Eva Bezděková

Josef Kemr

Bertolt Brecht

Karel Čapek

Jiří Sovák

Josef Čapek

Zdeněk Mahler

Helena Růžičková

Miloslav Štibich

Jan Tříska

Vladimír Brabec

Carlo Goldoni

Jana Březinová

Zdeněk Braunschläger

Michail Šolochov

Josef Toman

William Shakespeare

Josef Somr

Ladislav Smoček

Josef Abrhám

Nina Divíšková

Věra Galatíková

Jiří Hrzán

František Husák

Jan Kačer

Jiří Kodet

Pavel Landovský

Miroslav Macháček

Petr Čepek

Jan Pivec

Johann Wolfgang von Goethe

Titus Macchius Plautus

Anton Pavlovič Čechov

Jean Baptiste Poquelin Moliére

Otokar Fischer

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Podcasty a Audioknihy od autora Nikolaj Vasiljevič Gogol. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Petr Štěpánek

Jorga Kotrbová

Rudolf Hrušínský

Ladislav Pešek

Jan Přeučil

Miloš Nedbal

Vlastimil Brodský

Dana Medřická

Film, divadlo, rádio a TV

Klasika

Umění a zábava

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Čechov: Výročí, Gogol: Úředníkovo ráno. Výběr scén

V roce 1989 původně plánované nevydané LP 11 0488-1 801 "A.P.Čechov Výročí / N.V.Gogol Úředníkovo ráno" má nyní premiéru na digitálním titulu VT 7970-2.

Gogol: Bláznovy zápisky

Z komentáře k původnímu LP albu 1 18 1305 vydaného Supraphonem v roce 1973: 
Nikolaj Vasiljevič Gogol, (1.4.1809–4.3.1852) "miloval pravdu a nenáviděl zvůli", jak se o něm vyjádřil N.G.Černyševskij; proto nemilosrdně tepal poměry v carském Rusku, přísně soudil bezpráví, obnažoval kořeny zla nespravedlivého společenského řádu. Čelné postavení ve světové literatuře získal především třemi vrcholnými díly: otřesným románem Mrtvé duše, jedinečnou komedií Revizor a skvělou burleskní Ženitbou. K nim přistupuje bohatství Gogolových kratších próz, jež svérázným způsobem charakterizují jak spisovatele, tak jeho vidění světa. Nejen stěžejní práce, i povídková tvorba Gogolova je neustálým zdrojem námětů pro film, divadlo, rozhlasovou i televizní dramaturgii. Vnitřní napětí jeho výpovědí, strhující dialog, pravdivé postižení skutečnosti života vytváří nejednou obrazy i čehosi neuchopitelného v lidském nitru. 
Snad právě proto vznikla dramatizace Bláznových zápisků jako divadelní monolog pro "jednoho herce"; jeviště jistě přispívá k ostře diferencovanému a niternému průniku do světa Gogolových hrdinů. Daumierovská kresba, naplněná ironií a sarkasmem, bolestí i hněvem, vyniká ještě více v rytmickém členění inscenace. Tísnivá kontrapunktická skladba duševního rozkladu člověka nabývá konkrétních forem před zraky diváků. Vzepření se světu končí u Popriščina v rozpadu myšlení, v nepřekonání sebe sama, v zoufalé prosbě o omilostnění těla. Tělo pohltilo duši jako sasanka oběť na dně oceánu. Gogol nepíše děj. Jako hudební skladatel rozvíjí symfonické téma. Příběh u něho zastupuje hnací síla básnické obrazotvornosti. U Gogola se psychologie rodí ze situace, obdobně jako v starých lidových hrách a jarmarečních podívaných, kam se obracel i Puškin.... 
Gogolova satira nastavuje zrcadlo všemu nelidskému. Vypovídá o vnitřní síle autorově, staví diváka, čtenáře i posluchače před "okamžikem pravdy". Popriščin pozbývá rozumu uprostřed kompromisu mezi egoismem touhy a omezeností moci. Jeho trýznivá kalvárie varuje člověka před vším nelidským. Gogol rozbíjí strnulé kategorie románového popisu. Činí z literatury vědomý celek v otázce angažovanosti a společenství, společenství a reality. Svým groteskně "modelovým" dramatem Bláznových zápisků akcentuje, byť na malé ploše, téma, kterým žije moderní literatura: vztah člověka a společnosti. 
Gramofonová nahrávka ponechává celkovou kompozici představení. Nevynechává žádný z obrazů bláznova deníku. Snaží se postihnout psychologicky složitý svět hrdiny v řadě jemných nuancí a detailů, které jsou specifické pro tento druh herecké a režijní práce. Před posluchače tak předstupuje zajímavý pokus o záznam monologického představení v celé jeho barevné a výrazové šíři. 
Jaroslav Gillar

Herecký portrét Ladislava Peška

Z bohatě vybavené tiskoviny vydané v Supraphonu v roce 1965 u příležitosti jmenování LADISLAVA PEŠKA (*4.10.1906 - †13.7.1986) národním umělcem vybíráme charakteristiky jednotlivých rolí uvedených na albu DV 15263, 
jež bylo přílohou této publikace a jež nyní vydáváme poprvé digitálně: 
… v Průchových Hrdinech okamžiku představuje Kašku nebo Mošnu. V prvém případě stačí hlas a v druhém nevadí hercův civil, v obou případech pak je výsledek tentýž: ten, kdo sleduje jeho výkon, má dojem, že vidí postavu v plném vybavení, s maskou a kostýmem, že vidí její podobu, její gesta, její mimiku. Jeho herecký projev je tak sytý, tak sugestivní, že všechno vnější, byť i bylo součástí, zdá se zbytečné a výsledný dojem není o nic chudší, je stejný, jako když jej sledujeme na scéně, na plátně, na obrazovce. Komediantský prvek vyrůstal s Peškem od jeho hereckých začátků....Peškův Polonius je především každým coulem dvořan, zdrženlivý a nenápadně obřadný, vymyká se tedy právě tak Poloniům stařecky žvanivým jako Poloniům směšným namyšlenou důstojností: není komický očividně ani bezděčně, jen zaujatému Hamletovi je terčem zlé ironie. Tento Polonius se nenaparuje domnělou moudrostí a důvtipem, své mnohomluvné názory podává s dvornou roztomilostí jíž podznívá lehounké zasmání, ale přitom všem je v tom naléhavost, doporučování, vnucování. Dokonalá studie!...Kolika odstíny zněla, skřeky a smíchy, výkřiky nejrůznějšího druhu a nejrozmanitější vzdechy a zvuky u otlemených úst Peškova Pseudola a kolik gestikulačních rysů tak výrazně nanášených vyvstávala před divákem postava, která z postoje na kresbě antické vázy ožívala a rozžívala se nejen každým výstupem, ale takřka každou větou! A než zas v závěru ustrnula, uchvátila svým lidským obsahem...Poprvé se Pešek objevil v úloze Chlestakova r. 1936...jeho Chlestakov nepostrádal zajímavosti, ale do gogolovské postavy měl daleko...Když se Ladislav Pešek vrátil k postavě Chlestakova po dvanácti letech, zavrhl všechno, čím dříve Chlestakova vybavil. Prošel už do herecké zralosti a ta mu nedovolovala nejít co nejhlouběji do nitra postavy...A jak jde děj, sílí každým okamžikem přesvědčení, že tento chlapík bez vindry v kapse, ale se sluhou po boku, má v sobě dispozice podvádět, mystifikovat, napalovat. V podstatě uťápnutý človíček, ale právě tím mocněji v něm bují touha hrát někoho, kým není, touha, která se projevuje velikášstvím, touha, která se naplňuje falešným oslňováním okolí...Radost z úspěchu Peškova Chlestakova strhává a on plave stále dokonaleji a směleji v moři hlouposti a špatnosti, které má kolem a publikum mu drží palce: jen víc, jen víc! Podvodníkem proti své vůli a z dopuštění jedinečné příležitosti, tak by se dal nazvat Chlestakov v podání Ladislava Peška...Karikatura a přitom přece lidský typ, tatrman a přece člověk - to je také Peškův doktor Cajus ze Shakespearovy veselohry o windsorských záletech otylého seladona Falstaffa.. Cajus, role, jejímž vyjadřovacím způsobem je buď komolivá hatmatilka anebo francouzština. Pešek karikuje, ale jako vždy s úžasnou mírou a s úžasným vkusem. Vychází z francouzského temperamentu, který přežene do zbrklosti, a vychází z francouzské zpěvnosti, která mu prozní všechnu řeč. Je z toho galimatyáš, jenže - a v tom je velký důkaz velkého umění Peškova! - kdo je svědkem, rozumí, i když z francouzštiny nezná vůbec nic!...Mezi zpívající figury peškovského repertoáru patří i Azdak, Brechtův kavkazský odrbanec... díky Peškovu umění stmelit slovní, zpěvní i pohybovou složku tak, aby mu vyšel věrohodný zarostlý Asiat...tato postava zůstavuje diváka v pocitu uspokojení s člověkem, jehož sehraná komedie přinesla vítězství spravedlivé věci....jeho třetí goldoniovská postava - patron Fortunato, jehož hlavním prostředkem jsou nejrůznější vady v řeči a který vynecháváním začátečních písmen jednotlivých slov si vytváří neodolatelnou zrůdnou hantýrku. Je to originálně vymyšleno a výtečně provedeno a co je na tom hodno největší pozornosti - že to nepůsobí jako samoúčelný fraškovitý prostředek sledující jediný cíl, rozesmát publikum, nýbrž že takto traktovaný Forutnato nepřestává být ani na okamžik zcela reálnou figurou. A jak zpívá! Parodují se tu manýry operních primadon až do selhání hlasu, ale všude se tu skví značka Ladislav Pešek, což je totožné s mírou, vkusem, vtipem...A konečně - tulák z čapkovské hmyzí feérie! Mluvívá se zpravidla o Peškově prosté lidskosti a ten tulák je dokladem výmluvným a nadevše průkazným. Tulák? Ne, především člověk! Člověk s filosofií lásky. A tu hlásanou lásku najednou poznává v nerušených podobách, ve hmyzím podobenství. Poznané podoby ho překvapují, pobuřují, rozbolestňují, z poznání vzchází hrůza a hnus, odpor a nenávist. Tolik sobectví jednotlivce, kasty, celku. Nejen láska, i nenávist, bezohlednost, nepřátelství! Tulák žasne nad poznáním, ale tím poznáním zároveň moudří, současně však jím i stárne a propadá smrti ve jménu neustálé obrody života. Proces poznání a moudření a stárnutí je spojen s údivem, pak s otřesem, potom s děsem, až vyúsťuje v moudré pochopení pravé podstaty toho, co se zve skutečností. Smrt je posledním poznáním života. A Ladislav Pešek to hraje s hlubokou lidskostí a přirozenou moudrostí a tuláka proměňuje v symbol lidského údělu... 
Vladimír Müler

Herecký portrét Jana Pivce. Výběr scén

JAN PIVEC (*19.5.1907 - †10.5.1980) 
Z obsáhlého komentáře Jaroslava Švehly k původnímu LP albu 0 18 0210 "Herecký portrét Jana Pivce" vydanému Supraphonem v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
"Lásku k divadlu zdědil jsem po otci", vypráví JAN PIVEC o svých začátcích."Já jsem se vloudil už jako osmiletý do zákulisí Pištěkova lidového divadla na Vinohradech a tam ve spleti pomalovaných pláten, latí a prudkých světel, vdechl jsem poprvé specifický pach divadla, onu směsici klihu, barev a šminky. Tam poprvé, skrčen někde v koutku a téměř nevydechuje, viděl jsem herce, ty zázračné lidi v pestrých oblecích, s rudými rty a modrými víčky, pohybující se v nádherných komnatách. Cinknutí inspicientova zvonku stalo se pro mne nejsilnějším zážitkem chlapeckého věku, a když jsem se vytratil z divadla domů, upevňovalo se v mé omámené hlavě až nedětsky pevné rozhodnutí: Budu hercem, jedině hercem a ničím jiným!"...Potom jsme hledali spolu (s otcem, po nuceném odchodu z obchodní školy) v novinách inzeráty divadelních společností, až mne řádky: Biblická scéna přijme charakterního herce, třeba začátečníka, velké postavy", přiměly, abych se šel představit jejímu řediteli Karlu Hroudovi...Tento ředitel se svými radami:"Nepij alkohol, varuj se ženských, kterým se budeš líbit pro svůj vzrůst, a vzpomínej vždy na Hroudu, že ti dal všechno, co ti mohl dát!" byl prvou Pivcovou divadelní školou. Ne však poslední...Necelé čtyři sezóny v SND, od podzimu r. 1930 do února 1934, poskytly mladému herci prvou velkou příležitost, aby se jeho živelné, robustní herectví mohlo neobyčejně rychle rozvinout několikerým směrem v mileneckých a charakterních, komických i tragikomických rolích. Urostlý "divoch", hýřící energií a vášnivým herectvím v každém slově a pohybu na jevišti, překypující srdečným a šťavnatým humorem, ale také nevyumělkovaným, z hloubi srdce tryskajícím citem, získal si téměř naráz temperamentní a vnímavé diváky na Slovensku. Hrál česky i slovensky v činohrách a zpíval často i v operetách. Již po půldruhém roce vytváří Mefista v Goethově "Faustovi", potom ševce Šestáka v Koptových "Nejkrásnějších botách na světě", Sancha Panzu v Dykově "Zmoudření Dona Quijota" a Mercutia v Shakespearově tragedii "Romeo a Julie". Všechny tyto velké postavy, a kromě nich ještě řadu jiných rolí, ztělesňuje v necelých devíti měsících, což dokazuje jeho velkou tvůrčí sílu. Pivcovy úspěchy v Mefistovi a v dalších rolích neušly dr. K. H. Hilarovi, činohernímu šéfovi Národního divadla, a proto pozval ho k pohostinským vystoupením v Panissovi v "Malajském šípu" a v Oberonovi ve "Snu noci svatojánské". Obě hostování byla zdařilá...Pivec patřil svými 27 lety (narodil se 19.5.1907) k nejmladší generaci naší první scény, k Bechyňové, Hálkové, Poznerové, Steimarové, Šejbalové, Štěpničkové, Boháčovi, Grussovi, Neumannovi, Peškovi a Dohnalovi. Bývala to radostná představení, v nichž se sešla většina těchto mladých lidí: "Ptáci" od Aristofana, "Vítr a déšť" od Hodgese nebo "Šťastný věk" od Pugeta. S režisérem Jiřím Frejkou rozuměl si Pivec velmi dobře, nejen z generačních důvodů; zažil však také mnoho úspěchů za režie dr. Jana Bora, Alše Podhorského, Karla Dostala a Vojty Nováka. 
Představitel Mefista a jiných velkých rolí na Slovensku začínal na Národním divadle skromně, malými rolemi, ale získal si brzy významnou pozici mezi výrazovými individualitami starší i mladé generace.... 
Celé Pivcovo dílo na jevišti, ve filmu, v rozhlase a televizi svědčí o upřímném, dobrém, pracovitém člověku, který prožívá hluboce všechny klady a zápory naší doby jako ryze český, v zájmu lidskosti tvořící umělec.

Činoherní klub

Původní LP album 1 58 0411 "Činoherní klub" vydal Supraphon v roce 1970 - nyní titul, který uváděl úryvky několika úspěšných inscenací z repertoáru proslulého pražského Činoherního klubu (Bludiště, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, Zločin a trest, Na koho to slovo padne, Mandragora, Revizor, Narozeniny) vychází nyní poprvé digitálně

Inscenace, které zaujaly IV

Komentář k původnímu albu (1 18 1477) z roku 1974: 
Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: "Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka." 
A přesto spisovatel a filosof A. I. Gercen o této době řekl, že "navenek se otročilo, ale uvnitř se lidé osvobozovali". S myšlenkami děkabristického povstání byla tak či onak spjata celá literární generace; vznikl literární proud, který chtěl být analyzujícím, ale velmi rychle byl nazván obviňujícím. A do něho se zařadil i Gogol. Jeho dvě hry (Ženitba a Revizor), jak poznamenal Bohumil Mathesius, vlastně nemají hrdinu - jsou to pohledy do celé společnosti a jejího způsobu života. Revizor vznikl v roce 1836 a vzbudil takové pozdvižení, že autor raději opustil Rusko a řadu příštích let prožil v cizině. Věc však měla pikantní pozadí: provozování Revizora povolil sám car a pochopil ho tak málo, že se při představení smál, až slzel... 
Po Revizorovi se Gogol pustil do práce na svém vrcholném díle, na románu Mrtvé duše. Uveřejnil ho v roce 1842 a - opět dle Gercena - "otřásl celým Ruskem". Ale tíha doby nakonec umělce přece jenom zlomila. V roce 1847 uveřejnil výbor ze svých dopisů, kde pod vlivem slavjanofilství a pasivního náboženství obhajoval starý řád a dokonce omlouval nelidské nevolnictví. Nakonec však i svým pádem dal podnět k události, která byla pro duchovní vývoj Ruska neobyčejně podnětná. Na výbor z korespondence odpověděl Bělinskij - žil tou dobou také v zahraničí - slavným "Listem Gogolovi". "List" se šířil v opisech po celém Rusku, vzdělaní lidé se mu učili zpaměti, Dostojevskij a Petraševskij šli za jeho předčítání na Sibiř - ale stal se živým programem pokrokového Ruska. 
 
Johann Wolfgang Goethe se narodil 1749 jako syn frankfurtského měšťana a zemřel 1832 jako výmarský dvořan a - po obrovskou část vzdělané Evropy - jako vladař tehdejšího literárního Olympu. Engels vystihl, jak se celý jeho život i myšlení pohybuje mezi těmito dvěma póly: "Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, respektive výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký..." 
Ale právě tak, jako jeho život byl věrným odrazem doby vzestupu měšťáctva až k osvobozující francouzské revoluci (Goethe ji přivítal slovy: "Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová epocha lidských dějin"), čerpal i jeho způsob myšlení přímo nenasytně z nových myšlenkových proudů, především z obrovského rozvoje všeobecného vzdělání a z rozkvětu přírodních věd, jímž se za jeho života otevřely nedozírné perspektivy. 
Závrať z vědění, z moci, která je s ním spojena, z mravní odpovědnosti, kterou s sebou přináší (jak aktuální myšlenka právě v našem atomovém věku!), přerod člověka vědoucího v člověka jednajícího - to jsou otázky, které přiměly básníka blížícího se už šedesátce, sáhnout postavě německého učence a dobrodruha z počátku šestnáctého století a postavit ji do středu svého největšího díla. Dramatické napětí "faustovské" otázky objevila literatura už dávno předtím; Fausta učinil hrdinou svého dramatu Shakespearův současník Christopher Marlowe, psali o něm Lessisng, Lenau, v nové době Thomas Mann, a svědectvím o tom, jak živelně naléhavé je Faustovo drama, jsou i nesčíslná zpracování jeho osudu v lidových knížkách a hrách. Velikost a jedinečnost Goethova dramatu spočívá však především v tom, že je filosofickou otázkou položenou společností v době, kdy opojena vítězným optimismem stanula na prahu éry, jejíž stíny ještě nedovedla předvídat. 
 
Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), žil za vlády Ludvíka XIV., dokonce u jeho dvora, v době, kdy ve Francii dosáhl feudalismus vrcholu stability a země se stala nejmocnějším a nejblahobytnějším evropským státem. Alespoň na povrchu - protože ve světě ducha a myšlení už dávno existovaly proudy, které neměly se středověkým myšlením nic společného, které ukazovaly dopředu do doby, jež se teprve měla zrodit. Na Moliera měl vliv zvláště jeden z těchto myslitelů, Pierre Gassendi, matematik, fyzik a filosof, který jako jeden z prvních postavil proti středověkému podžizování se autoritám nárok zdravého lidského rozumu, nárok na to, aby člověk svým rozumem sám poznával a odpovědně rozhodoval, co je pravda. Byl to spíš duch Gassendiho filosofie než jeho přesné myšlenky, co Moliere přenesl do svých komedií, čemu dal umělecký výraz, ale udělal to geniálně. Samostatnému rozumu, jak se říká, "nic není svaté", a tak se mu přímo nabízela látka o "znesvěcení svatého", antická látka o mykénském králi Amfitryenovi. V původní podobě v té pověsti asi nic rouhavého nebylo; byla prostě příběhem o narození Herakla, Amfitryon se provinil vraždou, musel utéci do Théb, Zeus vzal na sebe jeho podobu, oklamal jeho manželku Alkménu a zplodil s ní slavného reka. My však tuto pověst známe teprve z latinského zpracování římského autora komedií Tita Maccia Plauta (asi 151-184 př. n. l.). Už jeho na ní víc než původní patos upoutala zcela nebožská a pikantně erotická choulostivost situace. V této podobě se příběh o Amfitryonovi stal jednou z nejoblíbenějších látek evropského divadla a byl nesčíslněkrát zpracován starými i novějšími autory. Kromě Plauta a Moliera vzpomeňmě alespoň Kleista, Giraudouxe a z našich autorů O. Fischera; o Amfitryonovi existují opery, operety a nejméně jeden film. Je to zábavný příběh, tak zábavný, že nejeden divák si možná ani neuvědomí to podstatné: jak je osvobozující, když na něco, co generace pokládaly za nedotknutelné a svaté, pohlédneme nezaujatým pohledem prostého lidského zdravého rozumu. 
Jarmila Bílková

Divadlo, divadlo, divadlo. Nikolaj Vasiljevič Gogol

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL (*1.4.1809 – † 4.3.1852) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, 
za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován. 
 
Díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola: 
Večery na samotě u Dikaňky /1832/ - dvoudílný soubor próz, humorně i strašidelně laděných povídek a pohádek inspirovných ukrajinským folklorem 
Taras Bulba /1835/ - povídka vyprávějící o boji ukrajinských kozáků proti polským magnátům v 17.století. 
Petrohradské povídky /1835-42/ - povídky, ve kterých jsou hlavními postavami úředníci a umělci, lidé, kteří jsou ponižováni a kteří mají existenční problémy. 
Revizor /1836/ - satirická komedie kritizující nadčasové nešvary, jaké najdeme v každé společnosti bez ohledu na způsob mocenského řízení: byrokracii, přetvářku, korupci, mamon, hloupost. 
Jedná se o jednu z nejznámějších her ruského dramatu, ve kterém jsou zobrazeny rozmanité typy postav s pokřiveným charakterem 
Mrtvé duše /1842/ - příběh drobného podvodníčka Čičikova, který navštěvuje ruské statkáře, aby je přiměl ke geniálně prostoduché finanční spekulaci s prodejem „mrtvých duší“ zemřelých nevolníků, 
nelítostně zachycuje tehdejší realitu carského Ruska, kritizuje všechny složky ruské společenské i ekonomické struktury. 
Ženitba /1842/ - veselohra o nepodařených námluvách, kde se o jednu nevěstu uchází několik svérázných ženichů.

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.