Alexandre Dumas

Jack London

Eduard Štorch

Pavel Pavlovský

Paul Fort

Paul Valéry

Eva Novotná

Petr Haničinec

středověká poezie

Pavel Soukup

Josef Hora

Jean-Arthur Rimbaud

Hana Kofránková

Emanuel Frynta

Rudolf Havel

Zdenka Bergrová

Petr Pavlovský

Vojtěch Havel

Jana Preissová

Radovan Lukavský

Petr Křička

Václav Voska

Karel May

Věra Galatíková

Jiří Adamíra

Viktor Preiss

Karel Toman

Guillaume Apollinaire

Charles Baudelaire

Stéphane Mallarmé

Paul Verlaine

Alexandr Sergejevič Puškin

Podcasty a Audioknihy od autora Pavel Soukup. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Miroslav Doležal

Miroslav Zounar

Jaroslava Adamová

David Vejražka

Jiří Hanák

Růžena Merunková

Rudolf Hrušínský

Ladislav Pešek

Josef Větrovec

Alena Vránová

Ladislav Mrkvička

Vladimír Brabec

Eva Hudečková

Zora Jandová

Miroslav Moravec

Bohumil Bezouška

Nina Divíšková

Jan Kačer

Vladimír Ráž

Čestmír Řanda

Martin Růžek

Miloš Hlavica

Alois Švehlík

Josef Bek

Dobrodružné romány

Klasika

Poezie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Dárková kolekce mluveného slova

Národní umělec Karel Toman - Portrét básníka

Z rozsáhlého komentáře Vladimíra Justla k původnímu LP albu 1 18 2158 "Národní umělec Karel Toman - Portrét básníka" vydanému v Supraphonu v roce 1978 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
"Domove, nikdy nemluvíš / tak jako ve dnech, kdy jsme sami./.../ Mám tebe z celé duše rád/ a bez tebe bych nemoh žíti. / Však tulák je můj kamarád / a chudým patří moje žití." To jsou verše KARLA TOMANA (*25.2.1877- †12.6.1946) napsané na Štědrý den 1924 v Provence. Není to literární autostylizace, pravdivost tohoto vyznání potvrzuje básníkův životopis... 
Celkem ani ne sto dvacet básní - a přitom jaké dílo! Už tento malý počet ukazuje, že Karel Toman byl cudný autor, který neplýtval slovy, jeho básnická sdělení jsou přesná, zvolená slova jsou ta jediná, která musela být řečena. Přiznal kdysi, že než báseň napíše, umí ji obvykle zpaměti: nosil ji v sobě tak dlouho, až dostala konečnou podobu. Nosil ji v sobě na svých toulkách a zaznamenal ji ve chvíli, kdy jako ražba vzácné mince básnictví vydala svědectví krásy a pravdy. Tato ukázněnost a přísnost na vlastní tvorbu přinesla své ovoce. Dospěl k oné metě velkého umění, kterou je prostota. Jeho básně jsou jako průzračná studánka: vidíš do nich, byť jejich dno je sebehlubší. Jsou psány krystalicky čistým jazykem, navazujícím na nejlepší lidové a národní tradice...Necelých sto dvacet básní - a přitom jeden z vrcholů, kterých dosáhla naše poezie na své cestě za svébytně českým hlasem, za jednotou obsahu a formy, vnitřním patosem myšlenky vyjádřené se samozřejmostí prosté pravdy. Je to dílo, které v sobě spojuje všechno to podstatné, čeho české básnictví do té doby dosáhlo, a které tiše a neokázale připravovalo cestu novým generacím. Proto byl a je Toman milován svými básnickými druhy stejně jako autory nových generací, i proto je stále živý - a není to floskule vhodná jen k příležitosti životního jubilea, je to radostná skutečnost. Je čten a chápán těmi, kdo touží po občerstvení pramenitou vodou na své pouti životem. Těmto čtenářům je určena i naše gramofonová deska... 
 
Recitují Radovan Lukavský, Petr Haničinec, Hana Kofránková a Pavel Soukup

Pod nebem Francie

Pořad nazvaný Pod nebem Francie měl ve Viole premiéru 13. 11. 1984. Narozdíl od gramofonové desky následovalo po Baudelairově Cestě sedm lyrických básní Paula Verlaina v přednesu Pavla Pavlovského a Pavla Soukupa. Čtyři z nich přináší tato nahrávka jako písně (1. str. desky, hudbu složil Milan Svoboda). Na 2. str. desky jsou dvě písně na verše Paula Forta - tento autor v pořadu Violy zastoupen nebyl. Hudební intermezza v něm byla vytvořena osmi v originále zpívanými šansony na slova francouzských básníků v podání Evy Novotné. - Pokud jde o překlady, bylo snahou jednak připomenout překlady starší (Karel Čapek - Paul Fort, Francouzská poezie nové doby 1920; Jaroslav Seifert - Paul Verlaine, časopisecky 1929-1932), jednak uvést překlady nové. V pořadu Violy měl svou premiéru Pelánův překlad Baudelairovy Cesty (rukopis 1981, byl otištěn ve výboru Ch. Baudelaire: Čas je hráč, 1986) a Valéryho Mladá Parka v přebásnění Jana Kameníka (= Ludmila Macešková), které vzniklo v letech 1952-1954. Mallarméovo Faunovo odpoledne vyšlo v překladu Oty Nechutové roku 1977 (Souhlas noci; překlad je z dřívější doby, Nechutová zemřela r. 1969), Apollinairovo Pásmo v překladu Karla Sýse bylo zařazeno do souboru Velké trojhvězdí (Apollinaire, Éluard, Prévert) roku 1986; vzniklo dva roky předtím. Z početných českých verzí Rimbaudova Opilého korábu (S. K. Neumann, K. Čapek, V. Nezval, S. Kadlec, O. F. Babler) byla dána přednost pozoruhodnému přebásnění Františka Hrubína (poprvé vyšlo r. 1958). 
Vladimír Just

Čtveročasí básnictví českého (1)

Z obsáhlého komentáře k 2 LP kompletu 1218 0511 vydanému v Supraphonu v roce 1982 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
....Obsah a uspořádání tohoto souboru mohou vyvolat dvě pochybnosti o jeho názvu. Za prvé: proč "básnictví", když je zde věnováno tolik místa próze, a za druhé: proč "čtveročasí", 
když podle běžného dělení nás první dvě desky provádějí od středověku přes husitství k humanismu a další dvě slibují dovést nás barokem k ranému obrození. Na první pochybnost odpovíme, že básnictví v obecném smyslu toho slova se nekryje nutně s veršem a že v literárních dějinách přicházejí období, kdy básnická schopnost nachází živnou půdu za hranicemi poezie, na čas vyčerpané a neplodné. Tak je tomu u nás v šestnáctém a na počátku sedmnáctého století: rozhořívá-li se kde v českém humanismu jasným plamenem básnická představivost, tedy ne v poezii, i kvantitou chudé, ale v jeho pravé doméně, v próze. K druhé pochybnosti, oprávněnější, řekneme tolik, že jakkoli husitství a humanismus tvoří dvě samostatné dějinné fáze, přece spolu z jistého hlediska přímo souvisejí. Nemáme na mysli ani tak to, že reformační větev humanismu je ideovou dědičkou husitství, jako spíš vnitřní logiku básnického vývoje. F. X. Šalda duchaplně vyložil, že poezie doby husitské rozkládá poezii předcházejícího období v nový útvar, 
s vlastními uměleckými zákony a kvalitami, ale zároveň se s ní ocitáme u "zvratného bodu vývojového, kdy se jeden útvar, alespoň na čas, vyžívá a připravuje půdu útvaru novému, protichůdnému, v tomto případě próze reformační a brzy i humanistické". Z tohoto hlediska a v tomto smyslu tvoří v našem albu husitství s humanismem celek, druhé období čtveročasí českého básnictví....

Puškin: Lyrika a epika

Z komentáře k původnímu LP albu 1218 4269 vydanému Supraphonem v roce 1987 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Ačkoliv Alexandr Sergejevič Puškin (1799 - 1837) zemřel v mladém věku, zanechal rozsáhlé dílo básnické, prozaické, dramatické, publicistické i historické. Jeho odkaz bývá členěn do tří období. První, léta učednická, kdy Puškin zkoušel různé lyrické žánry. Vrcholným dílem této etapy je pohádkový epos Ruslan a Ludmila (1820). V dalším desetiletí psal kromě lyriky především historické elegie a byronské poémy (Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána, Cikáni), drama shakespearovského slohu Boris Godunov, román ve verších Evžen Oněgin, Bělkinovy povídky atd. Třetí období zahrnuje posledních sedm let života, který zlomila tragická smrt: Puškin podlehl zranění ze souboje...Kromě lyrických veršů vzniká několik historických prací básnických (především Měděný jezdec), prozaických (Kapitánova dcerka, Piková dáma aj.) i dramatických (nedokončeno: Scény iz rycarskich vremeň). Vybírat z tak rozsáhlého díla, navíc žánrově různorodého, je svízelné, zvláště když existuje řada českých překladů i děl méně významných, ale posluchačsky vděčných...bylo by ovšem těžké představit si i časově vymezený průřez bez Evžena Oněgina...Poslední období Puškinovo a žánr veršované epické povídky - poémy reprezentuje na této desce Měděný jezdec, velká společenská metafora, přesahující historické panoráma příběhu...Z devatenácti zařazených lyrických básní patří do Puškinova prvního období dvě (Můj portrét, Pěvec), většina jich je z desetiletí 1820-1830, tři jsou z posledních let (Je čas, má milená, Když někdy za městem se toulám, Exegi monumentum). Takovýto skromný výběr nemůže ovšem naznačit celou rozlohu Puškinova lyrického odkazu, i on - stejně jako střihová montáž z Evžena Oněgina - má být jen nahlédnutím do díla a pozvánkou k četbě...

Dumas: Hrabě Monte Christo

Velkolepou vlastní dramatizaci klasického románu A. Dumase natáčel šéfrežisér Čs. rozhlasu Jiří Horčička řadu měsíců a dokončil ji v r. 1983. Hrají v ní tři desítky herců dvou generací a jejichvýkony odpovídají profesionalitě režiséra, který dnes patří mezi legendy (zemřel 27. 3. 2007). Nechybí bohatá scénická hudba (Vl. Truc a A. Palouček) i spousta zvukových efektů. Více než dvousetminutová zvuková realizace stále vyhledávané romantické literární předlohy patří k perlám zvukového archivu Supraphonu a dostává se do rukou posluchače konečně v nezkrácené podobě!

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.