Karel Havlíček Borovský

Miroslav Doležal

Ladislav Kazda

Míla Kraus

Pavel Kuneš

Jan Faltýnek

Karel Nedbal

Zdeněk Štěpánek

František Filipovský

El Car

Walther von der Vogelweide

Karel Čapek

Karel Höger

Zuzana Burianová

Karel Gott

Jan Werich

Petra Černocká

Karel Jaromír Erben

Ladislav Pešek

Jaromír Tomeček

Ivan Vyskočil

Denisa Kirschnerová

Milan Drobný

Felix Holzmann

Bohumil Bezouška

Ota Sklenčka

Alfred Strejček

Karel IV.

Pavlína Filipovská

Josef Skupa

Jan Welzl

Antonín Zápotocký

Jiří Suchý

Jiří Šlitr

Arnošt Lustig

Karel Poláček

Miloslav Šimek

Miloš Nedbal

Jan Rotter

Josef Somr

Bedřich Zelenka

Josef Hlinomaz

Nina Divíšková

Jan Kačer

Martina Formanová

Jan Pivec

Ivan Mládek

Jana Werichová

Jaroslav Hašek

Karel Šíp

Klement Gottwald

Gustav Husák

František Nepil

Josef Lada

Tatiana Dyková

Liturgický text

Milan Friedl

Aleš Sigmund

Jaroslav Uhlíř

Dalimil Klapka

Boris Rösner

Marek Eben

Petr Kostka

Vladislav Beneš

Petr Štěpánek

Jiří Štěpnička

Různí interpreti

Vlasta Burian

Josef Bláha

Naďa Gajerová

Vítězslav Vejražka

Rudolf Hrušínský

Václav Postránecký

Jitka Molavcová

Oldřich Musil

Jindřich Narenta

Jiří Mikota

Eduard Kohout

Lubomír Lipský st.

Vladimír Brabec

Jana Šulcová

Jaroslava Tvrzníková

Blanka Bohdanová

František Smolík

František Němec

Radovan Lukavský

Slávka Budínová

Otakar Brousek st.

Vlastimil Fišar

Miloš Kirschner

Ladislav Trojan

František Roland

Bedřich Karen

Jiří Holý

Václav Voska

Jiřina Petrovická

Bořivoj Navrátil

Marie Vášová

Josef Langmiler

Čestmír Řanda

Milan Mach

Luděk Munzar

Martin Růžek

Leopolda Dostalová

Miroslav Homola

Alois Švehlík

Milouš Jakeš

Antonín Novotný

Zdeněk Nejedlý

Leonid Iljič Brežnev

Dana Medřická

Autobiografie a biografie

Česká literatura

Dějiny a historie

Děti a mládež

Dobrodružné romány

Dramatizace

Film, divadlo, rádio a TV

Humor, komedie a satira

Klasika

Novely a povídky

Poezie

Pohádky

Společenská próza

Umění a zábava

Literatura faktu a publicistika

Jaroslav Uhlíř a Karel Šíp - telefonické pozvání do pořau

Odpovídají Jaroslav Uhlíř a Karel Šíp

Kanon a Karel Steklý

Odpovídají Jaroslav Uhlíř a Karel Šíp - Zavěste, prosím, opět volá Semafor

Philippe Künec - Po krátkém čase léta Páně 1341 se král Jan a Karel vrátili do Čech - Vita Caroli. Vlastní životopis Karla IV.

Zkoušení 9. a 10. díl (Hurvínkův dějepis: Karel IV...)

Karel Želenský

Karel Hašler

Karel

Karel Nedbal vzpomíná na Vinohradské divadlo

Strejda Karel I. - Moje rodina

Karel Jiskra hledá Bohouše Pálu

Karel - Moje rodina

Zajímavosti ze světa – Karel Kyncl 18:17

Jaroslav Uhlíř a Karel Šíp - telefonické pozvání do pořau - Zavěste, prosím, opět volá Semafor

Český rozhlas je největším výrobcem audiozáznamů v České republice. Jeho záměrem je postupně zpřístupnit rozhlasový archiv (mluvené slovo, hudbu a další pořady), tak i fyzické nosiče na jednom místě online. Nabízené záznamy pořadů jsou dodávány ve vysoké kvalitě upravené zvukovými mistry.

Radioservis a.s.

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy

Proslulé loutky Spejbla a Hurvínka vznikly v roce 1920 (Spejbl) a 1926 (Hurvínek). Život jim vdechl a jejich charakter určil divadelní nadšenec Josef Skupa (1892-1957). Spejblovi přiřkl roli nespokojeného bručouna a popleteného poučovatele svého prostořekého syna Hurvínka. Mluvil obě postavy tak, že plynule přecházel z basu otcova do fistulky synka. 
Dialogy obou protagonistů postavil na principuzaskočeného učitele, maskujícího svou nedotknutelnost rodičovskou autoritou a důsledně zvídavého žáka. Jeho loutkové postavičky si záhy získaly obrovskou popularitu a rozhovory obou hrdinů byly nahrávány na gramofonové desky, které jejich slávu dále šířily. Komplet pěti alb obsahuje maximum dostupných zvukových nahrávek scének a výstupů Josefa Skupy pořízených firmou His Master's Voice, dále pakUltraphonem, Supraphonem, záznamů z archivu Českého rozhlasu a z pozůstalosti tvůrce. 
Nahrávka je určena nejen znalcům, nadšencům, sběratelům, fandům, ale i nováčkům mezi obdivovateli díla Josefa Skupy. 
Hold velkému iniciátorovi postaviček Spejbla a Hurvínka!

Bezouška: Noví hrdinové okamžiku

Z komentáře Bohumila Bezoušky k původnímu 2LP albu 1218 0661 "Noví hrdinové okamžiku" vydanému Supraphonem v roce 1985 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Nebyla to jen snaha přispět k oslavě 100. výročí otevření Národního divadla, co mě přivedlo k myšlence napsat pokračování Průchových Hrdinů okamžiku. Osudy, touhy, myšlenky a názory starých herců mě průběžně zajímaly už od mých divadelních začátků. A jak šel život u divadla, množily se i vlastní poznatky, prožil jsem leccos, co tvořilo tu i tam analogii, a teprve pak jsem monology mohl napsat - a to bez ohledu na jakékoli jubileum. HRDINOVÉ OKAMŽIKU! Dovolil jsem si použít titulu Jaroslava Průchy nejen proto, že o žádném lepším prozatím nevím, ale především proto, že myšlenka zpodobnit a zpřítomnit některé z herců naší slavné divadelní minulosti není má a je výhradně Průchova. Milý Jaroušek Průcha! Určitě by mně neměl mou troufalost 
za zlé - jeho monology ze čtyřicátých let čekaly na pokračovatele stejně jako budou moje čekat na svého....Nemusím snad dodávat, že monology tak jak jsou, nebyly nikdy prosloveny. Jsou v nich jen fakta, slova a myšlenky té které postavy a úkolem mé fantazie bylo dát jim tvar monologu. Stál jsem někdy před stejným problémem jako Průcha. Nabízela se mi lákavá témata jako Zdeněk Štěpánek, Jiří Steimar, František Roland, Bedřich Karen, Saša Rašilov, Míla Pačová, Leopolda Dostalová a jiní, ke kterým jsem sice měl blízko a osobně je znal, ale které má divák ještě příliš v živé paměti: couvl jsem před nimi, stejně jako Průcha kdysi couvl před Vojanem a nechal o něm pouze vyprávět Pravoslava Řadu. Myslím si, že Václav Vydra a Rudolf Deyl s Růženou Naskovou jsou pro dnešek mezi hranicí a lze jen čekat, až přijde Průchův a můj pokračovatel, který se možná teprve učí číst a psát. 
Když jsem dokončoval první verzi své práce, umíral Jan Pivec. Často jsem s ním o pásmu monologů hovoříval a četl jsem mu z nich. Měl jsem radost z jeho zájmu a vyslechl jsem řadu jeho moudrých rad. A tak památce velkého českého herce Jana Pivce své monology připisuji. 
Nuže, prosím, poslouchejte! 
 
Pozn.vydavatele: pro digitální vydání jsme zvolili vydání nejprve prvního LP původního kompletu 
Druhé LP vyjde jako samostatný titul v únoru 2020.

Ač zemřeli - ještě mluví IV.

Původní LP album 1018 3571 z cyklu Supraphonu Ač zemřeli - ještě mluví - díl IV. bylo vydáno v roce 1982. 
 
Ota Sklenčka spojuje zasvěceným průvodním slovem dokumentární záznamy hlasů významných osobností - na tomto albu promlouvá např. o mateřštině český jazykovědec a proslulý bohemista akademik František Trávníček, 
na svůj život vzpomíná spisovatelka Anna Marie Tilschová, moravský prozaik a básník Metoděj Jahn vypráví o jeho rodném kraji, Valašsku, 
spisovatel Ota Pavel mluví o knize Jak jsem potkal ryby, kterou právě píše, zazní i vzpomínky prvního sportovního redaktora a rozhlasového reportéra Josefa Laufra, 
malíř Jan Zrzavý vypravuje o svých malířských začátcích...další a další vzpomínky známých osobností či na známé osobnosti vycházejí poprvé digitálně

Taťuldo, zhasni!

Hurvínek, Spejbl a Mánička na stopě vynálezu žárovky 
 
Novinkové album z dílny Divadla Spejbla a Hurvínka pokračuje v linii zábavných i trochu poučných příběhů věcí kolem nás. Po vesele napínavé historii vysavače a žvýkačky je na řadě žárovka. Kdo ji vymyslel, jaké kolem toho byly zápletky, kdo jsou pánové Göbel, Edison, Křížík a Tesla? Jakou roli v tom hráli Spejbl, Hurvínek, Mánička, bábinka, Brno a hantec? Co způsobila prasklá žárovka, proč má pan Spejbl závratě a paní Kateřina nosí v kabelce kleště? To všechno a ještě mnohem víc si poslechnete na cédéčku v příběhu napsaném Denisou Kirschnerovou, režírovaném a obrázky vyzdobeném jejím bratrem Mikim, muzikou ozdobeném Janem Lstibůrkem a zaplněném mnoha zajímavými postavami.

Dobývání vesmíru

Tři, dva, jedna… vítejte na palubě a připravte se na průlet jednou z mnoha dimenzí naší historické paměti. Počínaje rokem 1957, kdy Země získala svou první umělou družici, vysílal Československý rozhlas mnoho relací týkajících se tohoto atraktivního odvětví vědy a techniky. Zejména počáteční fáze kosmických letů po roce 1961 však byla prezentována výhradně (a často velmi agilně) v souladu se socialistickou propagandou. Přestože později se neskrývaná uštěpačnost, ironie, nebo dokonce posměch vůči "druhé straně" poněkud zjemnily a autoři zpráv i reportáží volili věčnější tón, až do roku 1989 na rozhlasové vlně samozřejmě dostávaly více prostoru sovětské kosmické počiny. Přesto mají zpravodajské pořady o dobývání vesmíru svou hodnotu jako nedílná součást rozhlasové historie.

Lada: Říkadla

Lidová říkadla jsou krátké jednoduché básničky s výrazným rytmem, určené pro nejmenší děti. Napomáhají při dětských hrách, procvičují řeč v podobě různých jazykolamů, škádlí děti a rozvíjejí jejich fantazii. Nejznámější dětská říkadla uspořádal malíř Josef Lada do sbírky, kterou ilustroval obrázky, korespondujícími svou hravostí a jednoduchostí s rytmizovaným textem. Tato leporela s říkadly učí již mnoho generací batolat nejen ke správné výslovnosti, ale k řeči vůbec. Nyní vychází padesát dva těchto nejznámějších krátkých básniček na našem albu nejen v mluveném přednesu Josefa Somra, ale vzápětí je vždy každé říkadlo, zhudebněné Janem Rotterem, zazpíváno dětským sborem. Děti znají tento cyklus Ladových říkadel i z vysílání České televize v rámci dětských pořadů. 
Příkladná ukázka skvělé didaktické pomůcky, která seznamuje děti se světem, rozvíjí jejich fantazii, techniku řeči i zpěvu, a to vše formou krásného uměleckého díla!

Šimek & Sobota Komplet 1977-1983 - Klasika a objevy

Hovoří a zpívají Miloslav Šimek, Luděk Sobota, Petr Nárožný, Jana Svobodová, Luboš Svoboda, Uršula Kluková, Valerie Čižmárová, Viktor Sodoma, Pavel Bobek, Zuzana Burianová, Miluše Voborníková, Miroslav Paleček, Michael Janík, Hana Zagorová, Petra Černocká, Jitka Molavcová, Jiří Korn, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, Karel Šíp, Jaroslav Uhlíř, Eva Olmerová, Jiří Dědeček a desítky dalších 
 
Záznam vývoje humoru dvou významných představitelů komiky z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let 
 
Tento komplet 10CD navazuje na předchozí boxy Šimek & Grossmann (SU6183-2) a Šimek & Sobota & Nárožný (SU6401-2). Zachycuje vývoj humoru Miloslava Šimka a jeho divadelní skupiny v letech 1977-1983, v němž došlo k postupnému přerodu společné komické trojice s Petrem Nárožným ve dvojici Šimek & Sobota, kteří se v této době pokouší znovu definovat své autorské a interpretační partnerství. Na deseti CD se můžeme přesvědčit, že Šimek a Sobota byli ve své době respektováni jako nositelé originálního a nápaditého humoru a jako takoví účinkovali nejen v divadle Semafor, ale objevovali se i v různých televizních pořadech a na gramofonových deskách. Odtud také pocházejí záznamy použité na kompletu. Cílem výsledné kompilace ale není jen zmapování vývoje humoru obou protagonistů. Jde i o zachycení atmosféry doby v tématech, jimiž bavili své publikum, a v hudebním doprovodu, tedy v písních zpěváků, kteří patřili ke stálému přátelskému týmu dvojice těchto komiků. 
 
Výběr a sestava Jan Richter, Lukáš Sýkora, Jakub Kamberský a Oldřich Zámostný

Zavěste, prosím, volá Semafor

Sestřih záznamu dvou pořadů Divadla Semafor potěší nejen pamětníky, kteří si pod jmény účinkujících osobností vybaví okamžitě důvěrně známé tváře z televizní obrazovky a z jeviště. Pořad Zavěste prosím, volá Semafor sestavil Miloslav Šimek s pomocí režiséra Jána Roháče, premiéru měl 5. dubna 1972 v divadle Semafor a do konce sezóny 1988/89 se v obměnách (Zavěste, prosím, opět volá Semafor) dočkal 310 repríz. Ať už jste tehdy seděli v hledišti Semaforu, nebo pořad znáte jen z tehdejší TV obrazovky, případně jej neznáte vůbec, určitě vás toto album pobaví!

Vita Caroli - Vlastní životopis Karla IV. + Hudba v českých zemích na dvoře Karla IV.

K výročí krále Karla IV. (700 let) vychází v jednom kompletu nahrávka zachycující mluvené slovo i ukázky původní středověké hudby, tak jak zněla v českých zemích v době vlády našeho nejvýznamnějšího panovníka. Vlastní životopis, sepsaný Karlem IV. pod názvem Vita Caroli, je jako literární autoportrét v evropské středověké literatuře ojedinělým dílem. Výjimečnost autorovy osobnosti spočívala už v tom, že na rozdíl od svých současníků na evropských trůnech, kteří nedovedli číst ani psát, byl Karel Lucemburský člověkem nesmírně vzdělaným, vystudoval pařížskou Sorbonnu a plynně hovořil i psal v pěti evropských jazycích. Své vladařství pojímal král Karel IV. v duchu teorií sv. Augustina jako službu a v souladu s tím se snažil vykonávat i své "řemeslo královské". Bohaté životní osudy a zkušenosti z mládí se rozhodl zachytit proto, aby postavil před oči svých nástupců "zrcadlo knížecí", tedy jakési výchovné resumé bouřlivých dobrodružství, prokládaných teologicko mravními úvahami. Píše také nesmírně zajímavě o svých věšteckých schopnostech. 
Jan Kačer čte Vlastní životopis v dokonalém souznění s Karlovým vynikajícím dílem literárním, historiografickým i vladařským. Na tuto slavnostní četbu navazuje rekonstrukce hudebních kompozic mnohotvárné podoby hudby doby Karlovy, pro niž je charakteristické dynamické pronikání nových výrazových struktur. Styl hudby komponované v pařížské katedrále Notre Dame či podoba tzv. ars nova a hudby italského Trecenta zdomácněly v Čechách v kratších písňových formách, oblíbených v klášterech, mezi studenty a kleriky pro svůj energický modální rytmus a muzikantské pohrávání s jednotlivými hlasy. Pronikl i do taneční a populární hudby, studentských koled a světských milostných písní. Pozoruhodná demokratičnost hudební kultury doby Karlovy se projevuje i v písních duchovně lyrických, v nichž se prosazovala vedle latiny stále více čeština. Soubory Symposium musicum a Pražští madrigalisté představují tuto mnohotvárnou podobu středověké hudby a písní s dobovými nástroji v zasvěcené interpretaci. 
 
Poklady z archivu Supraphonu: četba z výjimečného literárního díla našeho nejvýznamnějšího panovníka, doprovázená hudbou a zpěvem písní, které mohl Karel IV. slýchat v chrámu i na hostinách

Suma sumárum

Vše, co můžeme od Jana Wericha slyšet v jednom padesátihodinovém kompletu s přílohou nikdy nevydaných zvukových objevů 
 
Osvobozené divadlo 1925-38, Osvobozené divadlo za války aneb Co vzkazovali V+W přes oceán domů, Voskovec plus minus Werich, Pěst na oko, Divotvorný hrnec, Jan Werich a Miroslav Horníček Předscény, Jaroslav Hašek Ze světa zvířat, Anekdoty a vůbec, Fimfárum, Deoduši, O žlutém mužátku, Italské prázdniny, Forbíny vzpomínek I a II, Gramotingltangl, Táto, povídej!, Voskovec a Werich Vídeň 1971, Co tomu říkáte, pane Werich?, Poslední forbína 1974, Lucerna 1977, Hovory H, Jan Werich neznámý, Jan Werich Delikatesy, Jan Werich Poklady z archivu, Rarity 
 
Souhrn všech nahrávek s Janem Werichem z archivu Supraphonu a soukromých sběratelů (Karla Koliše, Ondřeje Suchého, Jiřího Borovičky, Jindřicha Kučery, Gabriela Gössela, Petra Prajzlera, Prokopa Voskovce ml.). Sestavil Jakub Kamberský tak, aby komplet obsahoval vše, v čem se autorsky podílel Jan Werich. Některé již vydané tituly (Poslední forbína 1974, Lucerna 1977) vycházejí v dosud nevydané rozšířené verzi. Mezi rarity patří např. záznam z návštěvy Jana Wericha v rodině bratra Jiřího Voskovce, nález tří neznámých nahrávek Voskovce a Wericha z počátku 30. let a řada dalších kuriózních a objevných zvukových pokladů. Osobnost Jana Wericha tak září ve všech jeho podobách - geniálního herce, zpěváka, autora, vypravěče, glosátora a mimořádného zjevu české kultury 20. století.

Formanová: Skladatelka voňavého prádla

Mladá, krásná dívka se seznámí s nejslavnějším českým zpěvákem Karlem Gottem při jednom z jeho koncertů v Brně. Odjede za ním do Prahy a prožije řadu let po jeho boku. Současně, kromě niterného poznání zákulisí českého showbyznysu a světa modelingu, studuje na FAMU scenáristiku. Martina, inteligentní a půvabná bytost, citlivě reaguje na všechny vnější podněty tak zářivého a vzrušujícího světa, který se jí postupně hroutí před očima a z jejích představ o krásném životě s panem Božským zůstávají trosky. Aby se znovu postavila na vlastní nohy, odjede za sestrou do USA, kde seživí jako uklízečka a zároveň dopisuje svou diplomovou práci. Při jejím dokončování se setká s režisérem Milošem Formanem, dalším osudovým mužem svého života. Na opačném konci světa začíná žít druhou etapu výjimečného života, dovršeného šťastným narozením vytoužených dětí. 
Svůj mimořádný osud vypráví Martina Formanová nesmírně upřímně k sobě a se sympatickým nadhledem a humorem, jakoby lehce apřirozeně, zároveň ohleduplně ke všem aktérům tak atraktivního světa. Cítíme, že Martina Formanová nic nepřizpůsobuje svým spisovatelským ambicím, přičemž pravdivost její zpovědi je fascinující. 
TatianaVilhelmová má v mnohém s Martinou Formanovou společné. Obě jsou nevšední ženy, jež dosáhly společenských vrcholů kombinací vlastního přičinění i šťastným řízením osudu. Zajímavě zastřený hlas TatianyVilhelmové a její silný prožitek vyprávěného příběhu vytvořily dokonalou harmonii mezi autorkou a interpretkou. 
 
Knižní besteller nyní v audiopodobě!

Táto, povídej! Komplet

Jan Werich a Jana Werichová	Táto, povídej! 
Režie a dramaturgie Vladimír Rohlena a Jiří Melíšek 
V létě roku 1969 nabídl rozhlasový režisér Jiří Melíšek, pracující ve dvojici s Vladimírem Rohlenou, že nahraje pro Československý rozhlas životní vzpomínky Jana Wericha. Bylo to v době již počínající normalizace, která však ještě neudeřila plnou silou, takže bylo možné v září téhož roku, postupně,každou sobotu Werichovo svobodné vyprávění, vzpomínky a úvahy vysílat. Půlhodiny, ve kterých si spolu vyprávějí Jan Werich s dcerou Janou, byly nazvány Táto, povídej! Staly se nesouměřitelným fenoménem, celý národ tehdy naslouchal po dobu několika měsíců dosud neznámému sumarizování tohoto umělce. Vzpomínky Jana Wericha mají dvě roviny: chronologické řazení událostí, příběhů a konstatování. V rovině druhé pak nespoutané odbočky nečekaných asociací, jiskření nápadů a humorných vložek. Úkolem dcery Jany bylo nejen glosovat otcovo vyprávění, ale držet tok jeho vzpomínek v předem dohodnutém celku. Z devíti hodin celkového záznamu vyšel počátkem sedmdesátých let malý, osmdesátiminutový sestřih na 2 LP Pantonu, který byl po celá desetiletí jedinou zprávou o legendárním pořadu. Nyní vychází celý, nesestříhaný záznam v kompletu 8 CD. Čerpá z archivu ČRo, Supraphonu a Jiřího Melíška, obsahuje také hodinu vyprávění, vydaného v roce 2000 nakladatelstvím Lotos. Navíc se podařilo vyhledat irozhovory dosud nikdy neslyšené. 
Uslyšíme tedy konkrétní, velmi podrobné vzpomínky na počátky, aktéry a jednotlivé hry Osvobozeného divadla. Důležité a nesmírně zábavné je dále vyprávění o tzv. hovadismu, směru, vyznávaném nejenom protagonisty divadla, ale i řadou jejich přátel a známých. Z něj pak plynou gejzíry humorných příběhů, nazvaných v našem kompletu pracovně Koktavý telegram, Kapesník, Kanon, Vítej nám, otče vlasti, Hovadnej Tonda, atd. Werichovy vzpomínky vrcholí emigrací a životem v USA ve čtyřicátých letech, kdy se ke slovu dostává výrazněji i Jana. 
Táto, povídej! je zdrojeminformací o celé první polovině minulého století v české, ale i francouzské a americké kultuře, doplněné nesmírně cennými postřehy mimořádného člověka Jana Wericha. 
Kompletní záznam legendárníhorozhovoru s dosud nikdy nezveřejněnými pasážemi.

Český Slavín

Původní LP komplet DM 15107-111 "Český Slavín" vydal Supraphon v roce 1964 - nyní komplet vychází poprvé digitálně. 
Průvodní slovo Milana Friedla uvozuje, doplňuje a provází nahrávky hlasů, vzpomínek, názorů či recitace vlastního díla vynikajících osobností české kultury 
(např. Josefa Hory, Vítězslava Nezvala, Františka Halase, Konstantina Biebla, Petra Bezruče, Eduarda Basse, Jiřího Mahena, Heleny Malířové, Gabriely Preissové, 
Karla Čapka, Václava Vydry a mnoha dalších básníků, spisovatelů, malířů, skladatelů a herců). 
Leckteré dokumentární záznamy jsou technicky velmi nekvalitní, jejich cena je však historická; tkví v jejich autentičnosti, v možnosti "poznat JE", 
alespoň malinko nahlédnout do "JEJICH" myšlenek, poznatků a názorů - na svoji dobu, na umění či život jako takový.

Mládek: Zápisky šílencovy (Trilogie úterý, Moje rodina)

Ivan Mládek, hudebník, zpěvák, textař a malíř amatér, je také autorem několika vyprávění z vlastního života. Tak jako v malířství je Mládek fascinován vlastním objevem zákonu obrácené perspektivy, kdy věci blízké jsou malinké a vzdálené obrovské, tak i ve vyprávění se zaměřuje na detailní popisy jednotlivých členů rodiny a podrobná líčení vlastních každodenních úkonů s úpornou potřebou zachytit každou maličkost. Popírá tak jakoby zákony příběhu a s nutkavým puntičkářstvím popisuje například své probuzení, ranní toaletu, oblékání, cestu k tramvaji, jízdu tramvají i snídani v mléčné jídelně. Jeho formalistické objevy jsou nečekané a v kombinaci se smrtelně klidným projevem autora vytvářejí komické situace, jež jsou zdrojem osvobozujícího humoru. Na našich nahrávkách je Ivan Mládek ještě opravdu mladý tělem i duchem. 
Kompilace nejlepších humorných příběhů ze života Ivana Mládka!

Čapek: Album scén z divadelních her

Karel Čapek (*9. ledna 1890 – †25. prosince 1938) 
 
Vybráno z obsáhlého komentáře Vladimíra Müllera k původnímu kompletu LP DV 15308-10 z roku 1967: 
 
....Jistě dobrá polovina her Karla Čapka - z toho tři za bratrské spolupráce Josefa Čapka - měla šťastný úděl a znásobila své četné domácí úspěchy mnoha úspěchy zahraničními. 
Karel Čapek, veličina moderní české literatury a klasik z nejživotnějších, stal se i významnou osobností písemnictví světového, které se k němu neustále vrací. 
K bezpočtu posudků a zhodnocení českých přistupuje přebohatá kritická literatura zahraniční, a není proto vyloučeno, že kdyby se sebraly stati domácí a cizí, 
vydalo by to úctyhodnou řadu svazků, které by možná počtem dokonce předčily počet svazků nadepsaných jménem Karla či bratří Čapků. 
..................... 
Výchozí místo patří ovšem Lásky hře osudné, moderní commedii dell arte se situacemi tragikomickými, pasážemi lyrickými v rozličných polohách, a s ironickým vyzněním: 
nad opravdovým citovým vztahem dvou soků vítězí podlé chytráctví třetího. Komedie nezvyklého tvaru bývala s oblibou uváděna mladými, především studentskými soubory. 
Prosinec 1921 byl patrně prvním profesionálním představením Lásky hry osudné. 
.................... 
Loupežník se poprvé objevil na plakátech Národního divadla 2. března 1920 ...vzbudil zjevné rozpaky. Všestranně nezvyklé dílo! 
Realismus v prvním a třetím aktu, ovšem realismus neobyčejně osobitý ve druhém dějství básnická stylizace a verše nového typu. 
Do řeči lidí mísily se tu hlasy ptačí, hovořící lidskou řečí. 
První dějství mělo obvyklou délku, druhé nezvykle krátké a třetí zase nezvykle dlouhé. Odvážné situace a odvážná slova. Dohady o smyslu hry. Nejistota, k čemu se přiklonit. 
Přitakat rozumu, podrobenému životním zkušenostem? Vzdychnout nad uprchlým mládím? Postavit se na stranu bezohledně dobyvačného a přes překážky jdoucího Loupežníka? 
................... 
Při prvním uvedení na Národním divadle se Loupežník vyžil šestnácti představeními, což tenkrát při průměru šesti sedmi repríz znamenalo úspěch. 
Ten počet však hladce překonala hned příští Čapkova hra R. U. R. (Rossum's Universal Robots), provedená v Národním divadle poprvé 25. ledna 1921. 
Za necelý půlrok, tj. do konce sezóny, docílila v Národním a Stavovském (dnes Tylově) divadle dohromady sedmadvacet představení a když v sezóně 1927-28 mizela z repertoáru, chlubila se již víc než půlstovkou představení. 
Tenkrát se už také slovo "robot" užívalo v běžné mluvě a obohatilo i slovníky nejedné řeči cizí. Tedy neklamná známka popularity, kterou hra získala. 
............................ 
"Přiznávám se," napsal tenkrát autor, "že k napsání této hry mne svedl její děj, zejména ony dva akty, kde hrstka lidí očekává se vztyčenou hlavou svůj konec; 
lidský heroismus je mou zamilovanou myšlenkou a zlákal mě vlastně k této látce. A nechť se kdokoliv zdá plynout z hotové hry, této myšlence jsem zůstal věren. 
Dr. Hillar kdesi namítl - jistě právem - proti mému kusu, že vlastně nepředvádí rozpor Robotů s lidmi. Je to pravda; jenže mně nešlo o Roboty, nýbrž o lidi. 
Uvažoval-li jsem o něčem úsilovně při stavbě dramatu, tedy to bylo o těch šesti nebo sedmi lidech, kteří měli být představiteli lidstava. Ano, horoucně jsem chtěl, aby ve chvíli, kdy nastává útok Robotů, cítil divák, že nyní jde o něco nekonečně cenného a velikého, a to že je lidstvo, člověk, to že jsme my. O toto "my" šlo nejvíce, to byla vůdčí myšlenka, to byla tendence, to byl vlastní program celé práce." 
....................... 
....najdeme tu také další hru bratrské spolupráce - Ze života hmyzu, provedenou poprvé v Národním divadle za režie K. H. Hilara a ve výpravě Josefa Čapka 8. dubna 1922...... 
Ve společném článku (Bratři Čapkové) mluvili o formě společné práce, o inspiraci i o tendenci hry a klidně připouštěli, že se v ledačems prohřešili proti odborným poznatkům a pravdám přírodopisců. 
Na omluvu či spíše na vysvětlenou však připomněli, že "chtěli psát o lidech a nikoli o hmyzu", a dodali: "překvapující a krutá analogie lidských zvyků a řádů s popudy a řády říše hmyzí, toť záminka této morality; 
je to křivé zrcadlo nastavené člověku; je to šalebný trik, jenž ukazuje náš život v jiném světle a vyvolává kritiku dejme tomu sobectví požívačného, sobectví rodinného, sobectví státního daleko účinněji, než by bylo lze v podobě lidské." 
Autoři, kteří si hrou vysloužili označení pesimistů, uvedli také ve své zpovědi, že postava Tuláka měla mít původně úkol více méně spojovací a komentující, ale potom, jak už to bývá, 
postava začala žít svým životem a zabrala si pro sebe tolik místa, že se stala postavou ústřední, umocňující myšlenku a zacílení díla. 
........................... 
Věc Makropulos uvedli 21. listopadu 1922, ale svým zrodem to bylo dílo starší. Vlastně: zrodem myšlenky. 
Podle autorova vyznání se v něm nápad ozval už před robotskou utopií a původně měl být zpracován románově jako Krakatit. Ale potom dostal námět tvar dramatický. 
Prý byla hra napsána spíše proto, poněvadž autor už chtěl mít motivy tohoto druhu za sebou, být s nimi vyrovnán. Tak to čteme v předmluvě ke knižnímu vydání spolu s četnými narážkami na posudky, 
které spatřovaly ve hmyzí komedii dílo pesimistické. Proto tedy Věc Makropulos chtěla říci "lidem něco útěšného a optimistického". 
A Čapek uvažuje: "Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let je dobré; myslím jen, že prohlásit šedesátiletý (průměrně) život za přiměřený a dosti dobrý, není právě zločinným pesimismem!" 
První představitelkou třistaleté ženy mnoha jmen a mnoha životů - Eliny Makropulos, Eugenie Montez, Elsy Müller, Ekateriny Myškiné, Elliany Mac Gregor, Emilie Marty - byla Leopolda Dostalová. 
První nastudování Věci Makropulos bylo dílem Karla Čapka, sám si hru režíroval. 
.................... 
S Čapkovou Věcí Makropulos začala brzy soupeřit Janáčkova Věc Makropulos a dá se říci, že opera nejednou vytlačila činohru..... 
Operní Věc Makropulos měla premiéru v Brně 18. prosince 1926 a do pražského Národního divadla se dostala v březnu 1928, kdy už zde byl repertoár obohacen dalším společným dílem bratří Čapků - Adamem Stvořitelem. 
Premiéra 12. dubna 1927 měla velký vnější úspěch, ale jinak se o úspěchu nedala mluvit. Přesvědčují o tom čísla. 
Do konce sezóny prošla tato sedmiobrazová fantastická komedie, charakterizovaná kritikou jako filosofická revue, celkem sedmnácti představeními a příští dvě sezóny k tomu připojily čtrnáct repríz, 
což sešteno dává dohromady jedenatřicet představení. A to bylo na dílo tak úspěšné autorské dvojice pramálo. Snad měl na tom chabém ohlasu podíl myšlenkový či dějový chaos, úsilí autorů vtěsnat do komedie 
co nejvíce aktuálních problémů, vyvěrajících z konfliktu individualisty a kolektivisty, prostě - dílo se neozvalo tak, jak bylo u čapkovýských děl tehdy již pravidlem. 
......................... 
"V zájmu Karla Čapka i bratří Čapků by bylo," čteme v kritice, "aby se již co nejdříve vymotali ze začarovaného kruhu svých utopistických motivů, které nutně obracejí pozornost k povrchu látky a odvracejí ji od živého člověka.... 
Požadavek kritiky nenašel dlouho ohlas. Karel Čapek jako dramatik se totiž odmlčel na plných deset let. 
A když se pak opět přihlásil na jevišti ke slovu, vyhověl citovanému přání jenom zpola. Neustoupil od utopie, promítl ji však do hrozící aktuálnosti a dal tu promluvit lidem nejrůznějších typů. 
Na utopii, na vymyšlenou nemoc, reagoval člověk. Do řeči rozumu pronikal stále silněji hlas srdce. Ale dílo přesto nevyznívalo optimisticky, naopak. 
Vítězí tu ničivě bezhlavý zfanatizovaný dav: pod jeho zběsilostí hyne dobrodějný lékař-objevitel Gallén. 
....... 
Premiéra Bílé nemoci byla v Národním divadle 29. ledna 1937, tedy v době, kdy už v naší bezprostřední blízkosti se netajil fašismus rozpínavými záměry a dával nám soustavně ze sousedství najevo své úmysly. 
......... 
Zdeněk Štěpánek ztělesnil postavu maršála na scéně i na plátně, kam se dostal film v režii Hugo Haase.....Podle Štěpánkova vyprávění pomýšlel Karel Čapek na trilogii, jejíž úvodní části by byla Bílá nemoc 
a dílem závěrečným drama o diktátorovi. Ale zamýšlená trilogie zůstala torzem, skončila druhou částí - Matkou, uvedenou poprvé Karlem Dostalem na scénu dnešního Tylova divadla 12. února 1938, 
na samém prahu událostí, které nás pak vrhly do krizí, vedoucích ke katastrofě. Ty také zavinily předčasné zmizení hry z repertoáru. Námět Matky zrodila doba. 
........... 
Dík Čapkovi anebo Čapkům vtrhlo na scénu činohry Národního divadla nové umění, ať už v ohledu dramaturgického, ať inscenačním. 
Čapkovské premiéry jsou nejen pro Národní divadlo, ale pro českou dramatiku, resp. divadelnictví vůbec, důležitými mezníky historické závažnosti... 
.................... 
Vybrané úryvky, naplňující trojici desek, sledují i cíl dokumentární ...... Někteří z naší besedy jsou na trojici desek přítomni svým uměním nahrávkami dnešními či minulými a jejich umění 
vyzrálé léty je konfrontováno s uměním nových tlumočitelů čapkovských děl, kteří přistupují k slavným hrám jako k velkému odkazu včerejška osobitým způsobem. 
A tak tu máme rozličný styl interpretace a v tom i doklad, že díla Karla a Josefa Čapka byla a jsou hercům stále živým zdrojem tvůrčích podnětů svými hodnotami myšlenkovými a uměleckými.

El Carova parta

Z komentáře Jaroslava Maxmiliána Navrátila k původnímu LP albu 1114 3049 "El Carova parta" vydanému Supraphonem v roce 1982 a nyní vydávanému poprvé digitálně: 
Umělecká práce Karla Jiráčka - legendárního El Cara - se nesmazatelně vepsala do historie našeho revolučního proletářského umění. Jeho dělnická rytmodeklamační skupina El Carovců byla založena krátce po vítězství gottwaldovské levice na V. sjezdu KSČ v r.1928, kdy se revoluční dělnické třídě otevřely nové perspektivy nástupu konečné vítězství nad kapitalismem. El Carova parta patří k oněm proletářským uměleckým kolektivům, které celou svou politicko agitační a uvědomovací činností mezi dělnickou mládeží a pracujícími přispěly k naplnění historického poslání naší dělnické třídy. El Carovy písně a verše byly vždy identické s pocity dělníků, vždy burcovaly, ukazovaly cestu a vyzývali k boji...Šířili proletářskou ideologii prostřednictvím písní, poezie, satirických kupletů, parodií, pásem a scének a každé jejich vystoupení bylo skutečným povzbuzením třídního uvědomění. Uměli se přiblížit mladým lidem, dovedli je získat a strhnout k boji za spravedlivější svět, za svět bez válek, nezaměstnanosti, bez vykořisťování a hladu. V souhrnu představuje El Carova tvorba několik set písní, básní a jiných textů, zhudebňovaných nejčastěji talentovaným samoukem Graciánem-Mílou Krausem. Volil pro ně zpravidla typ úderné a útočné satiry, ve které si bral nemilosrdně na mušku buržuje, maloměšťáky, politické podvodníky a hochštaplery, psal o mohutných demonstracích pražské nezaměstnané mládeže, reagoval na pobouření, které mezi pracujícími vyvolalo hromadné ničení potravin kapitalistickými trusty a monopoly v letech hospodářské krize, kdy milióny hladověly. Zpíval o historických činech a úspěších sovětských vědců. útočil proti demagogii fašistické strany Národní sjednocení, odhaloval oportunistické teorie sociálně demokratických předáků....El Carova parta, oněch "šest kluků z fabrik a pět chudých holek", to byl skvělý kolektiv dělnických chlapců a děvčat z proletářských Vysočan, jehož činnost byla pevně zakotvena v socialistické budoucnosti...Naše LP deska je vyjádřením obdivu a poděkováním stále mladému Karlu Jiráčkovi a jeho El Carovcům, kteří v dělnickém revolučním hnutí patřili k předním oddílům bojové fronty proletariátu. 
 
Činnost ukončila skupina v roce 1949. 
 
Karel Jiráček, uměleckým jménem El-Car (*15.7.1900 – †17.5.1989)

Čapek: Matka. Hra o 3. dějstvích

Původní LP album 1118 4581 Karel Čapek Matka vydal Supraphon v roce 1985 - nyní titul vychází poprvé digitálně. 
 
"Tak mě vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky jenom já, po celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, co musí tak hrozně platit za vaše velké věci!" 
 
Protiválečné drama Matka napsal KAREL ČAPEK (*9.1.1890 – †25.12.1938) v roce 1938. Hlavní hrdinkou je žena, matka pěti synů, které zemřel manžel ve válce a postupně ztrácí i své syny. 
Její mrtví se jí postupně zjevují, nejprve manžel Richard, povídá si s ním, polemizuje o tom, proč se synové chtějí tolik podobat hrdinsky zemřelému tatínkovi. 
Ale tatínek svoje hrdinství zpochybňuje - padl zcela zbytečně v "bezvýznamné bitvě, navíc prohrané"...chybou velitele. 
Povídá si i s již mrtvým synem Ondrou, který zemřel v cizině při zkoumání žluté zimnice. Přichází k ní takto i zrovna zemřelý Jirka, zabil se v letadle...chtěl letět výš a výš... 
Vypuká občanská válka a v ní umírají dvojčata Petr a Kornel, každý na "druhé straně barikády"....zůstává jen nejmladší, citlivý Toni. 
Zemi přepadá cizí stát a začíná válka...Všichni její muži přesvědčují matku, aby pustila Toniho do války, matka je prosí, aby ji k tomu nenutili... 
Když volá žena v rozhlase všechny muže do zbraně, bojovat za vlast a oznamuje zprávu o nepřátelským torpédem zasažené a potápějící se cvičné lodi Gorgona, 
a mimoděk říká, že její syn je mezi 400 chlapci na lodi, ještě pořád matka odmítá Toniho poslat do boje. 
Žena v rozhlase volá celý svět o pomoc, čte zprávu, že nepřítel shodil bomby na školu, zranil a zabil mnoho dětí... 
Tehdy se matka rozhoduje: "Copak někdo může zabíjet děti? Malé usmrkané děti? Jdi Toni, jdi!"

Smích prodlužuje život! 10

..aneb Usmívejte se na život a život se bude usmívat na vás 
a také Humor je boj s lidskou hloupostí (Werich), Veselost je druhem odvahy (Hemingway), Humor a vtip jsou příjemné a často mimořádně užitečné (Cicero Marcus Tullius) 
Humor a satira jsou jako milenec a milenka; kde jednoho není, tam druhý smutně hledí (Jan Neruda) 
a nakonec: Anekdoty nemají autora, nýbrž vypravěče... 
V desátém dílu našeho titulu stejného názvu vás potěší hlasy vypravěčů z nejpovolanějších - tentokrát vás pobaví Vlasta Burian, Jan Werich, František Roland, Ivan Vyskočil, Lubomír Lipsky, Josef Hlinomaz, 
Miloš Kirschner, Karel Höger a další.

Rudí baviči aneb Soudruzi, dejte se na odchod!

Výběr komunistických projevů a písní, které se s odstupem času stávají komickými výstupy 
 
Sestřih zvukových záznamů charakteristických pro období předcházející převratu v roce 1989 navazuje na vydání kompletu Rudí baviči aneb soudruzi ve vlastní šťávě z roku 2009. Pracovník archivu Českého rozhlasu Miloslav Turek objevil nyní řadu zapomenutých projevů našich tehdejších politiků. V konfrontaci času se jejich nabubřelá chvástání stávají komickými výstupy. Nalezneme zde např. projev Klementa Gottwalda, který v únoru 1948 tvrdí rolníkům, že komunisté nebudou zakládat zemědělská družstva, a radí hnát "svinským krokem" každého, kdo tvrdí opak. Nenávistné projevy k maršálu Titovi střídá po letech vlídná oslava Jugoslávie, tirádu nad měnovou reformou následuje vysvětlení masáže vemene a celek završí Jiřina Švorcová s kritikou "vulgární skepse" inteligence v roce 1968. Projevy doprovázejí dobové budovatelské písně, některé dosud nikdy nevydané, zpívané amatérskými mládežnickými sbory, a krátká pohádka z kolektivizované vesnice.

Čapek: Bílá nemoc

Karel Čapek (*9.1.1890 - †25.12.1938) 
napsal své protiválečné drama podle svých vlastních slov jako reakci na "konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur". 
Dílo vzniklo nedlouho před vypuknutím 2. světové války v roce 1937; reaguje na současnou situaci v Evropě a předpovídá válku; je silně antifašistické, protiválečné a je plné symboliky. 
V jisté neidentifikované zemi se objevuje diktátor, který chce válku, ale zároveň s ním se objevuje strašlivá nemoc, která zabijí lidi. 
Touto nemocí onemocní i diktátor, jeden chudinský a mírumilovný lékař Galén nachází proti ní účinný lék. 
Nabízí diktátorovi, že ho vyléčí výměnou za mír... 
Bílá nemoc není ve skutečnosti tělesnou nemocí, ale představuje nemocnou mysl nakaženou ideologií fašismu a nacismu. 
V dramatizaci, kterou vydal Supraphon v roce 1982 na LP pod kat.číslem 1118 3131, 
účinkují skvělé herecké osobnosti jako např. Rudolf Hrušínský, Václav Voska, Boris Rösner, Dana Medřická, Martin Růžek, Alos Švehlík, Čestmír Řanda, Jana Šulcová a další

Ještě 10× Felix Holzmann

Deset scének populárního komika, který byl v uplynulých letech ozdobou každého televizního Silvestra, navazuje na mimořádně úspěšný titul Supraphonu 10x Felix Holzmann. Holzmannův humor vycházející z nemožnosti dorozumět se s "pitomcem"je nadčasový a proto stále žádaný. Jména jeho partnerů na tomto titulu jsou dokladem toho, že Holzmann měl ve svém žánru výsadní postavení a roli jehouvonahravače" se nerozpakovali přijmout takové osobnosti, jako Karel Gott či Miloslav Šimek.

Všechny šplechty. Komplet

Spolu s Felixem Holzmannem hrají a hovoří František Budín, Lubomír Lipský, Iva janžurová, Milan Neděla, Viktor Maurer, Milan Mach, Karel Gott, Miloslav Šimek, Jiří Bruder, Zdeněk Podskalský, Jan Borovička a Ondřej Suchý. 
Komplet výstupů komika, jehož humor baví už půl století české i německé publikum. Na pěti CD uslyšíme všechny dostupné archivní nahrávky, jež vycházely kdysi na LP pod názvy Šplechty či Humoriády Felixe Holzmanna a posléze na CD Supraphonu. Naleznete zde i nahrávky z rodinných archivů, amatérské záznamy, patřičně zvukově vyčištěné. Bonusový pátý disk obsahuje nevydanéanekdoty ze soukromého Holzmannova archivu, nově objevený výstup Divácká soutěž s Janem Borovičkou (scénka známá dosud jen s Františkem Budínem) a ve zvuku nevydaná scénka Klobouky. Popularita FelixeHolzmanna zasáhla všechny vrstvy publika. Řada jeho komických výroků zlidověla a stala se humornou součástí charakteristiky některých typických jevů (např. "pláčete na nepravém hrobě"). Felix Holzmann má dar rozesmát i zavilého škarohlída. 
Poprvé všechny nahrávky v kompletu!

R.U.R.

Utopické RUR (Rossum’s Universal Robots, Rossumovi univerzální Roboti) je v pořadí třetí drama Karla Čapka, časově mu předcházely komedie Lásky hra osudná a Loupežník. Souběžně s ním však s bratrem pracoval také na komedii Ze života hmyzu. Podle vlastních slov dostal Karel Čapek právě při psaní Mravenců nápad na utopické drama a koncipuje Roboty. RUR bylo dopsáno v roce 1920, kdy také vyšlo poprvé tiskem. Premiéru v Národním divadle mělo 25. ledna 1921. Ještě předtím (2. a 3. ledna 1921) jej sehráli ochotníci Jednoty divadelních ochotníků Klicpera v Hradci Králové. Úspěch této Čapkovy hry byl okamžitý a mimořádný, ve velmi krátké době bylo drama přeloženo a uváděno na zahraničních scénách (1921 – Cáchy, 1922 – Varšava, Bělehrad, New York, 1923 – Londýn, Vídeň, Curych, 1924 – Budapešť, Krakov, Paříž, Tokio a další). Třicetiletý autor se tak rázem stal celosvětově známým dramatikem. Varovná Čapkova výzva k lidstvu, pronesená krátce po skončení první světové války, našla silnou odezvu všude, kde bylo RUR uvedeno. Myšlenka výroby umělého člověka – pracovní síly se ve světové vědeckofantastické literatuře objevila již daleko dříve (v našem kulturním prostředí je známa pověst o pražském Golemovi). Karel Čapek však na radu svého bratra jako první užívá pro umělou bytost pojmenování „Robot“, odvozené z výrazu slovanského původu „robota“ – těžká, nedobrovolná práce. Tento termín se stal brzy součástí světových jazyků. Přestože tato Čapkova hra je v současnosti na divadelních prknech uváděna jen výjimečně, její poselství je v postmoderní době až mrazivě aktuální, a proto si zaslouží čtenářovu i posluchačovu pozornost.

Kristina Váňová,
ředitelka Památníku Karla Čapka ve Strži

Borovský: Básně

Komentář k původnímu LP XM 60025 z roku 1965: 
"Bože, dej mi, abych byl pilen, aby ze mne někdy měli Češi radost!" - takový zbožný povzdech si Karel Havlíček zaznamenal do zápisníku v noci 13. ledna roku 1842, když byl pro své kritické stanovisko k náboženským dogmatům a k církevní praxi vyloučen z pražského arcibiskupského semináře. A toto přání, první arcisvětské přikázání, jež si sám dal dvacetiletý student, samozřejmě jen s matnou představou o své budoucnosti, naštěstí Karel 
Havlíček splnil pro naše štěstí a pro naši radost v nejvyšší možné míře: jeho životní dílo publicistické i beletristické se stalo živným zdrojem radosti pro všechny rozumné a pokrokové Čechy za všech okolností našeho politického a kulturního vývoje, ať už za jeho života, ať po jeho smrti, za Rakouska i po něm, a až do naší živé přítomnosti. 
Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v Borové na Českomoravské vysočině v rodině zámožného kupce, nebylo by tedy bývalo nic zvláštního, kdyby jako dědic setrval v své společenské vrstvě, omezené, národně neuvědomělé a neživotné, politicky neúčinné. Ale bystrého hocha se ujal přítel rodiny, borovský kněz Jan Brůžek, a věnoval se mu jako zkušený a vzdělaný pedagog. Jeho výchovnou péčí byl Havlíček připraven pro studium na německobrodském gymnasiu, kdež se již s pomocí učitelů počal po svém vyvíjet v myšlenkové samostatnosti a k vlasteneckému cítění, a dokonce se už tehdy u něho projevují tvůrčí schopnosti literární. Jeho první pokusy básnické byly německé, jako tomu bylo i u jiných představitelských osobností našeho obrození, u Karla Hynka Máchy, u Boženy Němcové, ale skoro současně vznikaly i jeho prvotiny české. Pro příštího bojovníka je charakteristické, že si už tehdy přeložil píseň o hrdinech polského povstání z let 1830-31 z díla německého básníka Julia Mosena. Po příchodu na pražskou filosofii dospívá Havlíček v samém centru obrozenského ruchu k plnému národnímu uvědomění: "...němčiny jsem se zcela odřekl a svatou libozvučnou mateřskou řeč uchopiv, se vší chutí Čechem chci býti i řečí i skutky." Protože pak byl z borovského mládí prostoupen vděčnými vzpomínkami na vzdělaného a laskavého kněze a protože byl přesvědčen, že kněz má z inteligence nejblíže k prostým venkovským lidem a může své farníky nejsnáze a nejúčinněji vést ke vzdělání a k národnímu obrození, rozhodl se i on v dobrém úmyslu pro kněžské povolání. A pražský arcibiskupský seminář tak znova ohrozil jeho příští osvětové a tvůrčí poslání. 
Ale i tato překážka byla brzy překonána podle zákona trvalého, přísného, nezviklatelného vývojového procesu. Kněžští představení poznali Havlíčkovu myslitelskou samostatnost a vyloučili ho ze semináře. Ani tato oklika a zacházka nebyla však pro něho neužitečná: prohlédl aspoň důkladně do tajnosti církevní organizace a do kněžských praktik, což mu bylo navýsost užitečné, co živ byl, jak nám bohatě dosvědčuje především jeho odkaz satirický. 
Poměrné životní zajištění dovolovalo mu i potom, aby se samostatně vzdělával, aby byl stále pilný, jak si to uložil, aby si shromažďoval všecko možné, o čem usoudil, že se mu to jednou k něčemu hodí. Prošel pak v Rusku jako vychovatel nepředvídanou životní školou, přesvědčil se, že carské slavjanofilské samoděržaví není o nic lepší než rakušácké císařství a že pravoslaví je stejná vláda tmy jako jiná církevní dogmatika. Poznal důkladně slovanskou nesvornost, rozněcovanou feudály a statkáři, seznámil se s dílem N. V. Gogola a dospěl od naivního, idealistického všeslovanství k reálnému názoru na slovanskou vzájemnost. Ani tím však nezmalomyslněl. A stejně pronikl i v společenské rozpory: "Co je pán, šlechtic, ... voní pižmem, co je mužík, nevolní, ...zas juchtovinou...", a došel samostatně k závěru, smělému, ale jasnozřivnému: "...časem svým, jak se snadně předvídati může, juchta úplně zvítězí nad pižmem." Lid se mu stal zárukou národního vývoje. Obrazy z Rus, kniha jeho ruských zkušeností, vyrostly mu v letech 1842-46 v dílo souměřitelné s "obrazy ze života venkovského", k nimž poznenáhlu vyspívala Božena Němcová, v dílo, jež svým realismem, pronikavosti soudů a slovesnou svěžestí tvoří pevný předstupeň sociálního a cestopisného fejetonu Nerudova. 
Ještě jednou zkouškou a zároveň úskalím musel se však prodrat v letech své redaktorské a politické činnosti: stal se z něho mluvčí české buržoazie a hlasatel austroslavinismu, a tak roku 1848 nesouhlasil s revolučními akcemi a s radikálními demokraty. Ale přesto směle, radikálně a přímo bojovně hájil práva a demokratické svobody, jakoby rozpolcen svým měsťanským původem a zařazením a naproti tomu vírou v poslání lidových vrstev. Byl tím zaveden až na pozici ocejchovanou zpátečnictvím, ale perzekuci neunikl. A dobře se tak stalo, i za cenu jeho života. Konfiskacemi Národních novin a porotním soudem z 13. dubna 1849 se Havlíček vzpamatoval a proměnil se v důsledného a již nerozdvojeného bojovníka svého lidu. Jím zůstal pak až do konce svého života, nezadržel ho ani zákaz Národních novin z 19. ledna 1850, ani zastavení Slovan a ze 14. srpna 1851, ani konfiskace a soudy, ani deportace do Brixenu. 
Kam až došel Karel Havlíček v době svých bojů s cenzurou, policií a vládou, s byrokracií a s církví, ministrantkou aboslutismu, i s kapitalistickou buržoazií, napovědí nám aspoň dva citáty. Někdejší zastánce legálního a loajálního politického postupu napsal již roku 1849 v Národních novinách: "Proti despotické, zákony samovolně rušící vládě... musí být ... dovolené též násilí užívati" a roku 1850 ve Slovanu dokonce: "Zkušenost celé historie nás učí, že není možno vybojovati na zákonní cestě svobodu, nýbrž jen na revoluční." Již tím vším se stal Borovský Havel hrdinou, vzorem a miláčkem prostého českého lidu i těch z inteligence, kdož byli stateční a charakterní, jako např. Božena Němcová. 
Trnovou korunu spisovatelské nesmrtelnosti pak vtiskla na hlavu nezkrušeného bojovníka léta brixenská, k nimž dozrál rozpomínkami z dětství, seminářským prospektorstvím, pobytem na Rusi, rakušanským odbojem a utrpením, i svou epigramskou dovedností. 
Tyrolské elegie, Král Lávra a nedokončený komickohrdinský epos Křest svatého Vladimíra jsou celé jakoby složeny z epigramů, tj. z myšlenek žihadlově hrocených, překotně se hrnoucích a na sebe vršených. Tolik je v nich šlehů a ran mířících do všech temnotných koutů světa i duší a na všechnu reakci a tupost. V Tyrolských elegiích je za dobré paměti zbásněna skutečnost Havlíčkovy deportace, v Králi Lávrovi a Křtu svatého Vladimíra jsou zpracovány náměty, jež Havlíčka zaujaly už v Rusku; irskou pohádkou o králi s oslíma ušima, přenesenou do ruského černozemí, uskutečnil svůj dávný úmysl sepsat povídku, v níž by se co směšná osoba objevil král, v Křtu svatého Vladimíra zase vehnal na scénu všemocného cara, zotročeného boha Peruna a celou sotňu církevních hlav a jezuitů, jež se porvou o ruskou prebendu, ze všech prebend nejprebendovatější. V Tyrolských elegiích je vyvrcholením deportační scéna se splašenými koňmi a s policejními hrdiny, kteří ve strachu o život skákají z vozu a nechávají delikventa dojet k cíli samotného, Král Lávra se končí královým odhodláním neskrývat před národem svou vadu, své dvorní holiče už nepopravovat a stát se dobrým králem. A Křest svatého Vladimíra je na hlavu postavená vladimírská christianizace Ruska. Všecko s bohatým průvodním aparátem, jenž nedopřeje čtenáři ani na chvíli, aby zdříml. Každý verš tu přímo hýří nápady, hravými i jedovatými, všecko tu zpívá, často na notu lidovou a přelidovou, všecko se tu hýbá, výská, pláče, kroutí a hroutí, recital se mísí s monology a dialogy - prostě každé slovo je přesně vstaveno tam, kam patří, na nejlepší své místo, aby vyznělo jasně a plně, abychom o nic nepřišli. A je to všecko tak prosté, i když záludné, že ani na jediném místě nepocítíš nějakou veršotepeckou lopotu. Tři vrcholné Havlíčkovy básnické skladby doplňuje satira První jenerální schůze Českého Národního muzeum 1847, napsaná téhož roku, a tedy odlehlá i dobou svého vzniku. Dílko toto, nedokončené jako Křest svatého Vladimíra, nám předvádí společnost vědců a diletantů soustředěných kolem významného institutu našeho obrození v zrcadle skurilních nápadů a v roji epigramských žihadel i generačních a osobních zaujatostí, což vše by potřebovalo dlouhého výkladu, jako když vstoupíte do nějakého muzea. Ale i zde si přijde naše radost z jedinečného satirika a epigramatika na své! Umění konkrétnosti, koncíznosti, věcnosti, pádnosti i lehkosti, i pokud jde o metrum a rým, daly Karlu Havlíčkovi lekce z lidových úsloví a národních písní domácích i cizích, excerpce cizích shledavačů obmyslností, rozverností a slovních hříček (např. 3ebrova Demokrita) a dlouhá epigramatická průprava. 
Miloslav Novotný

Nemilovaná

DENÍK S DAVIDOVOU HVĚZDOU

Je jí sedmnáct let. Je krásná a její jméno se krásou třpytí: jmenuje se Perla. 

O čem asi tak snívají jiné dívky v jejím věku? O prvních láskách, o nových šatech do tanečních… A čeho se bojí? Přísného matikáře, maturitní komise…

V roce 1943, kdy se děj Lustigovy novely odehrává, mají ještě jiné starosti. Přinesla je válka. Ale Perla nemá jen starosti, Perla má strach. Jako statisíce jiných musela jednoho dne opustit svůj domov a nastoupit do transportu. Konečná stanice: Terezín. Prozatím. Ale jak dlouho může trvat „prozatím“, na jehož konci čeká vlak s dlouhou řadou vagonů, v němž si dojede pro smrt?

Perla hraje hru s osudem a do banku dává to jediné, co jí ještě zůstalo: sebe samotnou. I v podmínkách Terezína, kde ztratili jméno a stali se čísly, lidé zůstali zase „jen lidmi“. Ženy zůstaly ženami. A muži zůstali muži. I v nacisty střeženém ghettu lidé touží po lásce. Perla se věnuje nejstaršímu řemeslu světa. Za oddálení cesty do neznáma je ochotna udělat cokoli. Hodinoví milenci platí Perle za lásku praktickými věcmi, které si dívka pečlivě zapisuje do deníku. A vlivný pan L. dokáže zařídit, aby její registrační kartička v pravý čas zmizela z výběru do transportu. Ale jak zákazníci a přátelé Perly s transporty mizí, do její mansardy jednoho dne nepřijde ani pan L. Osamělá Perla se cítí prázdná a stará stejně „jako stromy, vítr a řeky“. Ale ještě než odjede s transportem, odhalí ve svém nitru pocity, na které při svém řemesle zapomněla. Už se nebojí smrti. A nečekaně, s odvahou poháněnou hněvem, se pomstí. Jako biblická Judita ukončí nožem život Holoferna s hákovým křížem. Potom, očištěná a smířená, odchází vstříc osudu svého lidu. 

Arnošt Lustig (1926 - 2011)
Arnošt Lustig je prozaik, autor próz s židovskou tematikou, scénárista. Pochází z rodiny malého obchodníka.Roku 1941 byl z rasových důvodů vyloučen ze školy a o rok později poslán do Terezína. Prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti a až do osvobození se skrýval.
Od podzimu roku 1945 studoval na VŠPS. Přispíval do různých periodik. Jako zpravodaj Lidových novin byl roku 1948 vyslán do Izraele v izraelsko-arabské válce.
Lustig byl redaktorem Čs. rozhlasu, vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, pracoval jako scénárista Čs. filmu.Po srpnu 1968 odešel do Jugoslávie a v roce 1970 se usadil v USA. Zde mimo jiné přednášel filma literaturu na American University Washington, D.C.

Jitka Molavcová (1950)
je česká herečka, zpěvačka, spisovatelka, muzikantka a moderátorka, hrající od roku 1970 až dodnes v divadle Semafor, kde je hlavní partnerkou Jiřímu Suchému.
Neobvyklé kombinace jejího jemného osobního půvabu a nevšedního komického talentu si brzy všimla televize a film. Na plátně se stala například partnerkou Karla Gotta ve snímku Hvězda padá vzhůru. V 80. letech započala její dlouholetá a velice úspěšná práce pro děti (pořady Malý televizní kabaret, Studio Kamarád, Kosmická čarodějnice), objevila se v řadě televizních pohádek. 
V posledních letech se kromě nepřetržitého účinkování v divadle Semafor věnuje také středověké tematice a moderování. K saxofonu a kytaře, které bravurně ovládá, přidala několik dalších hudebních nástrojů. S úspěchem vystupuje v rozhlase a je autorkou několika pohádkových knížek.

Čapek: Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku

Karel Čapek, velký milovník zvířat, lidí a rostlin, byl také velký pozorovatel a glosátor. Zvířata, která se stala nedílnou součástí jeho života, byla proto častým námětem jeho literárních črt. Psal o nich s pochopením, láskou, humorem a vtipem. Ve fejetonu Pes a kočka Čapek vystihuje povahu obou zvířátek obecně: "Kočka je trochu estét. Pes je jako obyčejný člověk. Nebo jako tvořivý člověk. Je v něm něco, co se obrací k někomu druhému, ke všem druhým; nežije jen sobě… Zkrátka pes potřebuje povzbuzujícího kontaktu s druhým, aby si hrál… Naproti tomu kočka si také zahraje, když jí k tomu dáte podnět, ale dovede si hrát, i když je sama. Hraje si jen pro sebe, samotářsky a nesdílně… Kočka se baví sama pro sebe. Pes chce jaksi bavit toho druhého… Kočka je z rodu ironiků… Pes je z rodu humoristů…" 
V centru autorovy pozornosti je především kočička Pudlenka a její koťata, dále fenka Iris (maminka Čapkovy Dášeňky) a její štěňátka. Postřehy ze života zvířátek jsou všem chovatelům důvěrně známé, jen je nikdo před Čapkem tak dobře neformuloval. 
Marek Eben čte text jedné z největších osobností české literatury dvacátého století v kongeniálním spojenectví. Souzní s jemným humorem Karla Čapka a dodává jeho nápadům pobavení člověka, který dobře ví, o čem autor píše. 
Nahrávka je určena nejširší veřejnosti, dětem a dospělým, nejen pejskařům a chovatelům koček, kteří však zvláště ocení autorův humor, vtip a porozumění nejen zvířátkům, ale i lidem. 
 
Karel Čapek měl kočku Pudlenku a psa Iris, jejichž humorné příběhy s pobavením čte Marek Eben

Erben: Pohádky

Ve zlatém fondu archivu Supraphonu patří nahrávky pro děti k jistotám a z těchto jistot pak klasika Erbenových pohádek v interpretaci Karla Högera k dosud nepřekonaným vrcholům! 
 
Na našich dvou albech je shromážděn výkvět pohádkářské romantické slovesnosti. Všichni známe Zlatovlásku, Otesánka, Ptáka Ohniváka, Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého nebo Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Malí posluchači, kteří tyto pohádkové poklady dosud neslyšeli, mají příležitost seznámit se s nimi v podání jednoho z nejlepších herců české historie. Högerova lahodná čeština zní nedostižně v příbězích, jež jsou ozvěnou prastarých mýtů a pověstí, zlidovělých a Erbenem zpracovaných do podoby, která archetypální starobylost přizpůsobila dětskému chápaní. Hudební doprovod pohádek dotváří nádhernou iluzi kouzelného světa, v němž vždy vítězí dobro a krása nad zlem a ošklivostí. 
 
Karel Jaromír Erben a Karel Höger - z pokladnice české pohádkové klasiky!

Rudí baviči aneb soudruzi ve vlastní šťávě

Velmi úspěšný projekt Supraphonu měl své začátky v roce 2004, kdy vznikla první kompilace Soudruzi, to není fakt, to se opravdu stalo. Zvukovou humornou koláž z dobových projevů politických snaživců, tajemníků a papalášů doplňovaly agitační písně, častušky a angažované bláboly nejrůznějšího druhu: od besed s družstevníky, přenosů ze Spartakiád, různých pásem, věnovaných sjezdům, měnovým reformám či prvním májům, až po extáze národních umělců a umělkyň nad Stalinem, velikým Maem nebo Dědou Mrázem. Nečekaně humorné záznamy jsme čerpali z archivu Supraphonu a doplňovali perlami z archivu Českého rozhlasu a České televize. Brzy následovalo pokračování ve stejně úspěšných výběrech (Soudruzi, to snad ani není pravda a Soudruzi, když se tak zamyslíme). Tato alba, plná sběratelských pokladů, jsou nyní shromážděna v jednom boxu a doplněna o čtvrté CD Budovatelské písně, které samozřejmě nutně k dané době patří. V takto angažovaném kompletu nemohou chybět bonusy - velký fragment zúchvatného a bezelstně komického dramatu Komíny Gottwaldovy z roku 1952 a několik objevů exaltovaných přednesů básní a písní, věnovaných 15. sjezdu KSČ. 
Určeno k poučení, pobavení i jako jedinečný sběratelský soubor, s bookletem, napěchovaným obrazovými a fotografickými skvosty. 
 
Totalita humorně

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Výsledky hledání

Kapitoly

Zajímavosti ze světa – Karel Kyncl 18:17

Kanon a Karel Steklý

Karel

Jaroslav Uhlíř a Karel Šíp - telefonické pozvání do pořau - Zavěste, prosím, opět volá Semafor

Karel - Moje rodina

Karel Jiskra hledá Bohouše Pálu

Strejda Karel I. - Moje rodina

Karel Nedbal vzpomíná na Vinohradské divadlo

Karel

Karel Hašler

Karel Želenský

Zkoušení 9. a 10. díl (Hurvínkův dějepis: Karel IV...)

Karel Čapek

Philippe Künec - Po krátkém čase léta Páně 1341 se král Jan a Karel vrátili do Čech - Vita Caroli. Vlastní životopis Karla IV.

Odpovídají Jaroslav Uhlíř a Karel Šíp - Zavěste, prosím, opět volá Semafor

Kanon a Karel Steklý

Odpovídají Jaroslav Uhlíř a Karel Šíp

Jaroslav Uhlíř a Karel Šíp - telefonické pozvání do pořau

Audioknihy

Vita Caroli - Vlastní životopis Karla IV. + Hudba v českých zemích na dvoře Karla IV.

Borovský: Básně

Čapek: Album scén z divadelních her

Semafor Komplet 1964-1971

El Carova parta

Ještě 10× Felix Holzmann

Všechny šplechty. Komplet

R.U.R.

Erben: Pohádky

Čapek: Matka. Hra o 3. dějstvích

Čapek: Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku

Rudí baviči aneb Soudruzi, dejte se na odchod!

Rudí baviči aneb soudruzi ve vlastní šťávě

Nemilovaná

Formanová: Skladatelka voňavého prádla

Smích prodlužuje život! 10

Čapek: Bílá nemoc