Svatopluk Čech

Věra Kovaříčková

František Filipovský

Vítězslav Vejražka

Petr Haničinec

Jiřina Šejbalová

Josef Bek

Milan Friedl

Felix le Breux

Poezie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Čech: Ve stínu lípy

Z komentáře Jiřího Kutiny k původnímu LP albu 2 18 0405 Ve stínu lípy Svatopluk Čech vydanému Supraphonem v roce 1973 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Každé dílo, které bylo určeno za školní četbu, prochází u čtenářů obdobím, kdy se s ním ve školních lavicích vypořádávají se vzpurností mládí vlastní, a jakousi renesancí, kdy se k němu naopak s vnitřně cítěnou kajícností vracejí a plně a bez zábran se nechávají okouzlit krásou, jejíž jiskry v nich po léta doutnaly. Takový osud dědí z generace na generaci Máchův Máj, Erbenova Kytice a Čechovo dílo Ve stínu lípy. Výjimku tvoří léta, kdy se bojovalo o samotnou existenci českého jazyka a kdy i mladí čtenáři získávali k těmto dílům vztah, který už se neměnil, jen dozrával k větší intenzitě. Tak tomu bylo s Čechovým dílem v době jeho vzniku a v našem století zejména za druhé světové války. Tenkrát jsme se setkávali s přímo obrozenským působením řady předních umělců v čele s nezapomenutelnou Otýlií Beníškovou, Vítězslavem Vejražkou a Františkem Filipovským, kteří s Čechovými verši putovali po smrtelně ohrožené vlasti. 
Svatopluku Čechovi bylo v průběhu desetiletí přiznáváno mnoho čestných označení. Byl střídavě nazýván naším posledním obrozenským básníkem, pak básníkem-věštcem, předjímajícím ve svém díle českou budoucnost, jindy byly zase zdůrazňovány široké tahy jeho básnického štětce zobrazujícího a oslavujícího idylu českého venkova nebo zase vyzdvihována jeho trefná satira na českého měšťáka, který dostal výraznou podobu v panu Broučkovi, Svatopluk Čech byl mezi čtenáři stále oblíbenější. V roce 1879 radostně přijali jeho cyklus básní Ve stínu lípy, opěvující ryzí češství a dávající tak výraz vlaste

Světlem oděná

Jaroslav Seifert (*23.09.1901 - †10.01.1986)
patří k nejvýznamnějším českým básníkům a spisovatelům; byl i novinářem a překladatelem. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984).

Spejbl a Hurvínek Miloše Kirschnera / To nejlepší

To nejlepší ze Spejbla a Hurvínka.

Jak Hurvínek vyvdal Marii Terezii

Pátý titul z volné řady Hurvínek v českých dějinách nás zavádí do barokní Prahy, kam se naši dřevění hrdinové propadli v čase opět pomocí kouzelné písničky. Setkávají se s malou princeznou Marií Terezií a jejím budoucím manželem Štěpánem Lotrinským. To se neobejde bez dobrodružství a legrace samozřejmě se šťastným koncem. Herecké výkony jsou umocněny skvělou scénickou hudbou Milana Svobody. Jako režisér se poprvé v tomto žánru představuje Jiří Menzel!

Portrét básníka Jaroslava Seiferta

Z překrásného komentáře Marie Kučerové k původnímu albu 1 18 0753 "Portrét básníka Jaroslava Seiferta" (básně vybral František Hrubín) vydanému v roce 1969 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
PORTRÉT BÁSNÍKA JAROSLAVA SEIFERTA, tak nazval František Hrubín svůj "průřez" tvorbou národního umělce JAROSLAVA SEIFERTA. Představil nám tak "moudrého chudého" z Města v slzách, básníka, jenž nosí "v kabátě květinu / a v duši pláč"; "milosti! zástupů odevzdaného "proletáře", který odhodlanost své mladosti spojil s mocnou silou zástupů v klukovsky vyzývavém: "Kdybychom chtěli a plivli na slunce / zhasne." Z těchto veršů však už lze vyčíst náznaky unikání násilné síle davu a přitakání životu-poezii, poezii-hře. Tolik převleků, a za tím vším jakoby naruby obrácená "máchovská tvář" okouzlené i odkouzlené SVATEBNÍ CESTY: "Studený pláč pod trojí maskou smíchu / ó výstředníku!" Pak teskný dialog s lyrikou "slzy věcí" a času (M. M. Píša) v básnických sbírkách SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ, JABLKO S KLÍNA, RUCE VENUŠINY a JARO SBOHEM. Mlčenlivá zastavení u zemité PŘILBY HLÍNY, povzdech vzpoury nad mrtvým Vladislavem Vančurou ve sbírce RUKA A PLAMEN, oslnění věčným vzmachem i zmarem lásky v PÍSNI O VIKTORCE, ztěžklá pravda KONCERTU NA OSTROVĚ, ticho smrtelné lásky a milostné smrti v posledním ODLÉVÁNÍ ZVONŮ.
Básník František Hrubín by jistě dokázal uchopit několik slov a načrtnout portrét svého staršího básnického druha s definitivní konečností, kterou zřejmě dovedou vidět a podržet si jenom muži. Nemohu prostě zastoupit Františka Hrubína a nabídnout Vám Seifertův portrét náhradní, byť s případnými retušemi. Portréty lze ztrácet a zapomínat, ale nelze je milovat a zrazovat. V mém pohledu je však láska i zrada, a to, co právě píšu, bude nejspíš mé VYZNÁNÍ básníku Jaroslavu Seifertovi. Bylo to tuším zjara 1953, kdy básník nuceně mlčel, zatímco kdosi o něm psal, že "zneužil čestného titulu básníka", neboť ve chvíli, kdy "náš lid upírá své oči vpřed a jeho oči se plní radostí", si dovolil napsat opojnou a opájející PÍSEŇ O VIKTORCE. Má láska tedy byla přinejmenším nedoporučitelná, což vedlo k tomu, že jsem zcela propadla poezii. Jaroslav Seifert mi byl skutečně tím, čemu se říká první láska. Učil mě milovat poezii, vyvedl mě z "bezbřehosti" jazyka, která mě poněkud lekala u Vítězslava Nezvala, k čistým pramenům slov. Naučil mě hledat právě ten jediný pravý kamínek na samém dnu básně. Potůčky Seifertových básní se slévaly v mé důvěrně známé rybníky, v mou každoroční jistotu návratu k nám domů....A Vám, milý přátelé mladí a nejmladší odevzdávám slova Exupéryho moudré lišky k Malému princi:
Až budete poslouchat tyto verše, zavřete oči - druhý den si je poslechněte znovu, třetí den zrovna tak a uvidíte, jak budete "lásce" blízko a ještě blíž.
Poezie si Vás už "ochočí" sama.

JAROSLAV SEIFERT (*23.9.1901 – † 10.1.1986

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Čech: Ve stínu lípy

Jak Hurvínek vyvdal Marii Terezii

Spejbl a Hurvínek Miloše Kirschnera / To nejlepší

Světlem oděná

Portrét básníka Jaroslava Seiferta