Miloslav Švandrlík

Miroslav Donutil

Humor, komedie a satira

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Černí baroni - komplet

Legendární Černí baroni v podání Miroslava Donutila! Jedno z nejslavnějších děl českého humoru se konečně dočkalo velkolepé audio podoby. Nikdo jiný než Miroslav Donutil nemohl lépe oživit u mikrofonu postavy a postavičky vojáků a "lampasáků" kultovního Švandrlíkova románu. Často bývají Černí baroni označováni za úsměvnou knihu o neveselé době, neboť připomínají smutně proslulé "pétépáky" a chmurnou dobu padesátých let. Přesto se kniha těší oblibě již několikáté čtenářské generace, a to hlavně díky vtipu, nadhledu a humornému líčení osudů vojína Kefalína, majora Terazkyho a dalších příslušníků pomocných vojenských jednotek Československé lidové armády. Zlidovělé hlášky a oblíbené postavy jsou nejlepším důkazem nadčasovosti této knihy. Miroslav Donutil vytvořil ve filmové adaptaci Černých baronů nezapomenutelnou postavu poručíka Troníka a jako herec má na svém kontě další komické role všemožných velitelů, důstojníků a mužů v zeleném. Jeho interpretace Černých baronů jepro posluchače pravým požitkem!

Divadlo, divadlo, divadlo / Josef Kajetán Tyl

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Josef Kajetán Tyl (4.2.1808 – 11.7.1856) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. 
Byl nejvýraznější osobností českého divadla ve 30. a 40. letech 19. století, osobností reprezentující mladou romantickou uměleckou inteligenci, kterou si získal svojí vzdělaností a všestranným uměleckým talentem. Pro divadlo se nadchl již za studií; navštěvoval německá i česká divadelní představení. Snahy o nové české divadlo byly hned od počátku spjaty s jeho jménem - nebyl spokojen s úrovní českých představení ve Stavovském divadle, toužil založit vlastní divadelní společnost, což se mu pro nedostatek prostředků nedařilo. 
Byl členem kočovných divadelních společností, upravoval pro ně hry; aby vyřešil svoji finančí situaci, s pomocí přátel získal místo písaře ve vojenské kanceláři. I nadále pak věnoval svůj volný čas divadlu a literatuře.. V roce 1833 se stal redaktorem časopisu "Jindy a nyní", který po roce přejmenoval na "Květy české", později na "Květy". Psal pro ně své povídky a básně, překládal práce uznávaných autorů. 
Ve svých divadelních hrách se nechal inspirovat díly rakouských divadelníků, byla mu blízká jejich snaha spojit komerční záměry s výchovnými cíly. 
Tyl se ale více soustředil na morální aspekt svých her, než na záměr diváka pobavit. 
Mezi jeho nejznámější díla patří Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec, Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Strakonický dudák aj.

Figarův rozvod

Ve své hře Figarův rozvod (1936) Ödon von Horváth domýšlí a rozehrává osudy hrdinů Beaumarchaisovy Figarovy svatby. Zasazuje je ovšem do své současnosti - stejně bouřlivé jako předrevoluční Francie, avšak poněkud krutější a syrovější.Z nedlouhého Horváthova života patří dramatické tvorbě jedno desetiletí, léta 1926 až 1936. Světoběžník a svou podstatou "Evropan", který podle svých slov "vlast nikdy žádnou neměl a nijak tím netrpěl," o své tvorbě řekl: Nepíši proti, ukazuji jenom. Nepíši však také nikdy pro, takže se může stát, že to vypadá jako proti. Existují jenom dvě věci, proti kterým píši, a to je hloupost a lež. A dvě, za něž se stavím, a to je rozum a upřímnost.Osoby a obsazení: Hrabě Almaviva (Jiří Adamíra), hraběnka, jeho žena (Jana Štěpánková), Figaro (Boris Rösner), Zuzana, jeho žena (Jana Paulová), lesní adjunkt (Pavel Trávníček), porodní bába (Nina Divíšková), řídící učitel + průvodce (Radim Vašinka), Antonio (Soběslav Sejk), Fanchetta, jeho dcera (Taťjana Medvecká), Pedrillo (Michal Pavlata), strážmistr (Miroslav Středa), komisař (Jiří Hálek), Cherubín (Pavel Soukup), host (Miroslav Moravec), důstojník (Bořivoj Navrátil) a další.

Divadlo, divadlo, divadlo / George Bernard Shaw

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
George Bernard Shaw (*26. 7. 1856 - 2. 11. 1950} byl anglický dramatik, prozaik a esejista irského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. 
Své pravé umělecké pole našel Shaw až v dramatické tvorbě, ve které uplatnil svůj jasný, kritický a ironický intelekt. Stal se zakladatelem moderního anglického dramatu a nejvýznamnějším anglickým dramatikem po Williamu Shakespearovi. 
České divadlo, po staletí ovlivňováno a poznamenáno shakespearovským kultem, ve 20. století obrátilo pozornost k dílu Shakespearova protichůdce a představitele typické anglické komedie, jakým byl G.B.Shaw. 
Je typické, že jej neprve objevilo Národní divadlo a postupně uvádělo jeho díla, která však nedosáhla většího množství repríz /Člověk nikdy neví (1906), Živnost paní Warenové (1907), Motýl (1908)/; první velký úspěch zaznamenala hra Pygmalion (1913), která se stala oporou kmenového repertoáru NDa hrála se až do dvacátých let. Dalším velkým úspěchem byl Caesar a Kleopatra (1917). Ještě ve válečném období upoutával české prostředí svým odsudkem války a svou pacifistickou tendencí. 
Nové nastudování Živnosti paní Warenové je podstatně úspěšnější a i další hry G.B Shawa (Pekelník, Kateřina Veliká, Milionářka, Svatá Jana, Androkles a lev a další) , které mají na repertoáru už i další česká divadla (Vinohradské, Realistické, Komorní a i divadla v Brně aj.) přibližují jeho dílo skoro v jeho celistvosti 
Naše divadlo se tedy může pyšnit tím, že vycítilo velikost G.B.Shawa již v jeho prvních jevištních rozbězích. Nešlo mu přitom jen o jeho zábavnost, která zaručuje 
divácký úspěch; šlo mu o životní a světový názor dramatika, který byl blízký české povaze svým úsměvným skepticismem a sarkastickou kritičností.

Divadlo, divadlo, divadlo / William Shakespeare

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616)

Morální ambice

Přestaňte plýtvat svým talentem a pracujte na svých ideálech.Průměrná kariéra trvá 2 000 pracovních týdnů. Kterou činností tento čas strávíte, je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí ve vašem životě. Přesto miliony lidí uvízly v nudných, nesmyslných nebo dokonce škodlivých zaměstnáních. Na toto plýtvání talentem však existuje protilék: morální ambice. Morální ambice je touha patřit mezi nejlepší, ale s jinými měřítky úspěchu. Nejde o honosný titul, tučný plat nebo kancelář v rohu budovy, ale o kariéru věnovanou hledání nejlepších řešení největších problémů světa. Autor odhaluje, jak nám a planetě škodí naše konvenční definice úspěchu, a ukazuje, jak můžeme přesunout pozornost od osobního zisku k prospěchu společnosti. Vysvětluje, že se tak připojíme k rostoucímu hnutí průkopníků, kteří již tento étos žijí. Jsou to stavitelé, řešitelé problémů, činitelé, kteří si vybrali méně prošlapanou cestu. Kniha Moral Ambition, která je průvodcem k nalezení této cesty pro nás samotné, nám připomíná, že skutečná míra úspěchu nespočívá v tom, co nashromáždíme, ale v tom, čím přispíváme, a ukazuje, jak i my můžeme vybudovat odkaz, který má skutečný význam.

Básně Guillauma Apollinaira

Guillaume Apollinaire (*26. srpna 1880 Řím – † 9. listopadu 1918 Paříž) 
byl francouzský básník, prozaik a dramatik; po matce, šlechtičně Angelice Kostrowicke, polského původu. 
Jeho literární začátky se datují na přelom 19. a 20. století 
Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní francouzské poezie a hlavním propagátorem avantgardních směrů v malířství, především kubismu, zároveň i dalších výtvarných směrů - fauvismu a futurismu. 
V první dekádě 20. století stává určující osobností moderní francouzské poezie a naprosto zásadní postavou francouzské i evropské umělecké avantgardy. 
Ve své tvorbě vychází ze změn, které na přelomu 19. a 20. století ve světě a v nazírání člověka na svět probíhaly. 
V jeho poezii mizí klasický, vázaný verš, interpunkce i rytmus ztrácí na důležitosti, básně plynou volnou asociací. 
U nás byl překládán mnoha básníky - Karlem Čapkem, Vítězslavem Nezvalem, Konstantinem Bieblem aj. 
Naše nahrávka z roku 1965 obsahuje Apollinairovy verše přeložené Milanem Kunderou a recitované Václavem Voskou, ale také ve francouzském jazyce - přednes Paul André Lecler.

Divadlo, divadlo, divadlo / Anton Pavlovič Čechov

Divadlo, divadlo, divadlo - nová miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 - †15.7.1904) 
Čechovovy hry byly často označovány za dramatizovanou beletrii, která je nejevištní, nedějová, bezkonfliktní, která není dramaticky komponovaná a je psaná potrhaným, neuspořádaným dialogem. Měřeno zákony dějového dramatu, odpovídají tyto soudy více méně skutečnosti. Ale Čechov nechtěl být měřen těmito zákony a také citlivého diváka 20. století tyto zákony přestávají uspokojovat. Vzrušuje ho Čechovova výpověď o světě a shledává tuto výpověď obsažnou, svobodnou a pravdivou. Shledává ji bohatší než výpověď, kterou o světě může poskytnout dramatická struktura, založená na jediném a sjednocujícím ústředním konfliktu, v němž se v aktivním zápase sváří jednotlivci nebo skupiny lidí protichůdných zájmů. Koryto dramatického děje v těchto hrách směřuje úporně k "neznámému cíli," pravidla nedovolí ději "uhnout na žádnou stranu", hra vybírá životní materiál jen v tom množství a v té podobě, kterou uzákoněná struktura dovolí, která se jednotnému, souvislému a k vytčenému cíli (k rozuzlení) směřujícímu ději hodí. Jinými slovy: už sama struktura si životní materiii vybírá, upravuje, redukuje, sama struktura se chová diktátorsky a svými formálními zákony ovlivňuje obsah díla, apriorně formuje obraz skutečnosti. Nová struktura, jejíž základy klade svými dramatickými díly Čechov, se proti této redukující síle ustálené dramatické formy bouří ve jménu svobodnější práce s životním materiálem a tedy ve jménu pravdivějšího, neredukovaného a nijak apriorně neupravovaného obrazu života. "Umělecká literatura se právě proto jmenuje umělecká, protože líčí život takový, jaký ve skutečnosti je. Jejím posláním je bezpodmínečná a čestná pravda," napsal Čechov. 
Dramatické obrazy všedního života byly před Čechovem opravdu budovány na společném základu a jejich strukturu lze poměrně snadno v každém konkrétním případě odhalit. Konfliktem takových her je zpravidla srážka různých lidských zájmů a vášní. V tomto sporu a boji se prověřují jisté obecně přijaté mravní hodnoty; podle těchto kritérií se v díle jednající postavy dělí na představitele zla a na jejich oběti, na pomahače zla a na bojovníky proti zlu, ochránce obětí. V takových dějových bitkách jsou nutně vítězové a poražení, jsou viníci a nevinní, jsou svatí a ničemové. V takových hrách jsou neřesti a ctnosti zřetelně odděleny. "Měnily se sociální vztahy, měnily se mravy, vznikala nová zla, vyvstávaly jiné problémy, jinak se řešily nejrůznější ideové otázky, pronásledovaly se jiné zločiny, bránily se jiné hodnoty, nicméně v základním schématu zůstával typ dramatiky obrazů všedního života tentýž, protože se stále zachovával její mravoličný, didaktický, usvědčující a odhalující ráz," napsal sovětský literární vědec Alexandr Skaftymov. 
V Čechovových hrách je metoda kritiky společenského života zásadně jiná. Především Čechov nemoralizuje a nepoučuje, je objektivní co nejdůslednějším způsobem. Autorská morální předznamenání jednotlivým postavám Racka, Strýčka Váni, Tří sester, Višňového sadu prakticky chybí. Čechov sám to formuloval v dopise svému bratrovi takto: "Nevytvořil jsem ani jednoho zločince, ani jednoho anděla (třebaže jsem se nemohl obejít bez šašků), nikoho jsem neomlouval, nikoho neobvinil." Ano, tento autor je ze všeho nejmíň obhájcem či prokurátorem svých postav. V jeho hrách také není viníků. Nebo přesněji: jsou to všechno viníci bez viny. 
U Čechova není vítězů ani poražených. V tom je nový smysl a nejobecnější podstata konfliktu, který Čechov objevil pro dramatickou literaturu novější doby; zásadní a všeobsáhlý je tento rozpor: všední běh života nás - postavy Čechovových her - nyní a zde neuspokojuje. Toužíme po životě jiném (a věříme, že se ho dočkajjí lidé, kteří přijdou po nás); někdy podléháme iluzi, že ten vytoužený život už existuje - někde jinde (Tři sestry). Ale víme spolu s naším autorem, že porážka Serebrjakova, Nataši, Raněvské, či vítězství Vojnického, tří sester nebo Lopachina by bylo jen problematické a nikterak by nezaručilo nápravu, zásadní nápravu všedních lidských věcí našeho života. 
Tak svět své doby pochopil a vyložil Anton Pavlovič Čechov. Bylo na jeho potomcích tento svět změnit. 
Leoš Suchařípa

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Černí baroni - komplet