Audiokniha Čtveročasí básnictví českého (1)
Z obsáhlého komentáře k 2 LP kompletu 1218 0511 vydanému v Supraphonu v roce 1982 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
....Obsah a uspořádání tohoto souboru mohou vyvolat dvě pochybnosti o jeho názvu. Za prvé: proč "básnictví", když je zde věnováno tolik místa próze, a za druhé: proč "čtveročasí",
když podle běžného dělení nás první dvě desky provádějí od středověku přes husitství k humanismu a další dvě slibují dovést nás barokem k ranému obrození. Na první pochybnost odpovíme, že básnictví v obecném smyslu toho slova se nekryje nutně s veršem a že v literárních dějinách přicházejí období, kdy básnická schopnost nachází živnou půdu za hranicemi poezie, na čas vyčerpané a neplodné. Tak je tomu u nás v šestnáctém a na počátku sedmnáctého století: rozhořívá-li se kde v českém humanismu jasným plamenem básnická představivost, tedy ne v poezii, i kvantitou chudé, ale v jeho pravé doméně, v próze. K druhé pochybnosti, oprávněnější, řekneme tolik, že jakkoli husitství a humanismus tvoří dvě samostatné dějinné fáze, přece spolu z jistého hlediska přímo souvisejí. Nemáme na mysli ani tak to, že reformační větev humanismu je ideovou dědičkou husitství, jako spíš vnitřní logiku básnického vývoje. F. X. Šalda duchaplně vyložil, že poezie doby husitské rozkládá poezii předcházejícího období v nový útvar,
s vlastními uměleckými zákony a kvalitami, ale zároveň se s ní ocitáme u "zvratného bodu vývojového, kdy se jeden útvar, alespoň na čas, vyžívá a připravuje půdu útvaru novému, protichůdnému, v tomto případě próze reformační a brzy i humanistické". Z tohoto hlediska a v tomto smyslu tvoří v našem albu husitství s humanismem celek, druhé období čtveročasí českého básnictví....
....Obsah a uspořádání tohoto souboru mohou vyvolat dvě pochybnosti o jeho názvu. Za prvé: proč "básnictví", když je zde věnováno tolik místa próze, a za druhé: proč "čtveročasí",
když podle běžného dělení nás první dvě desky provádějí od středověku přes husitství k humanismu a další dvě slibují dovést nás barokem k ranému obrození. Na první pochybnost odpovíme, že básnictví v obecném smyslu toho slova se nekryje nutně s veršem a že v literárních dějinách přicházejí období, kdy básnická schopnost nachází živnou půdu za hranicemi poezie, na čas vyčerpané a neplodné. Tak je tomu u nás v šestnáctém a na počátku sedmnáctého století: rozhořívá-li se kde v českém humanismu jasným plamenem básnická představivost, tedy ne v poezii, i kvantitou chudé, ale v jeho pravé doméně, v próze. K druhé pochybnosti, oprávněnější, řekneme tolik, že jakkoli husitství a humanismus tvoří dvě samostatné dějinné fáze, přece spolu z jistého hlediska přímo souvisejí. Nemáme na mysli ani tak to, že reformační větev humanismu je ideovou dědičkou husitství, jako spíš vnitřní logiku básnického vývoje. F. X. Šalda duchaplně vyložil, že poezie doby husitské rozkládá poezii předcházejícího období v nový útvar,
s vlastními uměleckými zákony a kvalitami, ale zároveň se s ní ocitáme u "zvratného bodu vývojového, kdy se jeden útvar, alespoň na čas, vyžívá a připravuje půdu útvaru novému, protichůdnému, v tomto případě próze reformační a brzy i humanistické". Z tohoto hlediska a v tomto smyslu tvoří v našem albu husitství s humanismem celek, druhé období čtveročasí českého básnictví....