Audiokniha Dyk: Zmoudření Dona Quijota
Josef Kemr, představitel Dona Quijochota, se narodil 20. června 1922 - tento titul uvolňujeme do digitálního prodeje u příležitosti výročí jeho narození.
Z komentáře režiséra Tomáše Vondrovice k prvnímu vydání hry v roce 1995:
Zmoudření Dony Quijota je pro mě jedním z nejkrásněších snímků, které mi bylo dopřáno natočit. Měl jsem a dodnes ho mám rád z několika důvodů. Především pro hru samu, od mládí jsem ji ctil
jako jednu z oněch "erbovních her srdce", s nimiž bych se rád někdy setkal; ale také proto, že, domnívám se, její akustický přepis v mnohém vyhovuje básnickému originálu V.Dyka věrněji,
než to může dokázat jeviště - hra na fantazie tu není vymezena hmotným
prostorem, milenci nepotřebují malované hory - a rána, kterou Quijote utrží v souboji, nevyžaduje rozličného komparsu.
Dalším důvodem je, že jsem měl možnost vybrat si ideální soubor, který by se na jevišti sotvakdy mohl sejít; nemyslím tím na dva představitele hlavních rolí, pana J. Kemra a pan R. Hrušínského,
ale skutečně na celý soubor a výkony všech dalších herců - však také práce probíhala podle toho, brali jsme jen to nejlepší a nenenechali se tísnit časem ani jinými vnějšími okolnostmi.
Samozřejmě dominantní role i výkony obou pánů - pravých mistrů svého oboru - nelze zapomenout; dnes už si své dialogy o věčném ideálu, kráse a lásce doříkávají na jiné scéně,
kde, jak věřím, nešťastné Quijoty nesužuje malost, závist ani nepochopení.
Je paradoxní (ale možná i zákonité), že tenhle snímek čekal na okamžik, kdy bude smět spatřit světlo světa, víc než šest let.
Jsem opravdu rád, že ta chvíle nadešla, i když mě naplňuje jistým zármutkem fakt, že se jí nedočkal ani jeden z protagonistů.
Básnické poselství Viktora Dyka se tak - kouzlem nechtěného - stává i posledním hereckým vzkazem pana Kemra pro ty, kteří chtějí naslouchat.
Z komentáře režiséra Tomáše Vondrovice k prvnímu vydání hry v roce 1995:
Zmoudření Dony Quijota je pro mě jedním z nejkrásněších snímků, které mi bylo dopřáno natočit. Měl jsem a dodnes ho mám rád z několika důvodů. Především pro hru samu, od mládí jsem ji ctil
jako jednu z oněch "erbovních her srdce", s nimiž bych se rád někdy setkal; ale také proto, že, domnívám se, její akustický přepis v mnohém vyhovuje básnickému originálu V.Dyka věrněji,
než to může dokázat jeviště - hra na fantazie tu není vymezena hmotným
prostorem, milenci nepotřebují malované hory - a rána, kterou Quijote utrží v souboji, nevyžaduje rozličného komparsu.
Dalším důvodem je, že jsem měl možnost vybrat si ideální soubor, který by se na jevišti sotvakdy mohl sejít; nemyslím tím na dva představitele hlavních rolí, pana J. Kemra a pan R. Hrušínského,
ale skutečně na celý soubor a výkony všech dalších herců - však také práce probíhala podle toho, brali jsme jen to nejlepší a nenenechali se tísnit časem ani jinými vnějšími okolnostmi.
Samozřejmě dominantní role i výkony obou pánů - pravých mistrů svého oboru - nelze zapomenout; dnes už si své dialogy o věčném ideálu, kráse a lásce doříkávají na jiné scéně,
kde, jak věřím, nešťastné Quijoty nesužuje malost, závist ani nepochopení.
Je paradoxní (ale možná i zákonité), že tenhle snímek čekal na okamžik, kdy bude smět spatřit světlo světa, víc než šest let.
Jsem opravdu rád, že ta chvíle nadešla, i když mě naplňuje jistým zármutkem fakt, že se jí nedočkal ani jeden z protagonistů.
Básnické poselství Viktora Dyka se tak - kouzlem nechtěného - stává i posledním hereckým vzkazem pana Kemra pro ty, kteří chtějí naslouchat.