Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Aplikace je ZDARMA. Váš email potřebujeme pouze k tomu, abychom vám mohli vybírat podcasty přesně na míru. Budete moci odebírat podcasty, hledat osobnosti a témata napříč podcasty, aby vám neunikl žádný zajímavý rozhovor.

Vyzkoušejte vaše osobní rádio. Děkujeme, Team Youradio Talk.

Najděte si:

Audiokniha Borovský: Básně

Autor:

Různí interpreti

Délka:

0 sec

Vydavatel:

SUPRAPHON a.s.

Jazyk:

Česky

Žánr:

Poezie

Komentář k původnímu LP XM 60025 z roku 1965: "Bože, dej mi, abych byl pilen, aby ze mne někdy měli Češi radost!" - takový zbožný povzdech si Karel Havlíček zaznamenal do zápisníku v noci 13. ledna roku 1842, když byl pro své kritické stanovisko k náboženským dogmatům a k církevní praxi vyloučen z pražského arcibiskupského semináře. A toto přání, první arcisvětské přikázání, jež si sám dal dvacetiletý student, samozřejmě jen s matnou představou o své budoucnosti, naštěstí Karel Havlíček splnil pro naše štěstí a pro naši radost v nejvyšší možné míře: jeho životní dílo publicistické i beletristické se stalo živným zdrojem radosti pro všechny rozumné a pokrokové Čechy za všech okolností našeho politického a kulturního vývoje, ať už za jeho života, ať po jeho smrti, za Rakouska i po něm, a až do naší živé přítomnosti. Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v Borové na Českomoravské vysočině v rodině zámožného kupce, nebylo by tedy bývalo nic zvláštního, kdyby jako dědic setrval v své společenské vrstvě, omezené, národně neuvědomělé a neživotné, politicky neúčinné. Ale bystrého hocha se ujal přítel rodiny, borovský kněz Jan Brůžek, a věnoval se mu jako zkušený a vzdělaný pedagog. Jeho výchovnou péčí byl Havlíček připraven pro studium na německobrodském gymnasiu, kdež se již s pomocí učitelů počal po svém vyvíjet v myšlenkové samostatnosti a k vlasteneckému cítění, a dokonce se už tehdy u něho projevují tvůrčí schopnosti literární. Jeho první pokusy básnické byly německé, jako tomu bylo i u jiných představitelských osobností našeho obrození, u Karla Hynka Máchy, u Boženy Němcové, ale skoro současně vznikaly i jeho prvotiny české. Pro příštího bojovníka je charakteristické, že si už tehdy přeložil píseň o hrdinech polského povstání z let 1830-31 z díla německého básníka Julia Mosena. Po příchodu na pražskou filosofii dospívá Havlíček v samém centru obrozenského ruchu k plnému národnímu uvědomění: "...němčiny jsem se zcela odřekl a svatou libozvučnou mateřskou řeč uchopiv, se vší chutí Čechem chci býti i řečí i skutky." Protože pak byl z borovského mládí prostoupen vděčnými vzpomínkami na vzdělaného a laskavého kněze a protože byl přesvědčen, že kněz má z inteligence nejblíže k prostým venkovským lidem a může své farníky nejsnáze a nejúčinněji vést ke vzdělání a k národnímu obrození, rozhodl se i on v dobrém úmyslu pro kněžské povolání. A pražský arcibiskupský seminář tak znova ohrozil jeho příští osvětové a tvůrčí poslání. Ale i tato překážka byla brzy překonána podle zákona trvalého, přísného, nezviklatelného vývojového procesu. Kněžští představení poznali Havlíčkovu myslitelskou samostatnost a vyloučili ho ze semináře. Ani tato oklika a zacházka nebyla však pro něho neužitečná: prohlédl aspoň důkladně do tajnosti církevní organizace a do kněžských praktik, což mu bylo navýsost užitečné, co živ byl, jak nám bohatě dosvědčuje především jeho odkaz satirický. Poměrné životní zajištění dovolovalo mu i potom, aby se samostatně vzdělával, aby byl stále pilný, jak si to uložil, aby si shromažďoval všecko možné, o čem usoudil, že se mu to jednou k něčemu hodí. Prošel pak v Rusku jako vychovatel nepředvídanou životní školou, přesvědčil se, že carské slavjanofilské samoděržaví není o nic lepší než rakušácké císařství a že pravoslaví je stejná vláda tmy jako jiná církevní dogmatika. Poznal důkladně slovanskou nesvornost, rozněcovanou feudály a statkáři, seznámil se s dílem N. V. Gogola a dospěl od naivního, idealistického všeslovanství k reálnému názoru na slovanskou vzájemnost. Ani tím však nezmalomyslněl. A stejně pronikl i v společenské rozpory: "Co je pán, šlechtic, ... voní pižmem, co je mužík, nevolní, ...zas juchtovinou...", a došel samostatně k závěru, smělému, ale jasnozřivnému: "...časem svým, jak se snadně předvídati může, juchta úplně zvítězí nad pižmem." Lid se mu stal zárukou národního vývoje. Obrazy z Rus, kniha jeho ruských zkušeností, vyrostly mu v letech 1842-46 v dílo souměřitelné s "obrazy ze života venkovského", k nimž poznenáhlu vyspívala Božena Němcová, v dílo, jež svým realismem, pronikavosti soudů a slovesnou svěžestí tvoří pevný předstupeň sociálního a cestopisného fejetonu Nerudova. Ještě jednou zkouškou a zároveň úskalím musel se však prodrat v letech své redaktorské a politické činnosti: stal se z něho mluvčí české buržoazie a hlasatel austroslavinismu, a tak roku 1848 nesouhlasil s revolučními akcemi a s radikálními demokraty. Ale přesto směle, radikálně a přímo bojovně hájil práva a demokratické svobody, jakoby rozpolcen svým měsťanským původem a zařazením a naproti tomu vírou v poslání lidových vrstev. Byl tím zaveden až na pozici ocejchovanou zpátečnictvím, ale perzekuci neunikl. A dobře se tak stalo, i za cenu jeho života. Konfiskacemi Národních novin a porotním soudem z 13. dubna 1849 se Havlíček vzpamatoval a proměnil se v důsledného a již nerozdvojeného bojovníka svého lidu. Jím zůstal pak až do konce svého života, nezadržel ho ani zákaz Národních novin z 19. ledna 1850, ani zastavení Slovan a ze 14. srpna 1851, ani konfiskace a soudy, ani deportace do Brixenu. Kam až došel Karel Havlíček v době svých bojů s cenzurou, policií a vládou, s byrokracií a s církví, ministrantkou aboslutismu, i s kapitalistickou buržoazií, napovědí nám aspoň dva citáty. Někdejší zastánce legálního a loajálního politického postupu napsal již roku 1849 v Národních novinách: "Proti despotické, zákony samovolně rušící vládě... musí být ... dovolené též násilí užívati" a roku 1850 ve Slovanu dokonce: "Zkušenost celé historie nás učí, že není možno vybojovati na zákonní cestě svobodu, nýbrž jen na revoluční." Již tím vším se stal Borovský Havel hrdinou, vzorem a miláčkem prostého českého lidu i těch z inteligence, kdož byli stateční a charakterní, jako např. Božena Němcová. Trnovou korunu spisovatelské nesmrtelnosti pak vtiskla na hlavu nezkrušeného bojovníka léta brixenská, k nimž dozrál rozpomínkami z dětství, seminářským prospektorstvím, pobytem na Rusi, rakušanským odbojem a utrpením, i svou epigramskou dovedností. Tyrolské elegie, Král Lávra a nedokončený komickohrdinský epos Křest svatého Vladimíra jsou celé jakoby složeny z epigramů, tj. z myšlenek žihadlově hrocených, překotně se hrnoucích a na sebe vršených. Tolik je v nich šlehů a ran mířících do všech temnotných koutů světa i duší a na všechnu reakci a tupost. V Tyrolských elegiích je za dobré paměti zbásněna skutečnost Havlíčkovy deportace, v Králi Lávrovi a Křtu svatého Vladimíra jsou zpracovány náměty, jež Havlíčka zaujaly už v Rusku; irskou pohádkou o králi s oslíma ušima, přenesenou do ruského černozemí, uskutečnil svůj dávný úmysl sepsat povídku, v níž by se co směšná osoba objevil král, v Křtu svatého Vladimíra zase vehnal na scénu všemocného cara, zotročeného boha Peruna a celou sotňu církevních hlav a jezuitů, jež se porvou o ruskou prebendu, ze všech prebend nejprebendovatější. V Tyrolských elegiích je vyvrcholením deportační scéna se splašenými koňmi a s policejními hrdiny, kteří ve strachu o život skákají z vozu a nechávají delikventa dojet k cíli samotného, Král Lávra se končí královým odhodláním neskrývat před národem svou vadu, své dvorní holiče už nepopravovat a stát se dobrým králem. A Křest svatého Vladimíra je na hlavu postavená vladimírská christianizace Ruska. Všecko s bohatým průvodním aparátem, jenž nedopřeje čtenáři ani na chvíli, aby zdříml. Každý verš tu přímo hýří nápady, hravými i jedovatými, všecko tu zpívá, často na notu lidovou a přelidovou, všecko se tu hýbá, výská, pláče, kroutí a hroutí, recital se mísí s monology a dialogy - prostě každé slovo je přesně vstaveno tam, kam patří, na nejlepší své místo, aby vyznělo jasně a plně, abychom o nic nepřišli. A je to všecko tak prosté, i když záludné, že ani na jediném místě nepocítíš nějakou veršotepeckou lopotu. Tři vrcholné Havlíčkovy básnické skladby doplňuje satira První jenerální schůze Českého Národního muzeum 1847, napsaná téhož roku, a tedy odlehlá i dobou svého vzniku. Dílko toto, nedokončené jako Křest svatého Vladimíra, nám předvádí společnost vědců a diletantů soustředěných kolem významného institutu našeho obrození v zrcadle skurilních nápadů a v roji epigramských žihadel i generačních a osobních zaujatostí, což vše by potřebovalo dlouhého výkladu, jako když vstoupíte do nějakého muzea. Ale i zde si přijde naše radost z jedinečného satirika a epigramatika na své! Umění konkrétnosti, koncíznosti, věcnosti, pádnosti i lehkosti, i pokud jde o metrum a rým, daly Karlu Havlíčkovi lekce z lidových úsloví a národních písní domácích i cizích, excerpce cizích shledavačů obmyslností, rozverností a slovních hříček (např. 3ebrova Demokrita) a dlouhá epigramatická průprava. Miloslav Novotný

Seznam kapitol – poslechněte ukázky

Obrázek epizody Křest svatého Vladimíra

Křest svatého Vladimíra

7. 9. 1964

30 sec

Obrázek epizody Tyrolské elegie

Tyrolské elegie

12. 5. 1964

30 sec

Obrázek epizody Král Lávra

Král Lávra

10. 6. 1964

30 sec

Obrázek epizody První jenerální schůze Českého národního muzea 1847

První jenerální schůze Českého národního muzea 1847

30. 9. 1964

30 sec