v něm "utajený" architekt. Snad i proto stavba jeho věty má onen přísný řád. (Jeho literární odkaz vůbec i společenský postoj umělce komunisty je svědectvím o cestě řádu uměleckého, řádu nové tvorby stejně jako o aktivní účasti na přeměně řádu společenského.) Přes všechno toto vědomí jsou kvality Vančurova jazyka, jeho slovníku, tvarosloví, větné stavby, rytmu promluv jeho dialogů jako stvořeny pro hlas. Pevná kresba postav, pestrá plátna, architektonické řešešní prostoru, to vše volá po dimenzích lidského hlasu, který má schopnost života, zkonkrétnění, pravdy skutečnosti. Stačí přivřít oči a nemůžeme nevidět Kosmu, paní Božetěchu, Šebíře, Bruna a další postavy "jako živé". A stačí jen trocha fantazie, abychom se octli stejně ve dvanáctém století Kosmově na Pražském hradě nebo na Mělníku, když se jede usmířit s Šebířem, jako na Zbraslavi, kde Vančura, sledován zobajícími ptáčky, píše v nejtěžších letech národa pro jeho posilu své Obrazy. 
Vančurův Kosmas se poprvé rozezněl hlasem Karla Högra, ve štastně zkráceném scénáři, který se soustředil na čtveřici základních postav, ideu a etos novely, v únoru1972 v pražské Viole. Karel Högr mu s pokorou velkého umělce odevzdal své srdce a své umění: absolutní kulturu slova, barvu a teplo a melodii hlasu, mistrovství jemné diferenciace, přenosu práci s rytmem a tempem řeči, hřmotnost v košatých dialozích i mužný ztišený smutek, tón lyrický i lehce ironický a sarkastický, gesto vypravěče, které je nepateticky monumentální i lidsky prosté, rozvernost a živočišnost krásných renezančních pozemšťanů stejně jako jejich moudrost a potřebu přátelství a vzájemné podpory. Högr hlasem rozevře bohatý exterier krajiny stejně jako vytvoří ztišený interiér, v němž slyšíš poslední vzdech paní Božetěchy. Jestliže Vančura vytvořil v Kosmovi obraz dvanáctého století viděný skutečností konce let třicátých století dvacátého a navíc je obdařil znaky svétváře a sklenul impozantní oblouk hovořící o vědomí souvislosti s těmi, kdo byli před námi, pak Högrovo umění prokázalo, že Vančurův dějinný portrét má nadčasovou platnost. 
Vladimír Justl.

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

od V

Vančura: Kosmas

Viewegh: Nápady laskavého čtenáře